Stanislav Češka

Stanislav Češka

Mnohomluvná smrt

Jen jednou v životě jsem byl správně uzrálý k tomu, abych se oženil. Je to už víc jak deset let. Byl jsemtehdy ještě šéfem střední velikosti na kriminálce v Brně. Devadesátá léta minulého století začínala, režimse v naší zemi změnil. Já doufal spolu s většinou spoluobčanů, že k lepšímu. Už jsem se těšil na to, jakbudu moci chytat lumpy, a přispívat tak k všeobecnému klidu a spokojenosti, aniž by mě někdo otravovalpolitikou a bránil mi dělat práci, kterou jsem měl rád a snad jsem s trochou neskromnosti také mohltvrdit, že jsem ji uměl a dělal dobře.

Byl jsem tehdy pořádně zaláskovaný do jedné učitelky mateřské školy, která se jmenovala Hana. Bylapěkná a chytrá, což je kombinace ne vždy u žen obvyklá. Ostatně, u mužů to bude podobné. Já na nínesmírně obdivoval, jak dokázala hravě zvládat tu svoji skupinu dvaceti tří až šestiletých raubířů. Děti naní mohly oči nechat (stejně jako já) a udělaly jí, co jí na očích viděly (stejně jako já).

Už už to vypadalo, že nezadržitelně směřujeme do přístavu manželského, což mi vůbec nevadilo, i kdyžmě mohla varovat spousta zkrachovalých manželství mých policejních kolegů. Ne že by mezi nimi nebylyvýjimky. Většinou však jejich vztahy nepřežily věčné přesčasy, vyrušení u svátečních večeří a pokaženénávštěvy kulturních představení.

Ve vztahu mezi mnou a mojí učitelskou přítelkyní, jak se zdálo, tyhle nepříjemnosti policajtské profesenehrály roli. Už jsme spolu nějaký čas žili a moje Hanka se ukazovala jako chápavá partnerka, kterou mimoji kolegové záviděli. Až jednou…

V předměstské školce, kde Hanka učila, se slavily, samozřejmě až večer po ukončení provozu, padesátinyjedné kolegyně. Protože zastávka tramvaje, odkud Hanka ze školky jezdila, byla v poněkud opuštěné části

města, což za dne nevadilo, za tmy to však dvakrát příjemné nebylo, byli jsme domluveni, že Hankuvyzvednu před školkou. Jenže jsem uvízl v zácpě a ona na mě čekala už venku na ulici.

Pokud by stála před školkou, nic by se nestalo. Bohužel však dostala nepříliš moudrý nápad, že mi půjdenaproti. A na opuštěné ulici ji přepadl nějaký feťák. Když jsem přijel, držel jí nůž pod krkem a chtělpeníze. Já na něj zařval, ať ji pustí. On ji však začal s přihlouplým úsměvem pomalu řezat na krku. Užpředtím mi bylo jasné, že čekat na zásahovku, kterou jsem ještě stačil přivolat, asi nebude mít smysl. Ten

dobrý muž nevypadal na to, že by s ním byla rozumná řeč.

Když se potom svým velkým nožem zařízl Hance do krku a já viděl krev, co jí začala barvit halenku, užjsem na nic nečekal. Psychologii jsem nechal kriminalistickým teoretikům, zamířil na feťáka svojí služební pistolí, zadržel dech, protože netrefit Hanku bylo dost velké umění, a střelil jsem onoho feťáka do hlavy.

Svoji učitelku jsem tak zachránil. Její krvácející zranění naštěstí nebylo vážné. Ten feťák s dírou v hlavě avzorkem krve a mozku na chodníku na tom byl samozřejmě podstatně hůř. Na chvíli mě naivně napadlo,že pro svoji vyvolenou budu hrdinou, který jí zachránil život. Jenže ona z toho zážitku samozřejmě utrpěla

mírný šok. Za zloducha jsem byl najednou já, protože jsem před jejíma očima zdánlivě chladnokrevnězabil člověka.

Po zásahovce, která přijela, když byl ten násilník s nožem už stoprocentně v pánu a chladl, jsem sesamozřejmě dostal do péče policejní inspekce. Ta nakonec shledala, že mi nemůže nic vytknout. A tonavzdory tomu, že se ji můj tehdejší přihlouplý šéf snažil přesvědčit o opaku. Ani vlastně nevím proč.Možná najednou dostal strach, aby z mé střelby neměl problémy, snad se mu nelíbilo, že jej v novináchsvým kouskem zastíním. Ten pitomec si totiž zakládal na tom, že brněnská kriminálka byl pro tisk jen a

pouze on.

U tehdejší dámy mého srdce to však bylo poněkud jinak než u policejní inspekce. Najednou ve mně viděla

chladnokrevného zabijáka. Jaksi nechtěla pochopit, že když je člověk policajtem, tak holt někdy přitvrditmusí. A to zvlášť v situaci, ve které jsme se oba ocitli. Po prodělaném šoku si nechtěla připustit, že kudlatoho milého mladíka mohla být jedna z posledních věcí, které by na světě viděla.

Takže velice rychle sešlo ze svatebních příprav. A nejen to. Když jsem viděl dojemnou péči svého šéfa,jednoho z nových kádrů, kteří nastoupili po změně režimu k policii, samozřejmě hned na vedoucí místa,očernit mě a vyhodit od sboru, byla to poslední kapka k mému rozhodnutí odejít. Ten povedený šéf bylvskutku pozoruhodnou existencí, všude se oháněl svojí disidentskou minulostí. Když jsem se bavil s párlidmi, kteří si opravdu za minulého režimu užili své, nikdo ho neznal a ani o něm neslyšel. Milý šéfík všaktěm kecům, které o sobě šířil, nakonec nejspíš sám uvěřil. A protože to, co opravdu ovládal, bylopochlebování nadřízeným, přičemž měl to štěstí na podřízené (včetně mě), kteří potřebnou práci odvedli inavzdory svému šéfovi, měl nastartováno k té nejlepší kariéře.

Já však už na jeho hry nemínil přistoupit a nehodlal ze sebe dělat blba. Takže poté, co mě opustila mojedívka, já jsem zase opustil policii a udělal se pro sebe.

Založil jsem si soukromou detektivní agenturu, jejímž jsem byl jediným zaměstnancem.

Po poněkud rozpačitém začátku nabrala moje soukromodetektivní kariéra přímo raketový start. Někdy

kolem poloviny devadesátých let minulého století, kdy u nás byl „divoký východ“, tedy pardon, doba

počátků znovubudování kapitalismu v Česku, jsem se připletl ke třem případům únosů dětí podnikatelůčeské, ruské a arabské národnosti (v tomto pořadí, jak neopomenu zdůraznit, když o těchto událostechněkdy, velmi zřídka, vyprávím).

Jak musím dnes, z odstupu, připustit, ve všech třech případech jsem měl víc štěstí, než bych si vůbecmohl přát. A je to vlastně trochu div, že živý a zdravý teď mohu líčit svůj příběh. Dnes bych se už chovaljinak, ale tehdy jsem byl mladší a pitomější. No, dnes musím uznat, že jsem od té doby pouze trochuzestárl. Faktem však je, že jsem všechny tři únosy více méně bez úhony (tím myslím pouze snepodstatným množstvím olova v nepodstatných částech těla) přežil a vrátil děti vděčným rodičům. Atady se osud nějak zmýlil a dobro bylo odměněno. Všechny tři rodičovské páry byly velmi movité, jinak by

jim děti ostatně nikdo neunášel. A tihle rodiče mě pak finančně zabezpečili až do smrti. Takže teď užmohu pracovat opravdu pouze pro radost, čímž nechci ovšem tvrdit, že se mi občas nepodaří vymáchat si

čumák v pěkném svinstvu. Pravda je také to, že o podrobnostech svého tehdejšího konání se raději přílišnezmiňuji ani dnes, kdy od oněch událostí uplynulo pěkných pár let.

A tak z vily, kterou jsem si pořídil v brněnské Bystrci na parcele, ze které je pěkný výhled na mojimilovanou Brněnskou přehradu, jsem začal občas vyjíždět bojovat proti nepravostem. A pokud jsem protinepravostem nebojoval, což bylo docela často, vodil jsem si tam přítelkyně, které přišly po Hance. Byly tovšak vesměs krátkodobé známosti, které neměly naději na úspěch.

Až do doby, kdy mi do života vstoupila Lucka. Shodou náhod také učitelka mateřské školy. Jenže bývalá.Když už měla dost věčných reforem našeho školství, které znamenaly vždy jen zhoršení předchozíhostavu, čímž ostatně školství silně připomínalo policii, zanechala učení a založila si svatební agenturu„Šťastný start“. Sama sice v přístavu manželském šťastně nepřistála, protože svého nastávajícíhonačapala týden před svatbou v posteli s nejlepší kamarádkou, jak se mi svěřila, avšak druhým dokázala svatbu zařídit naprosto dokonale.

Dohromady nás svedl smutný případ týkající se jednoho bezskrupulózního starožitníka, jehož svéráznépodnikání se snažila odhalit Lucčina sestra Hanka. Naneštěstí ji tato snaha stála život. Jediné, co mě natomto případu těšilo, bylo to, že jedním z jeho výsledků bylo přistěhování se Lucky Hudcové do mého

domu.

Tohle vše mi prolétlo hlavou, když jsme seděli na mém oblíbeném místě, sedadle vpravo vpředu nahorní palubě lodi Bratislava, a užívali si slunečného dne a projížďky lodí po Brněnské přehradě. Výlet lodí

jsme si nadělili jako odměnu po ujití nějakých deseti kilometrů od mého domu až k hradu Veveří.

Místo přehradního jezera a okolí jsem si však tentokrát spíše prohlížel svoji životní partnerku. Samozřejmějí to neuniklo. Rozpačitě se pousmála a trochu nejistě se zeptala: „Co se na mě pořád tak koukáš?“

Vrátil jsem jí úsměv se slovy: „A to ti vadí?“

„No, nevadí. Jen nevím, co si mám myslet o tom, jak mě podrobně studuješ.“

„A chceš snad říci, že není co studovat?“ rázně jsem odvětil a tentokrát si svoji partnerku prohlédldůkladně celou. V duchu jsem si toho dne, pravda už po několikáté, zopakoval, že je skutečně co

obdivovat. Lucka byla totiž nejenom chytrá a vtipná žena. Navíc pro ni, jak jsem se už zmínil, v žádném

případě neplatilo občas omílané pravidlo, že ženská je buď chytrá, nebo hezká. Lucka mi kromě svéinteligence a vtipu imponovala i svým vzhledem. Vcelku u ní bylo jedno, jestli jste začali prohlídku u hlavynebo u nohou. Všude se bylo na co dívat a co obdivovat. Souměrnou tvář rámovanou krátkými, lehcevlnitými, světle hnědými vlasy zdobil pár opravdu hluboce modrých očí nad roztomilým nosíkempršáčkem. Vždy, když jsem se Lucce do jejích kukadel zakoukal, nepotřeboval jsem už sledovat žádnýtelevizní program. Následovala štíhlá, avšak ne hubená postava s malými pevnými ňadry, oblé boky takakorát, tato část Lucky byla skryta v bílém bavlněném tričku s hejnem malých srdíček na prsou adžínové minisukni, v tomto oblečení její postava neobyčejně vynikala, jak mi to alespoň připadalo. No anakonec jste nemohli přehlédnout štíhlé, pevné nohy, kterým toho dne vůbec nevadilo, že nebyly nazutyv lodičkách, ale v
e sportovních botách. Prostě kouzelný výhled, ostatně neušlo mi, že i kapitán lodi ze

své kormidelní kabiny, která byla za námi, po Lucce neustále pokukoval.

Doba strávená po Lucčině boku naprosto změnila a zpřeházela můj staromládenecký život. A já si v téchvíli řekl, že není nad čím meditovat. Druhé takové děvče mi už osud určitě nenadělí. Není opravdu nadčím přemýšlet!

Ubezpečil jsem se, že na přední části horní paluby před kormidelnou jsme byli jediní pasažéři. Sáhl jsemdo kapsy svých výletních šortek, v duchu jsem se ušklíbl, že jsem vskutku vhodně oblečený pro to, cojsem hodlal provést –, vyndal jsem malou krabičku, otevřel ji a strčil udivené Lucce pod její pěkný nosík.

Překvapeně pozorovala platinový zásnubní prstýnek s briliantem, který si lebedil v sametu krabičky,potom polkla a zajíkavě se zeptala: „Ty si mě dnes tak prohlížíš a jsi vůbec nějaký zamlklý… To má být na

rozloučenou? Ty se chceš rozejít?“

V té chvíli jsem polkl zase já. Potom při vědomí toho, že můj čin byl tragicky nepochopen, jsem sebláznivě rozřehtal.

Před udiveným zrakem kapitána začala Lucka natahovat moldánky a vyčítavě vzlykla: „A k tomu se miještě směješ!“

To už jsem nevydržel a doslova explodoval smíchem, až jsem se zakuckal. Když jsem se trochu

vzpamatoval, rychle ze mě vypadlo: „Ty jsi ale… Vždyť já tě tady chci požádat, co chci požádat, já tě tadya teď žádám o tvoji ruku!“ Konec věty jsem už doslova zaúpěl.

Po tomto mém přiznání Lucka chtěla něco říct, nicméně z toho pokusu jí zůstala jen otevřená pusa. Kdyžji konečně zavřela, zaryla mi svoji tvář do ramene a usedavě se rozbrečela.

Chvíli to trvalo, než se uklidnila. Konečně se důkladně vysmrkala, upravila nalíčení kolem očí rozmazanéslzičkami a rozpačitě řekla: „Já jsem ale husa!“

Usmál jsem se a namítl: „Když už to musí být, jsi tak maximálně husička.“

Už vesele se na mě zaculila: „Nebuď drzý. Ale že jsi mi vyrazil dech!“

Přisvědčil jsem: „To vidím. Ještě jsem však neslyšel tvoji odpověď. Myslím odpověď na otázku, jestli bysis mě vzala za manžela?“

„Já tě nechci zklamat,“ zněla odpověď a pokračovala s narůstajícími rozpaky, „jenže nezlob se, prosím. Je

mi s tebou moc dobře a miluji tě. Jenže to zklamání, které jsem kdysi zažila, je ve mně ještě kdesihluboko zasuté. Mně to zatím vyhovuje tak, jak to mezi námi je. Pokud mě teď nevyženeš, tak s teboubudu ráda dál bydlet ve tvém domě, kde je mi po tvém boku moc a moc dobře. A pokud se budemesnášet a, doufám, mít rádi i dál, tak za nějakou dobu, pokud pořád budeš chtít, i na tu svatbu můžedojít.“

Po chvilce ještě rozpačitě dodala: „Ten prstýnek je moc pěkný, líbí se mi, musel být pořádně drahý… Alezatím si jej, prosím, schovej. Třeba jej jednou budeš chtít dát nějaké jiné.“

„A to zase ne!“ rázně jsem namítl. „Dárky se nevrací, to bys měla vědět. Jen si ten prstýnek nech a nosho. Ať ti připomíná, jak tě miluji. A kdybychom se jednou, nedej bože, rozešli, tak ať ti připomíná, jakjsme se měli rádi.“

Po tomto svém proslovu jsem Lucce rázně přikázal: „Ukaž mi svoji ctěnou levou ruku.“ A než stačila

zaprotestovat, navlékl jsem jí prstýnek.

Takovému gestu zřejmě žádná žena neodolá, takže i moje Lucka na chvíli zmlkla a prohlížela si novouozdobu svého prstu. Bylo vidět, že se jí prstýnek líbil. V duchu jsem si řekl, bodejť by ne, za ty peníze.

Po chvilce bylo zřejmé, že s nabídkou sňatku jsem sice neuspěl, avšak dárek byl přijat. Lucka se měpouze udiveně zeptala: „Na prstu mi ten prstýnek sedí jako ulitý, jak jsi tak odhadl jeho velikost?“

Ušklíbl jsem se: „Prdlajs, odhadl. Jednou, když ses sprchovala a sundala sis prstýnek, který jsi tehdy

nosila, jsem změřil jeho průměr.“

Seděl u stolu a zíral oknem do zahrady. Musel na ni pořád myslet. Pořád si v hlavě promítal posledníokamžiky jejího života. Kdy byli spolu. Vlastně spíš vedle sebe.

Najednou jej z jeho zadumání vytrhlo dlouhé zazvonění domovního zvonku. Řekl si, že se na toho, kdozvoní, může vykašlat. Jenže zazvonění v celé své naléhavosti zaznělo znovu. Tak zasakroval a vydal se kedveřím.

Otevřel je. Za nimi stál jakýsi ramenatý chlapík stejně vysoký jako on. Musel mít tedy skoro 190centimetrů. Měl matný pocit, že jej nebo jeho fotku už někdy viděl. Nevzpomínal si však, kde nebo kdy to

bylo.

Vůbec na toho člověka neměl náladu, proto na něj nepříliš přívětivě houkl: „Co si přejete?“

Muž před dveřmi se na něj zakřenil jako pitomec a rádoby zdvořile se jej zeptal: „Dobrý den, mé jméno je Berka, Stanislav Berka. Mám tu čest hovořit s panem Ivem Urbanem?“

Že by ten člověk na něj udělal nějaký extra dojem, to tedy ne. Na zadek před ním určitě nepadne. Přímonepřátelsky na něj zavrčel: „Jo, to jsem já. Ivo Urban. A co jste vy zač? Něco prodáváte?“ Ten otrava se tvářil pořád jako dobrotivý andělíček a dodal: „Neprodávám nic. Naopak, rád bych si něco

odnesl. Informace.“

„Co? Co to plácáte?“ udiveně se jej zeptal. „Vy jste novinář? To můžete zrovna vypadnout. S takovou

sběří se bavit nebudu.“

Úsměv toho pitomce však nepolevoval. Prohlásil: „S novinářskou obcí nic společného nemám a vaši

nechuť k žurnalistům dokážu pochopit. Já jsem však soukromý detektiv.“

„A tady hledáte co?“ zeptal se jej a hladina naštvanosti v něm začínala povážlivě stoupat.

„Byl jsem najatý, abych objasnil důvody smrti muže, který byl přítelem vaší dcery,“ dal se ten přede

dveřmi do vysvětlování. „Nepozvete mě dál? Takhle se bavit na ulici před sousedy…“

„Mně to nevadí,“ reagoval na prosbu detektiva.

„To je samozřejmě vaše volba a já ji respektuji,“ prohlásil ten dotěra a nezdálo se, že by se chystal k

odchodu.

„To mě těší,“ zabručel a měřil si toho chlápka pohledem, který rozhodně nebyl přátelský.

„Můžete mi prosím tedy říct něco o vztahu vaší dcery Kláry?“ snažil se ten chlapík dobrat nějakých

informací.

„Snad bych mohl, ale nechci,“ zněla stručná odpověď.

„A proč, smím-li se zeptat?“ nevzdával Berka svoje úsilí.

Chvíli se rozmýšlel. Dumal nad tím, jestli tomu chlápkovi nemá dát jednu do zubů. Potom si však řekl, žeby z něčeho takového byla nejspíš rvačka s nejistým výsledkem, protože ten detektiv nevypadal na to, žeby se nechal jen tak zmlátit. Neochotně tedy zabručel: „Zeptat se jistě smíte. Já vám však hovnoodpovím, protože vám je stejné hovno po mé dceři.“

Chlapík přede dveřmi se odhodlal ještě k poslednímu pokusu: „A co vy?“

„Co já?“ zeptal se nechápavě.

Ten detektiv, nebo kdo to byl, trpělivě vysvětloval: „Samozřejmě myslím, jestli vy jste znal milence svédcery a případně, kdy jste se s ním naposledy setkal?“

„Po tom je vám taktéž hovno,“ prohlásil, obrátil se, vešel zpět do chodby svého domu a zabouchl zasebou dveře.

Posadil se znovu ke stolu, u kterého seděl před tím, než jej ten člověk vytrhl z jeho myšlenek. Čím dál vícbyl přesvědčený o tom, že toho detektiva neviděl naposledy. Tohle určitě jen tak neskončí. V hlavě muzačal běžet film. Film o tom, co předcházelo detektivově zazvonění u dveří jeho domu…

Dohodli jsme se, že ty naše nedokončené zásnuby oslavíme v hospůdce U Pepy, kam jsme se vydali popřistání lodi u bystrckého mola. Tento roztomilý podnik, který byl nedaleko od mého domu, a stal se tudíž

mojí druhou kanceláří, zařídil a provozoval usměvavý manželský pár Josefa a Aleny Kroupových. Mocdobře jste se tam mohli najíst a napít, vše bylo doplněno příjemnou obsluhou. Pokud jsem potřebovaltrochu soukromí, byl k dispozici stůl izolovaný ve stinném rožku malé příjemné zahrádky, která patřila khospůdce. Když už bylo venku chladno, a přesto jste potřebovali soukromí, bylo možné se také usadit vjednom ze dvou salonků, kterými byla Pepova hospůdka vybavena.

Už jsme se pomalu blížili k Pepově podniku, když se mi v kapse rozehrál mobil. Na displeji jsem s údivem

zjistil, že mi volá Klement Chládek.

Donesly se mi kdysi zvěsti, že Chládkovi uvědomělí rodiče mu dali křestní jméno Klement na počestnašeho prvního dělnického prezidenta. Co na tom bylo pravdy, nevím. Rozhodně však proslulé křestníjméno Chládkovi nebránilo ještě v bývalém socialistickém Československu v podnikatelském rozletu. Velmi

brzy se zařadil k nejvýznamnějším vekslákům, což platilo v obou částech naší kdysi federativní vlasti. Bylvelmi pružný a měl široké obchodní zájmy, tuzexové bony, světové měny volně směnitelné inesměnitelné a kromě toho jakékoliv zboží, které nebylo běžně na trhu. Když jste něco potřebovali a vobchodě to neměli, stačilo kontaktovat Klementa Chládka. Mohli jste si být jistí, že za pár dní budou vašepřání splněna.

Na rozdíl od mnoha jiných „kolegů“ měl Chládek po zásluze pověst solidního obchodníka. Nikdy vás

nepodvedl a vždy splnil, co slíbil. V souladu s tehdejšími zákony však jeho obchody zrovna nebyly, to dározum. Klement byl sice solidní obchodník, avšak svoje solidní služby by nemohl poskytovat, pokud by v

tehdejší době nebyl neustále na štíru se zákonem.

Je třeba přiznat, že v dobách budování rozvinutého socialismu v naší zemi Chládkovo privátní podnikání,zahrnující neoficiální import a někdy i export zboží a především devizové operace nejrůznějšího druhu,legálně provozovat prostě nešlo. Neustále se proto pár mých kolegů specializovaných na hospodářskédelikty snažilo dostat Chládka před soud a do vězení. Jenže to nebylo tak jednoduché. Klement si dávalveliký pozor na to, s kým obchodoval, a jeho spokojení zákazníci samozřejmě neměli zájem proti němusvědčit. Vždyť jeho kvalitní služby mohli zase potřebovat. Navíc se proslýchalo, že nad Chládkem drželruku někdo významný ze Státní bezpečnosti, protože i tomuto okruhu zákazníků mohl nabídnout mnohéze svých služeb. Nakolik to byla pravda, nevím. V každém případě však Klement Chládek proplouvalživotem vcelku spokojeně.

Osudnou se však Chládkovi stala jedna „obchodní cesta“ do mého rodného města Brna, kde jsem tehdy,po polovině osmdesátých let, začínal svoji kriminalistickou kariéru. Jeden z Chládkových brněnskýchzákazníků byl, bohužel pro Klementa, pomocí pistole ráže 9 mm odeslán na onen svět. Chládek s tímneměl nic společného, ke cti mu sloužilo, že, pokud to bylo alespoň trochu možné, důrazně se vyhýbal vesvém podnikání použití jakéhokoliv násilí. Jedinou výjimkou snad mohlo být jen to, pokud se jej někdovelice drze pokoušel podrazit. To však tento případ rozhodně nebyl.

Osudem Klementa Chládka jsem se tak stal až já. Šel jsem do tehdy známé vinárny vyzpovídat jednoho

ze svých informátorů a zkusit z něj vytáhnout nějaké informace o zmiňované vraždě. Náhodou jsem tamnarazil na Chládka. Protože jsem o něm věděl, že se se zavražděným znal, začal jsem jej zpovídat azarazila mě jeho vzrůstající nervozita. Můj policajtský nos prostě začal větřit nepravosti. Potíž byla ovšemv tom, že jsem byl ve vinárně sám a Chládek byl doprovázen dvěma statnými bodyguardy. Jak jsem říkal,násilí Chládek zrovna nevyhledával, jenže zkoušet, jak by on a jeho muži reagovali na předvedení nastanici (tehdy) Veřejné bezpečnosti, jsem přece jen nechtěl.

Mobily v té době ještě nebyly. Jak na zavolanou se však ve vinárně objevila dvoučlenná policejní hlídka(tedy samozřejmě hlídka VB). Hoši byli schopní a výkonní a s ničím se nemazlili. Chládek a jeho muži sena mé vyzvání neměli k odchodu na stanici, takže oba policisté nelenili a celou trojici ve chvilce zdobila

pouta na rukou.

Kdyby tenkrát Klement Chládek zachoval chladnou hlavu a nevzbudil svým chováním mé podezření,nejspíš bychom se v klidu rozešli. Takto jsme však po chvíli zjistili důvod Chládkovy nervozity. V jeho autě

jsme našli dvě neregistrované pistole s tlumiči a zásobou nábojů. To byl tehdy rozhodně větší problémnež dnes. Především to však byla vítaná záminka, jak vyzrát na milého Klementa. Soudy tehdy nesoudilytak zdlouhavě jako dnes. Po svižně vedeném vyšetřování a soudním líčení putoval Klement Chládek nadva roky za mříže. Nebylo to pro něj tak bolestivé, protože se dostal ven samozřejmě dřív za dobré

chování.

Já si za Chládkovo zatčení vysloužil povýšení a tichou závist některých kolegů, on však projevilpřekvapivou dávku velkomyslnosti. Na rozdíl od jiných mých „zákazníků“, kterým jsem zařídil pobyt vnápravném zařízení a kteří mi potom za odměnu vyhrožovali mukami pekelnými, Chládek za mnoujednou, bylo to už po listopadu ’89, zašel a kupodivu mi poděkoval.

Já s úsměvem poslouchal, že nebýt mé policajtské horlivosti, nedostal by se milý Klement do kriminálu aneseznámil by se tam s mužem jménem Jáchym Šmilauer, který byl a je neobyčejně schopnýmekonomem. Podobně jako Chládek však Šmilauer narazil na mantinely kapitalistického podnikání vsocialistickém prostředí, a byl tenkrát odsouzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, jak setehdy toto provinění nazývalo.

V každém případě však tento finanční mág neomylně vycítil změny, ke kterým zakrátko v naší zemi mělodojít. Klement Chládek dal moudře na jeho čich a spolu vytvořili krátce před sametovou revolucí zárodekdnešního Chládkova impéria. Když opustili nápravné zařízení, založili malé výrobní družstvo, ze kterého jednes konsorcium řady firem od bankovnictví přes dopravu a stavebnictví až po řadu dalších různýchprůmyslových i neprůmyslových podniků.

Klement Chládek i Jáchym Šmilauer patří nyní k úctyhodným byznysmenům a historky ze své veksláckéminulosti dávají už jen k dobru u vína. Oba pánové dnes patří k nejbohatším Čechům.

Nebylo to tak dlouho, co jsem se s Klementem Chládkem naposledy viděl. Jeden můj přítel bylzkorumpovaným policistou neprávem obviněn z vraždy dcery Klementa Chládka. Já se ujal úkolu najítopravdového vraha, a tak mě tehdy po delší době osud svedl zase s Chládkem dohromady. Byl jsem

nakonec opravdu tím, kdo jej seznámil se jménem vraha jeho dcery.

Klement Chládek mi byl vděčný za to, že jsem objasnil konec života mladé ženy, i když jejich vztah bylhodně komplikovaný a rozhodně se neblížil tomu, jak by měl ideální vztah mezi milujícím otcem a

milovanou dcerou vypadat.

V každém případě jsme od vzájemného respektu přešli k jistému druhu přátelství, důkazem čehož bylaspousta vzácné skotské whisky, kterou mě tehdy Chládek obdaroval, a navíc to, že jsme se na jeho návrh

začali oslovovat křestními jmény.

Proto i teď se v telefonu ozvalo: „Dobrý den, Stanislave. Tady je Klement Chládek. Tedy pardon. Mohuvás doufám stále oslovovat křestním jménem?“

Usmál jsem se. „Samozřejmě, Klemente. Není to přece tak dlouho, co jsme si na tohle oslovování připili

vaší vzácnou whisky.“

V reproduktoru mobilu bylo slyšet podle tónu jeho hlasu, že Chládek můj úsměv opětoval. „To jsem rád.Abych vás však nezdržoval zbytečným žvaněním… Potřeboval bych se s vámi dost nutně sejít. Měl jsemteď nějaké vyřizování ve vašem městě. Ta schůzka skončila dříve, než jsem čekal, a tak jsem vás chtělpoprosit, jestli bychom si nemohli někde pohovořit. Abych vás příliš neobtěžoval, zajedu třeba k vámdomů. Nebo navrhněte jiné místo, které by se vám hodilo. Já se rád přizpůsobím. Jen bych vás poprosil,abychom se sešli dnes, pokud tedy jste v Brně.“

„Doma byste mě nyní nezastihl,“ odpověděl jsem mu, „s mojí partnerkou Lucií jsme si udělali malý výletna Brněnskou přehradu a teď jsme na cestě do hospůdky U Pepy, tady u nás v Brně-Bystrci. Pokudchcete, tak si v téhle restauraci objednám rychle salonek, abychom měli soukromí, a sejdeme se tam.“

„A slečna nebo už paní Lucie?“ zaznělo tázavě z mobilu.

Rázně jsem Klementu Chládkovi odpověděl: „Slečna Lucie. A kvůli ní nemusíte mít žádné obavy. Nemámpřed ní tajnosti ohledně práce. A ostatně i v případu vaší dcery mi pomáhala.“

Chládek rychle zadrmolil: „No, dobrá, dobrá. Nechtěl jsem ji urazit. Tak pokud by vám to nevadilo, taknejpozději za hodinku bych byl v té vaší hospůdce. Už ji hledám v navigaci, žádný strach, cestu najdu.“

Jak jsem slíbil Klementu Chládkovi, okamžitě jsem zatelefonoval Pepovi Kroupovi, má-li volný ze svýchsalonků ten menší. Když jsme tedy za čtvrthodinku s Luckou vstoupili do jeho příjemné hospůdky, čekalnás v salonku stůl prostřený pro jistotu pro čtyři osoby.

Ještě venku mi Lucka na můj omluvný dotaz odpověděla, že je sama zvědavá, co po mně vlastně KlementChládek může chtít, a že jí tedy změna našeho programu vůbec nevadí.

Posadili jsme se do pohodlných křesílek a očekávali jsme obvyklou, nervy drásající a vyčerpávající úvodníproceduru při návštěvě Pepova podniku, myslím samozřejmě objednávku jídla a pití.

Drama z této činnosti vytvářela jak kvalita a výběr podávaných jídel, tak i úctyhodný seznam nabízenýchnápojů. Tentokrát se však Pepa nad nás naklonil s tajuplným úsměvem, oba nás s Luckou počítal taktrochu do rodiny, a řekl: „Ne, že bych vám nechtěl dát do rukou tady ty jídelní lístky. Dovolil bych si vám

však učinit malou nabídku.“

Jak jsem slyšel mnohoslibné tóny ozývající se v Pepově hlase, začaly pracovat mé chuťové buňky naplno.Lucka mě pozorovala s úsměvem, protože za dobu našeho společného soužití mě poznala a dobře věděla,

co se ve mně odehrává. Lehce jsem polkl a zeptal se: „Tak nás prosím nenapínej a svěř se, co máštentokrát za specialitku.“

Pepa se trošku domýšlivě pousmál a prohlásil zcela přesvědčivým tónem: „Mám známého na Vysočině,který tam hospodaří na nevelké biofarmě, jak víš. Teď jsem od něj dostal čerstvé jehněčí. Co byste takřekli na mísu smažených jehněčích kousků a k tomu speciální bramborový salát, který se moje Alenkanaučila připravovat od své maminky? A protože jídlo musí plavat a vy tu nejste autem, doporučoval bychvýborný červený suchý Neronet, který jsem teď dostal ze Zaječí.“

Znovu jsem polkl a obrátil se k Lucce: „Souhlasila bys s Pepovou nabídkou?“

Ozdoba mého života mě pozorovala s pobaveným úsměvem, lehce nakrčila svůj roztomilý nosík a pomaluprohlásila: „Já musím držet trošku dietu. Tobě bych ji také doporučovala. Takže, dones nám, Pepo,

prosím každému mísu zeleninového salátu a minerálku.“

Doufal jsem, že si Lucka ze mě utahuje, jistý jsem si tím však nebyl. Když však Lucka uviděla výraznaprostého zoufalství na mé zmučené tváři, hlasitě se rozesmála.

K takto propuknuvší zábavě na můj účet se přidal i Pepa, kterému samozřejmě neušla grimasanaprostého zmaru na mé tváři. Lucka se potom na mě útrpně podívala a prohlásila: „Tak to smaženéjehněčí s bramborovým salátem tvé paní a Neronetem, Pepo, prosím přines. Jinak budu vdova, aniž bychse vdala. Já si zobnu jen pár kousků, ale tady ten můj detektiv se musí posilnit.“

Pepa s úsměvem odkvačil vyřídit naši objednávku a já jen tak mimochodem mohu poznamenat, že Lucka

toho nakonec zbouchala víc než já. Jako obvykle svoji konzumaci doprovázela poznámkami jako: „jen si

trochu zobnu“, „namouduši, už jsem úplně nacpaná“, „snad ještě ochutnám tenhle kousek, ale ten užbude určitě poslední“ atd. Fakt je, že jí pánbůh a příroda nadělili dobré „spalování“. Vedle mé poněkudhřmotné postavy vypadala ta její, perfektně vytvarovaná, poněkud miniaturně. Co se však jídla týkalo,nestačil jsem se divit, kam se to všechno může v tom štíhlém těle s pevným bříškem schovat. Jo, holt seněkdo na tom světě má. To však zatím trochu předbíhám.

Byli jsme právě v nejlepším. Pepa nám otvíral další láhev výborného Neronetu a Lucka jej vybízela: „Užjsem dost plná, ale pár kousků toho jehněčího a trochu salátu bys, Pepo, donést mohl.“

Já se pobaveně culil do své sklenice vína, když jsem spatřil vcházejícího Klementa Chládka. Všichni jsmese navzájem pozdravili. Když Chládek nasál vůni jehněčího a vína, bez velkého přemlouvání souhlasil, žese k nám přidá. Ještě nechal stejné jídlo, ovšem pouze s nealko pivem, donést svému řidiči, který zůstal v

hlavní místnosti Pepovy hospůdky. Pepa nám doplnil jídlo a pití a potom jsme se už všichni tři věnovali

hodování.

Když už jsme měli nejen já s Chládkem, nýbrž i Lucka opravdu dost, pohodlně jsme se usadili už u třetíláhve Neronetu a já vyzval Klementa Chládka, aby nám konečně řekl, proč jsme se tu vlastně sešli.

Chládek trochu upil ze sklenice a pak se nejistě zavrtěl v křesílku. „Já nevím, možná jsem trochuparanoidní a měli bychom raději zůstat tady u toho jídla a pití.“

Nesouhlasně jsem mu řekl: „Ale to ne, milý Klemente. Co se nakousne, to by se také mělo dojíst. Tak jen

to ze sebe vysypte. Mám z vás takový pocit, že se vám potom uleví.“

Chládek si nervózně pohrával se svojí skleničkou a bylo na něm vidět, že se rozhoduje, zda má promluvit,

nebo ne.

Najednou skleničku rázně postavil na stůl a prohlásil: „Máte pravdu, Stanislave. Bude lepší, když vámřeknu, co mám na srdci. Bude to lepší pro mě a možná že i pro tuhle zemi. Mohu se však spolehnout na

vaši diskrétnost?“

Lucka, která náš hovor zvědavě sledovala, jen mlčky přikývla a já odpověděl: „Na naši diskrétnost sespolehnout opravdu můžete, to jste ostatně už, pokud se o mě jedná, poznal. A Lucie má sice vlastnísvatební agenturu, to jí však nebrání v tom, aby mi občas pomáhala. Co vím já, ví i ona. Trochu jste měvšak polekal tou poznámkou o naší zemi. O co vlastně jde? Jen mluvte.“

Z Klementa vypadl dotaz, který jsem, protože pravidelně sleduji sdělovací prostředky a dění kolem nás,vlastně tak trochu očekával. „Určitě vám něco říká zkratka SNZ.“

Pousmál jsem se. „To pravděpodobně myslíte tu naši novou progresivní a moderní politickou stranu‚Sloužíme naší zemi‘, která tak neochvějně, alespoň podle průzkumů, směruje k úspěchu v blížících se

parlamentních volbách?“

Chládkovi neušel závan ironie v mé otázce a ve výrazu mého obličeje. Zeptal se: „Vy zrovna asi fanoušek

tohoto seskupení nebudete?“

Pobaveně jsem mu sdělil: „To tedy opravdu ne a to stejné bude platit zřejmě i pro Lucii.“

Chládek se na nás s téměř neznatelným úsměvem zadíval a potom se zeptal: „Jak jsem vás, tedy myslímStanislava, poznal, tak odpověď asi tuším. Nicméně mohl byste mi ji pro jistotu ještě říct vlastními ústy?“

Ušklíbl jsem se. „Ono to je jednoduché. Na nás oba totiž nezabírají reklamy jakéhokoliv druhu.“

„Prosím?“ zaznělo tentokrát s údivem z Chládkových úst.

Už vážně jsem se dal do vysvětlování: „To máte, Klemente, jednoduché. Tenhle spolek, myslím SNZ, takzatápí zavedeným partajím, které z něj mají tím větší vítr, čím blíže jsou před námi volby, protože je toperfektně marketingově zmáknutý produkt. Lidem říká, co chtějí slyšet, že zatočí s korupcí, že odstaví od

moci přezrálé politiky, že tu udělají pořádek… Všechny ty jejich sliby si ani nepamatuji. Hovoří jasně ajednoduše v krátkých sloganech, a to na řadu lidí, zvlášť na ty, kterým se nechce moc přemýšlet auvažovat, zabírá. Spoustě našich spoluobčanů, ale ono to je vlastně stejné i v zahraničí, vyhovuje, když se

před ně postaví někdo, kdo jim pár jasnými slovy vyloží, kam dál. Takoví lidé potom nemusí váhat nebo vlastní hlavou přemýšlet a podobné věrozvěsty rádi následují. V případě SNZ je tohle umocněno setrvalou

kampaní v médiích. Pomalu nemůžete otevřít noviny, aby se tam někde neobjevil někdo ze SNZ. No a cosi mnozí naši spoluobčané přečtou ve svém oblíbeném deníku, či snad dokonce vidí v hlavních večerníchzprávách své oblíbené televize, to přece musí být pravda. A především! Na konci, možná spíš na začátkutohoto stroje na popularitu je on, veliký vůdce, miláček národa, Horymír Vostrý. Když si jej SNZ zvolilado svého čela, tak jsem si já ťukal zase na to své čelo, protože sice tohoto našeho populárního herceblíže osobně neznám, nicméně ještě jako policajt jsem se o něm leccos dozvěděl. A tak jsem si jennevěřícně říkal, jak takového, s prominutím, kance může někdo postavit do čela politické strany. Jakobývalého policajta mě úplně odrovnala vystoupení tohoto umělce, kde národ přesvědčoval o tom, že jakopředstavitel hlavních rolí policisty a soudce v seriálech ‚Kriminálka zasahuje‘ a ‚Vrc
hní soudce‘ dobřepoznal všechna zákoutí policie a justice, takže ví, jak tam udělat pořádek. Mně je jasné, že ten pán ví veskutečnosti kulové, jenže řada mých spoluobčanů si to bohužel nemyslí. A za nejhorší považuji to, že milýpan Vostrý ty své řeči pronáší tak, že jim nejspíš už i sám věří. Tedy napřed jsem si myslel, že to jenhraje. V posledních týdnech jsem však došel k přesvědčení, že nikoliv, on tomu, co žvaní, nejspíšopravdu věří a hluboce to prožívá.“

Jak jsem se tak rozmluvil, nejprve jsem si nevšímal provinilého výrazu, který se začal objevovat naChládkově tváři. Když jsem si jeho rozpaky uvědomil, bylo už pozdě, abych hodil zpátečku. Proto jsem nasvůj proslov plynule navázal dotazem na Chládka: „Já se tak pěkně rozjel při tom svém politologickémrozboru a až teď jsem si uvědomil, nedal jste také vy, Klemente, tomu bohulibému politickému spolkuštědrý finanční dar? Pokud mě paměť neklame, tak jsem kdysi kdesi zahlédl krátkou zprávičku na tototéma. To však už bylo před delší dobou.“

Chládek se poněkud zkroušeně přiznal: „No, tak nějak. To je vlastně důvod, proč jsem tady.“

Udiveně jsem se zeptal: „Co? Váš finanční dar? Vy jste ty prachy daroval nějak načerno, v rozporu se

zákony?“

Klement rychle namítl: „Ale ne, v žádném případě ne. Jenže já jsem to byl, kdo vymyslel projekt politickéstrany ‚Sloužíme naší zemi‘. A především já do jejího čela postavil Vostrého. Měl jsem ty nejlepší úmysly.Chtěl jsem rozbít ten systém, kdy si u nás zemi a vliv na ni rozparcelovaly dvě největší strany –Demokratická liberální a Pokroková demokratická, kterým přicmrndávají ty menší partaje podle potřeby.Všechny strany se pak ohání demokracií, hospodaří tak, jak jim to vyhovuje, a my to platíme!“

Zabručel jsem: „To vám věřím, Klemente, že jste měl ty nejlepší úmysly. Jenže jak říká klasik, cesta dopekel je dlážděna samými dobrými úmysly. A navíc ty partajní hrátky, které tak procítěně kritizujete, jsou

podstatou naší demokracie.“

Chládek znovu zkroušeně přikývl: „No právě. To si poslední dobou říkám čím dál častěji. A jsem z tohočím dál zoufalejší.“

I když mi bylo Chládka trochu líto, tak jsem se vzrůstajícím pobavením ironicky konstatoval: „Takže jstese rozhodl situaci vylepšit tím, že založíte další partaj, která však bude něco úplně jiného. Vnese do tohonašeho drsného politického kolbiště něco kulturnosti, myslím politické kulturnosti. Bude všem vzorem,získá si hlasy spoluobčanů, ujme se vlády a budeme tu mít ráj na zemi.“

Chudák Klement Chládek najednou nevěděl, kam s očima. Nasucho polkl a špitl: „Já vím, že vypadám teďa tady jako pořádný blbec. Jenže ono to tak opravdu bylo.“

S upřímným výrazem bezmoci ve své tváři jsem obrátil oči k nebesům, tedy v té hospůdce spíš ke stropu,a zaúpěl jsem: „Ježíšmarjá, Klemente! Jak může být tak naivní jeden z největších a nejúspěšnějšíchbyznysmenů v této zemi? Můžete nám to prosím vysvětlit? Skoro bych řekl, že to ani vysvětlit nelze.“

Chládek už zase pomalu nabýval svoji obvyklou sebejistotu a se vzrůstající věcností stručně prohlásil: „Vysvětlení je jednoduché. Jsem prostě blbec.“

Namítl jsem: „Zas tak strašné to snad s vámi není.“

„Normálně snad ne,“ přikývl Chládek, „jenže tady jsem udělal chybu, že jsem na rozjezd SNZ věnoval

peníze…“

„Kolik?“ zeptal jsem se.

„Bylo jich dost. Řádově šlo o miliony. Ale pozor! Byly to peníze, které jsem dal ze své vlastní kapsy a nastraně SNZ byly vedeny řádně v účetnictví a uvedeny v daňovém přiznání, i když z nich samozřejmě SNZjako politická strana darovací daň nemusela zaplatit.“

„A že se o vás, Klemente, v souvislosti se SNZ nikde nepsalo, tedy kromě té krátké noticky, co jsemzmiňoval? Aspoň si na to nevzpomínám,“ zeptal jsem se.

Chládek, už zase suverénní manažer, s vševědoucím úsměvem odpověděl: „Sdělovací prostředkysamozřejmě žijí především z reklamy…“

Ironicky jsem dodal: „Aha. Takže třeba když nějaká z vašich firem takovou reklamu zadává, tak sezdvořile zeptá, aniž by si samozřejmě dovolila něco vynucovat nebo snad spojovat to se smlouvou nazveřejnění dané reklamy, jestli by bylo možné tu či onu informaci nezveřejnit?“

Chládek pobaveně dodal: „Vidíte, jak vám to myslí!“

Lucka se s úšklebkem vmísila do naší debaty: „Je vás radost poslouchat, pánové. Připomínáte mi jednoho

mého známého.“

Oba jsme se tázavě na Lucku podívali a vybídli ji, ať pokračuje. „Ten známý je funkcionář jedné takovéambiciózní pidistrany. Je to asi měsíc, co si mi stěžoval, že jim z jednoho seriózního a hojně čteného listusdělili, ať se už nenamáhají posílat jim do těch novin svoje materiály. Od šéfredaktora dostal příkaz o nich

nepsat. No, ten šéfredaktor to ze své hlavy asi neměl. Když tu historku onen známý líčil jednomuprofesorovi politologie na brněnské univerzitě, onen profesor se jen pousmál a poznamenal, že máme třidruhy svobody tisku, svobodu čtenářů, svobodu redaktorů a svobodu vydavatelů. U nás prý vzkvétá tatřetí svoboda.“

Chládek trochu provinile rozpažil ruce a poznamenal: „No, tak o mně a mém daru prostě nepsali.“

Se vzrůstajícím pobavením jsme jej oba s Luckou pozorovali a já se zeptal: „Tak dobrá. Dal jste vaší novéstraně do začátků peníze. A co bylo potom? To jste se nestaral o to, jak s těmi penězi bude naloženo?“

Chládek rozpačitě prohlásil: „V tom je právě můj problém. Já jsem daroval peníze. Jako budoucího šéfastrany jsem vybral Horymíra Vostrého. Jenže nejsem rád někde v centru pozornosti sdělovacíchprostředků. Jsou totiž obchody, většinou ty nejzajímavější, u kterých je třeba trocha diskrétnosti.“

Celá debata mě začínala čím dál víc zajímat. Zvědavě jsem se zeptal: „Jak jste přišel na toho Vostrého? Anechcete mi snad tvrdit, že tenhle herec tu vaši stranu opravdu řídí?“

„Když jsem se rozhodl, že se zamíchám do naší politiky, protože už mě u nás vládnoucí poměry začaly pítkrev a stejně tak ten bimbajs, kdy soudy soudí a soudí bez konce a ve věčně měněných zákonech se užpomalu nevyznají ani advokáti, začal jsem přemýšlet, jak na to. Jedna možnost byla zevnitř pomocí mýchpeněz ovládnout nějakou existující politickou stranu. Potom jsem si však řekl, že jednodušší a hlavnělevnější bude založit spolek úplně nový.“

Pousmál jsem se. „Jen to bude chtít takové organizaci udělat pořádnou propagaci a do čela vybrat

charismatického mluvku, který zblbne davy.“

Chládek se zašklebil a zeptal se: „Nechcete ke mně, Stanislave, nastoupit? Zapaluje vám to rychle.“

„Děkuji za poklonu, Klemente, ale politikou vážně nemíním trávit svůj čas. Abychom však nezamluvili mojiotázku, proč právě Horymír Vostrý? Že mu to mluví, to je fakt. Jenže takových mnohomluvných osob je

spousta.“

Chládek s trochu pokřiveným úsměvem prohlásil: „Vždyť jste to před chvílí zmínil sám, miláčkem národa,

aspoň toho televizního, což je značná část národa celého, se stal jako představitel hlavních rolí policisty a

soudce v seriálech ‚Kriminálka zasahuje‘ a ‚Vrchní soudce‘. Čím se obě tyhle role vyznačovaly? Nebyly topřece tak obyčejné detektivky?“

Pomalu mi začalo svítat a docházet, že jsem poněkud naivní blbec, když mě taková věc nenapadla dřív.„Hlavní téma SNZ je boj proti korupci. A v obou těchto seriálech jde ve většině příběhů o totéž.“

Chládek souhlasně přikývl. „Přesně tak. Nejsem žádná matka Tereza, abych bojoval se zlem. Jenžepoměry u nás obchodu právě nesvědčí. A to mi vadí. Rád bych tu měl jasné zákony a pravidla, která sebudou dodržovat. A pokud tomu tak nebude, tak efektivní policii, která najde viníka, a spravedlivý, lečnekompromisní soud, který jej odsoudí. To by samozřejmě samo o sobě nestačilo. Když chcete zaujmoutspoustu lidí, musíte to udělat s jednoduchými, jasnými a nezpochybnitelnými hesly.“

„Což boj s korupcí určitě je,“ přitakal jsem.

„Přesně tak, to je však samo o sobě málo, jak jsem řekl. Tak jsme ještě vybrali třeba, kvalitní vzdělánípro vaše děti, zajistíme důstojné stáří seniorům a já nevím co ještě. Motivovali jsme novináře, aby o nászačali psát, nemuselo to být vždy pochvalně, aby to nebudilo podezření.“

Skočil jsem Chládkovi do řeči: „Zajistili jste si pár průzkumů veřejného mínění s vhodně zvolenými

otázkami…“

„Zase máte, Stanislave, pravdu. A samozřejmě, abych se vrátil k vaší původní otázce, celý tenhle podnikchtěl vhodnou osobnost do čela.“

„A tak jste předsedou SNZ zvolili Horymíra Vostrého.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Chládek, „musím se přiznat, že projekt SNZ mě napadl už po úspěchu toho

prvního seriálu ‚Kriminálka zasahuje‘. Potom jsem scénáristovi a režisérovi toho veledíla dal grant, aby

natočili onen druhý seriál ‚Vrchní soudce‘. Podmínku jsem měl jedinou, že hlavní postavu bude hrát opětVostrý. Už tehdy se mi v hlavě líhl projekt SNZ s Vostrým v čele.“

„A autoři seriálu věděli, kam směřují vaše plány?“ zeptal jsem se zvědavě.

Chládek s úsměvem zavrtěl hlavou. „Kdepak. V žádném případě. Tyhle plány tehdy byly mým tajemstvím.

Jediný člověk, kterému jsem se s nimi svěřil, byl Jáchym Šmilauer. A ten mlčel jako hrob. To je jedinýčlověk, kterému zcela důvěřuji.“

„No dobrá. Jak to chápu, tak Vostrý je figura v popředí. Vy a váš přítel Šmilauer jste zase neviditelníšéfové v pozadí. A kdo jsou vlastně ti, kteří SNZ opravdu řídí? Jsou tam, myslím, tři místopředsedové.Tipnul bych si, že oni asi budou ti vykonavatelé vaší vůle.“

Chládek už zase trochu s rozpaky pronesl: „Máte pravdu, ti tři jsou skuteční šéfové. Akorát nemátepravdu v tom, že to jsou vykonavatelé mojí vůle.“

Namítl jsem: „Vy přece platíte.“

Chládek odmítavě prohlásil: „Teď už jen částečně. Do SNZ přichází nyní dost peněz i od jiných dárců nežjen ode mě. A já jsem zastánce delegace pravomoci na své podřízené. Vymyslel jsem základní konceptstrany, přivedl Vostrého a potom už ty hochy nechal, ať se činí a uspějí v parlamentních volbách, které se

nám blíží. A jakmile se dostanou do parlamentu, tak ať začnou prosazovat moje ideje, tedy také moje

ideje.“

Zeptal jsem se: „A kdo jsou ti tři místopředsedové? Vaši zaměstnanci?“

„Ne tak úplně. Jak asi víte, můj koncern je dost složitý konglomerát různých firem. Tyhle tři jsem sivybral, protože jde o mladé a dynamické šéfy tří dceřiných firem mého koncernu. Je to jeden magistr –

jmenuje se Vladimír Kurzweil a je šéfem nakladatelství. Mimochodem, vyšla tam knižní vydání obou

seriálů. No a potom to jsou dva inženýři, první je Jan Haluza, ten vede firmu, která se stará o správunemovitostí, které pronajímáme, z toho titulu šéfuje také přifařené bezpečnostní službě jménem CoolSecurity. Tím druhým je Vojtěch Břenek, řídí firmu, která vyrábí autodíly. A jen tak mimochodem, tadyjsem vám přinesl fotografie všech tří pánů. Jen tak pro jistotu, pokud byste je potřeboval. Podobu panaVostrého jistě znáte.“

Přikývl jsem, pokrčil čelo a zeptal se: „Vyslechnout si tohle vaše vyprávění, Klemente, bylo nepochybnězajímavé. Oba jsme se s Luckou dozvěděli, jak se dá také dělat politika. Jen mi není jasné, co po mněvlastně chcete. Pokud vám vadí ta vzrůstající nezávislost pohlavárů SNZ na vaší osobě a vašich penězích,tak s tím vám těžko mohu nějak pomoci.“

Chládek se pousmál. „To jsem neměl na mysli. A koneckonců, mám páky na to, jak tu vzrůstajícínezávislost, jak jste to krásně formuloval, omezit. Já vám jen vše vyprávěl, abyste byl takříkajíc v obraze.Jde mi o něco jiného.“

„Probudil jste opět moji zvědavost a jsem jedno velké ucho,“ prohlásil jsem a upil trochu vína.

Chládek najednou jako mávnutím kouzelného proutku zvážněl. „Když jsme se před časem potkali kvůlionomu smutnému případu mé nebohé dcery Renáty, bylo vám snad jasné, jak moc pro mě dcera iRenátina matka znamenaly. I když mě matka Renáty opustila kvůli životu, který jsem kdysi vedl. Nebovlastně právě proto. Víte, Stanislave, jsem tvrdý a nesmlouvavý podnikatel a manažer. Dal jsem si všakjeden závazek. Kvůli památce Renátiny matky se už nebudu pohybovat za hranou zákona.“

Namítl jsem: „To, co jste nám zatím líčil, však v nějakém konfliktu se zákonem nebylo. Upřímně se vámpřiznám, že by se mi ta vaše politická strana líbila, to tedy ne, jenže, jak se říká, proti gustu žádnýdišputát. Pokud tady spousta lidí věří tomu, co jim vaše politická hvězda Horymír Vostrý hlásá, já jim to

vymlouvat nebudu.“

Chládek se ušklíbl a s ironií v hlase pronesl: „To jste mě tedy nepotěšil. Jenže já za vámi nepřijel spolitickou agitací a snahou získat dalšího voliče.“

Vrátil jsem mu úšklebek: „To mě naopak těší. I kvůli vám, protože byste se zbytečně namáhal. Už námale proboha konečně prozraďte, proč tu vlastně sedíte. Vy vykládáte a vykládáte a já už pomalu zasezačínám dostávat hlad.“

Chládek opět zvážněl a pomalu řekl: „Víte, že se mi ti moji mladší kolegové se směřováním SNZ vydaliponěkud jiným směrem a ubrali vážnosti na úkor populismu a líbivých proklamací, to by mi tak nevadilo, ikdyž mi to zrovna radost nedělá. Jak jsem už řekl, pokud bych jim chtěl utnout křídla v rozletu, tak toudělám. Jenže se mi donesly takové postranní, neoficiální a znepokojivé informace o panu Vostrém. A toje ten problém, se kterým jsem za vámi přišel. Byl bych rád, kdybyste ty zvěsti prověřil. Pokud by byly

pravdivé, musel bych jednat. Nechci se však chovat jako slon v porcelánu.“

„No tak moment. To mi dáváte poněkud neurčité zadání. Kdo vám něco takového říkal a co konkrétněvám říkal? To mám pátrat po něčem a nevědět po čem?“

Chládek se na mě vážně podíval a prohlásil: „Já bych rád, abyste k téhle docela citlivé záležitosti přistoupilnezaujatě. Jde mi o to, že nechci být spojován s nějakým gaunerem, a to neříkám, že jím Horymír Vostrý je. Chci mít pouze jasno v tom, zda tento pán není spojován s něčím nezákonným. Že trpí láskou k

alkoholu a možná ještě větší náklonností k ženskému pohlaví, to vím. Jenže to nejsou věci, které by vnašich zeměpisných šířkách příliš vadily. Mně jde jen o to potvrdit či vyvrátit, zda má či nemá problémy se

zákonem.“

Nechtěl jsem svoje námitky nechat jen tak padnout pod stůl, a tak jsem se Chládka zeptal znovu a jinak:„Tak dobrá. Jméno toho vašeho informátora si nechte. Řekněte mi ale, jak moc je důvěryhodný. A aspoňrámcově, čeho se ta nařčení Horymíra Vostrého týkají, abych věděl, od čeho se odpíchnout, na co sezeptat. Pokud si chcete hrát na tajemnou sfingu, tak si najděte někoho jiného.“

Chládkovi přelétl přes tvář výraz nevole, pak z něj však přece jen něco vypadlo: „Když jinak nedáte… Tyzvěsti o Vostrém jsem se dozvěděl ze dvou stran. Na jednom rautu jsem se dal do řeči se známýmadvokátem, který často zastupuje lidi z uměleckých kruhů, a potom mi ne zrovna pěkné věci o Vostrémvyprávěla jedna jeho herecká kolegyně. Ta byla, pravda, při té příležitosti poněkud pod parou, jinak by se

nejspíš tak nerozvykládala. Na druhé straně zase nebyla tak opilá, aby nevěděla, co vypráví. No a o cošlo? V jednom případě o drogy, v druhém o možný sex s nezletilými, a to obojího pohlaví.“

Chápavě jsem se pousmál. „Takže jinými slovy řečeno, dostal jste strach, abyste nevypustil do světa

politickou stranu hlásající novou politickou kulturu v naší zemi, kterou však povede zfetovaný uživatel adistributor drog a prznitel mladých dívek a možná nejen jich.“

Chládek se pousmál. „Tak explicitně bych to asi sám neformuloval, ale budiž. Jenže znovu opakuji, třebato není pravda. Jestli ten advokát měl nějaké konflikty s Horymírem Vostrým, to nevím. Co ale vím, že taherečka před časem Vostrému prošla postelí, takže se taky může cítit poněkud zhrzená. Byl bychsamozřejmě rád, pokud byste své pátrání vedl velmi diskrétně.“

Pokrčil jsem ramena a uštěpačně prohlásil: „Občas se sice neudržím a dám někomu do zubů, diskrétně se

však chovám vždy.“

Chládek se mě na to s viditelným ulehčením zeptal: „Takže tu moji zakázku berete?“

S úsměvem jsem odpověděl: „Probudil jste moji zvědavost, beru.“

V Klementu Chládkovi se opět probudil byznysmen. „Musíme se ještě domluvit na vašem honoráři.“

Protože šlo o peníze, úsměvem jsem nešetřil a dodal jsem: „Asi o mně víte, že případy, které řeším, sivybírám. Že si mohu dopřát ten luxus práce pro radost. A moje honoráře jsou pak úměrné solventnostimých klientů.“

Chládek mi vrátil úsměv. „Tím chcete zřejmě naznačit, že mě považujete za velmi solventního klienta.“

„Přesně tak,“ přitakal jsem mu, „a nejen že jste solventní. Navíc mi můj instinkt říká, že bych se mohl taképohybovat v poněkud výbušném prostředí.“

„Čímž chcete naznačit, že to bude mít i vliv na cenu.“

„Takže abych nechodil dlouho kolem horké kaše,“ řekl jsem už zcela vážně, „dostanu od vás nevratnouzálohu ve výši sto tisíc korun českých. Za každý započatý den mi potom budete platit padesát tisíc korun.V té sumě bude započítán paušál dvacet tisíc korun na drobná vydání, taxíky, laboratorní rozbory,najmutí dalších potřebných specialistů… Pokud takové denní náklady překročí oněch dvacet tisíc korun,vyúčtuji vám je, a co bude nad dvacet tisíc korun za den, zaplatíte navíc. Vím, nejsem levný, pokud všakchcete ušetřit, jistě najdete řadu jiných soukromých detektivních agentur, kde po vás budou chtít méněpeněz.“

Chládek zavrtěl hlavou: „Ne, Stanislave. S těmi penězi jsem zcela srozuměný. Zítra za vámi samozřejměpošlu svého advokáta se smlouvou připravenou k podpisu. Co se mě týče, můžeme si však hned podatruce a já budu brát za bernou minci, že od zítřka pro mě pracujete.“

A s tím jsme se onoho dne s Klementem Chládkem rozešli.

Když jsme toho dne večer leželi s Luckou v posteli, přitiskla svoji pěkně tvarovanou pevnou postavu k témé a já se zaradoval, že budeme pokračovat v příjemném dovádění, které jsme před chvilkou přerušili.

Jenže v té chvíli jsem se poněkud zklamal. Lucka mi sice poskytla exkluzivní výhled na svá pevná ňadra sbradavkami ještě naběhlými po našem milování, jenže potom na mě vážně upřela svoje hluboká modrá

kukadla a s hlasem plným obav se zeptala: „Ty se ani trochu nebojíš?“

„A proč bych měl?“ zeptal jsem se s mírným údivem v hlase.

„Já bych řekla, že bys tak klidný být neměl. Když jsem poslouchala tu vaši dnešní debatu s KlementemChládkem, bylo to docela zábavné povídání. Bylo pro mě velice poučné nahlédnout do zákulisí toho, jakse lidem blbnou hlavy. Jenže zároveň to ve mně také evokovalo vzpomínky na to, jak jsme se seznámili.To také bylo napřed jen pátrání po mé nebožce sestře. Potom se však do toho zamíchala politika a šlonám o krk oběma. Nebýt tvých nápadů a pozoruhodných známostí, asi bychom tu teď spolu nahatí

neleželi.“

Potom se lehce nadzvedla, v očích jí zahrály veselé ohníčky a dodala: „Já chtěla říci, že bychom tu spoluneleželi ani oblečení. Ježíši, já blábolím!“

„Plně tě chápu,“ odpověděl jsem s úsměvem, „ty jsi chtěla říci, že bychom teoreticky vedle sebe možnáležet mohli. Jenže nad námi by leželo navíc pár decimetrů hlíny a kvetly macešky.“

Už zase zvážnělá Lucka přikývla. „Přesně tak. Ten tvůj Klement Chládek na mě sice udělal celkem příznivý

dojem, jenže mám ten pocit, že se sám dostal do vleku událostí, které nastartoval. A upřímně řečeno,nejsem si tak jistá, jestli těm třem místopředsedům, kteří skutečně vládnou tou jeho politickou stranou,kádrový profil Horymíra Vostrého bude dělat takové starosti, jako dělá Chládkovi.“

Jak tak na mně Lucka ležela, nedalo mi to, abych si nedopřál to potěšení hladit ji po jejím rozkošném

zadečku, což se jí evidentně líbilo stejně jako mně. Musel jsem jí však dát za pravdu: „To, co jsi teď řekla,mě už také napadlo. A vlastně hned v Pepově hospůdce. Jenže to byl jen takový chvilkový impulz, kterýjsem nedomyslel. Fakt je, že SNZ jde v průzkumech veřejného mínění strmě nahoru. Národ je masírovaný

představou, že SNZ vyřeší hravě, když ne všechny, tak většinu jeho problémů.“

Lucka dodala: „A ta masáž nepochybně stojí dost peněz, které však nejsou vydávány z nějakého

altruismu.“

Přitakal jsem jí: „To máš určitě pravdu. Ostatně i Chládek za ty své peníze něco očekával a očekává.“

Lucka přikývla. „To ano. Jenže on chce, mám aspoň ten pocit, plnění především v rovině morální. Možnáse mýlím, ale ti jeho tři místopředsedové budou nejspíš takové pohnutky považovat za poněkudstaromódní. Jinými slovy, pokud bys náhodou na Vostrého něco vyčenichal, tak bys vlastně bránil v tom,aby se jim vrátily zpět vynaložené prostředky. To by se jim zrovna líbit nemuselo.“

„Musím uznat, že na tvých slovech cosi je, ale co bys po mně chtěla? Abych se na tuhle záležitost

vyflajznul?“

„Ty máš ale výrazy,“ pobaveně konstatovala moje krásná a chytrá partnerka, „abych ti však odpověděla.Nechci, aby ses na to vyflajznul, jak jsi krásně řekl. Na to jsem tě za tu nedlouhou dobu, co spolu žijeme,už poznala příliš dobře. Při soužití s tebou jsem dobře pochopila, proč se detektivové, tedy alespoň tidobří, a ty dobrý jsi, v románech nazývají čmuchaly. Jsou zvědaví, pořád někam strkají svoje zvědavénosy a nedají pokoj, dokud se v lepším případě nedozví, co chtějí, v horším případě o ten svůj nospřijdou.“

Zabručel jsem: „To mi předpovídáš dobré vyhlídky!“

Lucka namítla: „U tebe bych věřila, že se dočmucháš svého cíle. Jen si buď prosím dobře vědomý toho,že si můžeš zahrávat s ohněm.“

Mlčky jsem přikývl, protože s tím, co Lucka říkala, se dost dobře nedalo nesouhlasit. A potom jsem sekonečně dočkal pokračování oné činnosti, kterou přerušila naše politická debata…

Další den se u mě už brzy ráno hlásil advokát Klementa Chládka. Přivezl připravenou smlouvu, kteroujsme podepsali. V hotovosti mi na stůl vysázel dvacet tisíc korun a na zbytek včetně honoráře za prvníden mi dal kopii platebního příkazu. Každý den až do odvolání mi na mém firemním kontě mělo měkcepřistát úhledných padesát tisíc. To byl argument, kterému se nedalo odolat, avšak Lucčina varovná slovaz večera předchozího dne jsem rozhodně nebral na lehkou váhu.

Moje partnerka odešla za zařizováním jedné ze svých svateb a já se snivě zadíval na peníze na descesvého pracovního stolu a potom se zahloubal nad tím, kde šťourání v životě Horymíra Vostrého začít.

To nejjednodušší pro bývalého policajta, jako jsem byl já, je rozpomenout se na jeho pracovní minulost.

Jako kriminalista se seznámíte se spoustou lidí, ať už z branže nebo z civilního okolí. Pravda, taseznámení civilní se většinou neodehrávají za veselých okolností. Pokud však k lidem, v jejichž okolívyšetřování vedete, přistupujete s citem a taktem, vrátí se vám to jednak samotnými výsledky a posléze imnoha navázanými známostmi, které vám mohou pomoci ať už v životě pracovním, či soukromém.

Když jsem zapátral v archivu své paměti, vypadla na mě v souvislosti s pátráním v životě HorymíraVostrého tři jména, František Vomáčka, Břetislav Bohata a (jako ostatně dost často při mýchdetektivních eskapádách) Milan Horký. První byl nebo lépe řečeno býval, protože si užíval zaslouženéhodůchodu, také kriminalistou, ten druhý, ač důchodce, byl stále ještě hercem. A poslední jmenovaný byl vpodstatě tím, čím já, soukromým detektivem, jenže měl, abych tak řekl, větší rozlet.

Franta Vomáčka byl legendární postavou brněnské kriminálky. Byl to ten největší odborník na krádežeuměleckých děl, jakého jsem poznal. Jako takový se rovněž velice dobře vyznal v prostředí brněnskébohémy, znal se se spoustou kumštýřů, a to nejen malířů a sochařů, nýbrž i herců a spisovatelů. Byljedním z policistů, které nezaskočil nástup počítačů do policejní praxe. Franta toho totiž ve své hlavě nosil

víc, než jste mohli najít v nějakém kompjůtru. Respekt před ním měli kriminálníci i velká většina kolegů –

ta malá menšina bez respektu byly bez výjimky nové kádry, které policajtské řemeslo sice moc neznaly, o

to zasvěceněji však o obrodě a reformě policie dokázaly žvanit do novin a televize. Avšak i tihle zeznačné části přihlouplí manažeři nové vlny sice absolvovali řadu rádoby moudrých kursů se vznešeněznějícími jmény, nakonec však často s prosíkem přilezli za „starým Vomáčkou“, aby jim poradil, a jehorady pak obvykle vydávali za své vlastní nápady.

Franta už dávno překročil sedmdesátku, vypadal však velice dobře a podobně na tom byla i jeho paní,která byla jedinou a velikou láskou jeho života. Spolu si užívali důchodu, který z větší části trávili nanevelké chatě u Brněnské přehrady. Společně chodili po procházkách, a pokud tomu tak nebylo, tak paníJana trávila čas štrikováním svetrů pro vnoučata a Franta se svým rybářským prutem snažil nahnat strach

rybám pod hladinou Brněnské přehrady.

Můj vztah s Frantou nebyl jen kolegiální, byl takovým mým tátou u policie. Když mě krátce před mýmodchodem od policie navíc vyznamenal tím, že jsem mu směl tykat, vážil jsem si toho víc než povýšení –ocitl jsem se tak ve vybraném klubu kolegů, jejichž práce si Franta vážil, což znamenalo, že ji dělali dobře.

Bohužel pro policii je Franta už v penzi, což je vzhledem k tomu, že se již potkal se sedmdesátkou,

pochopitelné. Jenže v civilu je také převážná část „Frantova klubu“, jediní, koho to může těšit, jsou ti, se

kterými zákon bojuje.

Neváhal jsem tedy a navolil číslo Frantova mobilu. Když Franta zjistil, o co mi jde, srdečně zahalekal:„Hele, Stando, přijď dnes k nám na chatu na oběd. Chytil jsem kapra jako Brno a Janinka ho dělá jakosvoji specialitku na mandarinkách a oříškách. A vezmi také Lucku.“

To jsem musel bohužel odmítnout, protože Lucka se měla vrátit až pozdě večer. Takže jsme se dohodli,že sáhnu do svého sklepa a s nějakou lahvinkou dobrého bílého vína se v poledne dostavím k Frantovi naoběd.

13

Potom jsem ještě zavolal na číslo Břetislava Bohaty. V telefonu se mi ozval dobře známý hercův sametový

hlas, který jsem poprvé slýchával se zatajeným dechem už jako děcko při rozhlasových a televizníchpohádkách. Shodou okolností také hrál menší roli kriminalisty v důchodu v jednom ze seriálů, na kterýchzaložil svoji neotřelou volební kampaň Horymír Vostrý, jako kriminalista v penzi se objevil v seriálu„Kriminálka zasahuje“. Seriál měl samozřejmě své odborné poradce. Jenže pan Bohata přišel ze staréznámosti za mnou. Jak mi sdělil, ti poradci na něj působili dojmem, že by spíš měli radit ve filmu o italskémafii. A tak se Břetislav Bohata při vytváření svojí role řídil mými radami. Věděli jsme o tom samozřejmějen my dva a v titulcích seriálu jsem se pochopitelně neobjevil.

Břetislav Bohata je právě exemplárním příkladem toho, že policajt, zvlášť pokud pracuje u kriminálky, semůže díky svému povolání seznámit s různými zajímavými lidmi. Pravda, okolnosti takových seznámeníčasto nebývají nejveselejší. Což platilo i pro moje setkání s panem Bohatou. Poznali jsme se osobněkoncem 80. let. Byl mi tenkrát přidělen smutný případ vraždy mladé ženy, matky dvou malých dětí. Touženou byla jediná dcera pana Bohaty, dcera Ludmila. Na ten případ jsem nemohl dlouho zapomenout, ačjsem už byl zvyklý na ledacos. Maskovaný muž tenkrát ženu ubil před očima jejích dětí, dvojčat. Ty se ztoho zážitku vzpamatovávaly hodně dlouho a podobně tomu bylo i s panem Bohatou, který se svojí panípotom vnoučata vychoval. Na případu jsme tenkrát pracovali jako diví a poměrně brzy usvědčili vraha –byl jím exmanžel mladé ženy. Jeho hrdost nesnesla, že se s ním manželka, dlužno říci kvůli jehonásil nickým sklonům a věčným nevěrám, rozvedla.

Dnes už čas rány zacelil a jak jsem se dozvěděl od hrdého dědečka, oba potomci nedávno dokončili

vysokoškolská studia, chlapec práva a dívka stomatologii. S panem Bohatou jsem se celá ta léta stýkal.

Nejprve jsem za ním chodil, ač to mojí povinností nebylo, abychom si jen tak povídali a já jej rozptýlil vjeho smutku. Potom náš vztah přerostl v normální přátelství. Já od něj pravidelně dostával lístky nadivadelní představení, ve kterých hrával, zůstal přes mnoho nabídek věrný Brnu, a občas jsme sescházeli, abychom si povykládali, jak jde život, a popili trochu dobrého moravského vína. V poslední doběuž se mnou na tato setkání chodila i Lucka. A jen tak mimochodem, podobně jako od Pepy Kroupy, tak iod pana Bohaty jsem slyšel rady v duchu, toho děvčete se drž.

Protože paní Bohatová byla na návštěvě u sestry, domluvili jsme se, jak jinak, na příští den na oběd uzmiňovaného Pepy.

14

No a konečně přišel na řadu, jako tomu při mých pátráních pravidelně bývalo, Milan Horký. Ten kdysipracoval u sledovačky. Už v dobách, kdy jsme oba sloužili u policie, jsme byli nejen kolegy, nýbrž inejlepšími kamarády. To nám vydrželo i nyní, kdy jsme se, jak bych to nejpřesněji formuloval,

zprivatizovali.

Milan byl majitelem soukromé detektivní agentury DSS, pod kteroužto zkratkou se skrýval vznešený názevDetektivní Sledovací Služba.

Agentura DSS Milana Horkého sídlila v brněnské čtvrti Žabovřesky v přízemí rozměrné vily, kterou Milanpodědil po rodičích. Protože se Milanovy služby utěšeně rozrůstaly, doplnil přízemí své vily atriovou přístavbou a navíc ještě pronajal další prostory nedaleko od svého domu, aby měli všichni jeho pracovnícikde předvést svůj um.

Protože s novými ministry vnitra přicházely i stále nové reformy policie, které zvláště v poslední doběnabraly i ten směr, že přednost měly úspory, což obvykle znamenalo, že vysoce postavení policejnímanažeři měli tím větší prémie, čím víc se ubralo na platech jejich podřízených, odcházelo od policie víc avíc chytrých specialistů. Ti byli potom vítáni u Milana v jeho DSS.

Už dávno totiž neplatilo, že Milan zaměstnával převážně pouze bývalé kolegy ze sledovačky a věnoval serozvodům, hledání zběhnuvších dětí, manželů a dlužníků a podobným veselým záležitostem.

V DSS jste už dnes mohli najít nejen bývalé řadové policajty, lidi z útvarů rychlého nasazení a zesledovacích útvarů, ale třeba i odborníky na odposlechy. Dobře placené útočiště tam nacházeli takéšpičkoví policejní laboratorní specialisté, lékaři, chemici, biologové, dokonce se mi nedávno Milanpochlubil, že ulovil i na poměry ve sboru naštvaného a v republice největšího odborníka na analýzu řeči.

Výsledkem rozkvětu Milanovy firmy bylo to, že policejní manažeři žvanili při svých interview, podobně jakojejich civilní kolegové, o blahodárném vlivu outsourcingu na úspory u policie. Chlubili se tím, jak ušetřitna platech, a decentně mlčeli o tom, že činnosti, které se kdysi dělaly za režijní cenu „doma“, jim nyní rád

provedl Milan Horký se svojí DSS, ovšem už za velmi mastný honorář. Takže s těmi úsporami to bylopodobně vošajstlich jako s odborností těch, kteří je prosazovali.

Já ovšem od Milana nepotřeboval žádné laboratorní odborníky, já potřeboval poněkud speciální

informace.

Protože citlivé informace nerad svěřuji telefonu, pokud to není nutné, ještě před cestou na oběd kFrantovi Vomáčkovi jsem navštívil Milana v kanceláři v jeho vile.

Hubený jako vždy, ostatně už má nebožka maminka se jej neúspěšně pokoušela vykrmit, na mě zvědavěčekal.

Potřásli jsme si rukama a Milan se s úsměvem zeptal: „V telefonu jsi byl tajemný jako sfinga. O co tivlastně jde?“

Vylíčil jsem mu rozhovor s Klementem Chládkem se všemi detaily. Dobře jsem věděl, že na Milana semohu stoprocentně spolehnout. Když jsem skončil, Milan si chvíli pohrával s propisovačkou. Potom se namě tázavě podíval a řekl: „Takže co by sis přál? Sledování Vostrého? Aby z toho nebyl průser. To víš,sledovat vycházející politickou hvězdu není jen tak. Sice mi je Vostrý i s tou jeho partají zcela ukradený,protože je považuji za pěkné kašpary, na rozdíl od mnoha svých spoluobčanů, kteří je obdivují –, jenžetím spíš by jeho sledování způsobilo pěkný rozruch, pokud by se provalilo.“

Vážně jsem přikývl. „S tím průserem máš samozřejmě pravdu. Proto jdu také za tebou. Je mi jasné, ženejschopnějšími lidmi, samozřejmě kromě těch ubývajících nadšenců u policie, disponuješ ty. Navíc semohu spolehnout na tvoji absolutní diskrétnost. V téhle chvíli si však nemyslím, že by bylo třeba sledovatVostrého. Já bych spíš potřeboval, abys proklepl jeho majetkové poměry. Jestli sedí jeho daňová přiznání,

jestli nemá někde ulitý nezdaněný majetek a podobně. Potom by mě zajímalo, jestli má nějaký škraloup

v policejních záznamech.“

Milan mě přerušil: „To by ti snad řekl tvůj bývalý podřízený a nyní následník na tvém postu, Jarda Motl.“

Zavrtěl jsem odmítavě hlavou: „Já bych to snad z milého kapitána po delším přemlouvání dostal. Jenže jeto přece jen policajt, Chládek si přeje decentní postup a nebylo by asi vhodné vířit vodu víc, než je nutné.

No a ještě by mě zajímalo, co se o Vostrém povídá, myslím v kruzích uměleckých, politických anovinářských. Tuhle poslední záležitost bych si však přál provést jen tak zlehka a zpovzdálí. Poptat se ulidí, kteří se s ním přímo a pravidelně nestýkají. Lidí, co já vím, z rodiny nebo kolegů z divadla se vyptámsám.“

Milan s pozdviženým obočím vážným hlasem pronesl: „A nezbláznil ses tak trochu? Je ti snad jasné, želegálně takové věci, myslím finanční a policejní záležitosti, nezjistíme.“

Stejně vážně jsem mu odpověděl: „Znovu opakuji, proto jsem přišel za tebou. A je mi samozřejmě jasné,

že s informacemi od tebe nemohu ani k policii ani k soudu. To dá rozum.“

Milan se podrbal na bradě. „No dobrá, zkusit to můžeme. Jenže takové pátrání může stát spoustu peněz.Dostat se k daňovým záležitostem Vostrého nebude určitě levná záležitost. O policejních záznamechnemluvě. To víš, ceny rostou. Jak to bude s placením? Tohle, pokud ti dobře rozumím, není žádná

kamarádská výpomoc, tady jde o regulérní kšeft.“

Pousmál jsem se a potěšil Milana: „Tady mohu říct jediné, ruka páně, tedy ruka páně Chládkova jeotevřená, takže toho můžeme využít. Pouze mi prosím posílej průběžně vyúčtování, aby přece jen

Klementa Chládka nekleplo.“

A s tím jsme se toho dne rozešli a já se vrátil domů, abych vybral víno k obědu u Franty Vomáčky.

Dozněly závěrečné tóny Yesterday. Věnoval poslední pohled rakvi s Klářiným tělem. Účastníci smutečníhoobřadu v brněnském krematoriu, mezi kterými převažovali spolužáci a kamarádi jeho dcery, mu podánímruky a pár soucitnými slovy vyjadřovali soustrast. Postupně přestával vnímat, kdo a co mu říká. Vždycky si

o sobě myslel, že je tvrdý chlap, pro kterého je pláč něco nepatřičného. Nemohli jste být měkkota, kdyžjste cestovali po světě a hledali ropu a plyn. Někde v pákistánské pustině byste s pláčem dlouho nepřežili.

Dnes při dceřině pohřbu si však říkal, jestli mu to všechno, co svému povolání, ve kterém byl velmiúspěšný, obětoval, stálo za to. Kláru, kterou dnes pohřbíval, vlastně neviděl pořádně vyrůstat. Její matkaje opustila, když malá začala chodit do školy. Byla baletkou v brněnském divadle. Při jednom zájezdu doŠvýcarska se zamilovala do místního movitého lékaře, šéfa velké kliniky, a odešla od manžela i od dcery.S výchovou děvčete mu pak pomáhali jeho rodiče. V poslední době to už byla jen jeho matka, protožeotec zemřel. Když zemřela tento rok i ona, vrátil se ze světa domů.

Jenže zjistil, že s dcerou, která oslavila šestnácté narozeniny, si přestal rozumět. Dívka zdědila uměleckésklony po matce, studovala herectví na brněnské konzervatoři. Všichni o ní říkali, že má neobyčejný talent

a může z ní vyrůst velká herečka. Jenže to vše se o ní dozvídal od jiných. Klára omezila komunikaci sotcem na nejnutnější minimum. Těch několik měsíců, které s ní prožil v rodinné vile před jejísebevraždou, se jejich styk omezil na pozdrav ráno a večer. I když se snažil, jak mohl, dívka jej zcelaostentativně přehlížela. Vzhledem k tomu, že natočila nějaké pohádky pro televizi, a dokonce i jeden film,tak na něm ani nebyla finančně závislá.

Protože Klára byla jeho jediné dítě, a on ji proto nadevše miloval, doufal, že se jedná jen o „telecí léta“ vpubertě a že dceru trucování přejde. Dokonce zašel i na poradu ke známému psychologovi. A tak vedledcery trpělivě žil a doufal, že k sobě zase najdou cestu.

Nakonec tomu opravdu tak bylo, jenže jinak než si představoval. Před dvěma týdny ji našel nahou vevaně otrávenou nadměrnou dávkou barbiturátů. Policie konstatovala poměrně rychle sebevraždu a on seteď s Klárou loučil v krematoriu. Hořce si povzdechl, že Klářině matce ani smrt dcery nestála za příjezd.Poslala pouze soustrastnou esemesku, kde se omluvila, že je nemocná. Potom následovala ještěkondolence v papírové formě. A to bylo vše.

Ani si neuvědomil, že v obřadní síni už zůstal sám. Ze zamyšlení jej probral jemným dotykem zřízeneckrematoria. „Nepotřebujete pomoc? Je vám dobře?“

S omluvným úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji. Dobře mi samozřejmě není, když mi zemřela dcera.Pomoc však nepotřebuji. Děkuji za upozornění. Už jdu. A na shledanou.“

Zřízenec jej pozoroval soucitným pohledem, když opouštěl sál krematoria. On si to vůbec neuvědomoval.Vyšel ven, musel přivřít oči před zářícím sluncem a zastavil se. Potom sepnul obě pěsti a tiše zamumlal:„Cos mi to, Bože, udělal? Proč jsi nechal Kláru vzít si život? Já ti tady přísahám, že když jsem nezvládl to,abychom si s Klárou rozuměli, tak alespoň přijdu na to, co ji vedlo k tak hroznému činu. A pokud tady je nějaký hajzl, který ji k tomu přinutil, tak ho vlastníma rukama zmlátím! Nebo jej raději rovnou zabiju!Stejně si nic jiného nezaslouží!“

Najednou cítil, jako by jeho život dostal nový smysl. Uvolnil sevření pěstí a pomalu se vydal k autu

zaparkovanému pod krematoriem…

16

Sešel jsem do sklepa, abych vybral něco vhodného k zapití Frantova kapra. Po chvíli přemýšlení jsem serozhodl dát pro tuto chvíli důvěru vínům od Znojma. Do batohu jsem dal dvě láhve Pálavy pozdní sběr, ke

kterým jsem přidal rovněž dvě láhve Müller Thurgau. Nebudeme přece žíznit, že ano. Nakonec jsem připohledu na láhve sektu usoudil, že i ten by mohl chutnat. Takže jsem nelenil a ke čtyřem lahvím bíléhovína přidal ještě dvě láhve sektu Znovín de Lux Brut. Tento suchý sekt vyrobený z vybraných odrůdovýchvín Rulandského bílého a Ryzlinku vlašského jsem měl už jednou tu čest donést na oslavu Frantovýchnarozenin. Toto lahodné pitivo se zde setkalo s velmi příznivým ohlasem. Franta tehdy, když se smutnědíval do prázdné láhve, prohlásil lítostivým hlasem, že bych si zase někdy mohl vzpomenout na kamarádaa donést tuhle dobrotu. Tak jsem si tedy vzpomněl.

Celá věc však měla malý háček. Batoh naplněný čtyřmi sedmičkami vína a dvěma láhvemi sektu se uždocela pronesl. A protože jsem samozřejmě nechtěl nechat Frantova kapra plavat ve svých útrobáchpouze v minerálce, nezbylo mi než nechat auto doma a vydat se pěšky na nedalekou zastávkupříměstského autobusu.

Frantova chata stála schovaná v lese na Rakovci, v oblasti mezi mojí domovskou Bystrcí a jihozápadními

břehy Brněnské přehrady. Chata byla nedaleko rakovecké hájenky. V létě jí stromy skýtaly příjemnýchládek a k zastávce autobusu a k vodě to nebylo nijak daleko, necelý kilometr. Po úzké cestě se dalodojet k chatě s trochou opatrnosti i autem.

Jednalo se o jednoduchou stavbu ze dřeva na kamenné podezdívce. V suterénu měl Franta sklípek adílnu. V přízemí byla zasklená veranda, ze které se vcházelo do obytné kuchyně, za kterou byla maláložnice. Po schodech jste se odtud dostali do podkroví, kde byla další obytná místnost, Franta říkal, že to

byla jeho trucovna. Na gauči zde občas také přespali případní hosté. I já jsem zde párkrát skončil povydařené oslavě.

Když jsem vystoupil z autobusu, trochu jsem si vzdychl, protože jsem bohužel musel jít do kopce. Sice

nešlo o žádné smrtící stoupání, nicméně náklad v ruksaku se mi docela pronesl, zvlášť když jsem hocestou ještě doplnil o různé slané pochutiny.

Avšak co bychom neudělali pro to, abychom se setkali s přáteli. Tak jsem přidal do kroku a za nějakýchdeset minut uviděl na mírném svahu nad cestou Frantovu chatu.

17

Uvelebili jsme se s Frantou pohodlně na verandě jeho nemovitosti. Verandu si Franta nechal zasklít. V létěbylo příjemné, že se skleněné tabule daly zcela otevřít a sesunout dohromady, takže z verandy byl jakýsi

balkon.

To jsme provedli právě teď. Trávili jsme mistrovské dílo Frantovy manželky, pečený kapr na oříškách amandarinkách s opečenými bramborovými plátky byla specialita Jany Vomáčkové. Když si Franta tutopochoutku u manželky objednával, ta pouze s potutelným úsměvem tvrdila, že nebýt obchodů s rybami,tak by si na takovém kaprovi celá léta ani nepochutnali. Tím samozřejmě zlobila svého manžela, který si na svém rybářském umění velmi zakládal a kapra, jehož převážnou část jsme právě spořádali, bral jakonepopiratelný příklad svého rybářského umění.

Když se tak Franta dobromyslně u jídla špičkoval se svou paní, v duchu jsem si vzpomněl na historku

někdy z konce 80. let. U případu, jež jsem řešil, jsem potřeboval Frantovy letité zkušenosti. Přišel jsem do

jeho kanceláře. Franta seděl nasupeně za stolem. Tehdy jsme si ještě vykali, a tak jsem se zeptal: „Co se

vám, Františku, proboha stalo? Vypadáte jak bůh pomsty.“

Franta jen znechuceně mávl rukou a s mírnou nechutí se dal do líčení svých trablů: „Ale, včera jsem sepohádal s Janou. Měla pocit, že se stravuji málo zdravě, a tak mi k večeři nachystala chleba snízkotučným tvarohem, mrkev a půl kedlubny. Já se přitom tak těšil na ten kus bůčku, co byl v ledničce.Jana si ale nedala říct, že prý mi zelenina s tvarohem neublíží. Tak jsem prohlásil, že nejsem koza, že sivečeři osobně chytím a připravím. Vzal jsem rybářský vercajk, sedl na moped a jel na přehradu.“

Zeptal jsem se s úsměvem: „No a co má být? Chytil jste si rybu, upekl ji…“

„Hovno jsem chytil a hovno jsem upekl,“ zněla Frantova nakvašená odpověď, „navíc mi ještě na mopedupraskl řetěz. Já se ho marně pokoušel spravit. Nakonec jsem špinavý, zpocený, hladový a bez ryb dotlačilmoped v deset večer domů a musel vzít za vděk tou mrkví, brr! O tom, jak se ironicky tvářila a jak moji

anabázi komentovala moje drahá Jana, radši mluvit nebudu.“

Toho dne podobná blamáž rozhodně Frantovi nehrozila. Svým úlovkem se mohl plným právem chlubit.Když jsme dojedli, otevřel jsem láhev sektu. Jana prohlásila, že si svoji sklenici vezme dovnitř, aby umyla

nádobí, a nás nechá našim detektivním starostem.

Usadili jsme se tedy pohodlně v proutěných křesílkách na verandě, upili sektu a Franta vykouzlil odněkudsvoje, jak jsme jim kdysi u brněnské Veřejné bezpečnosti a posléze Policie říkali, vomáčkovníky. I kdyžtotiž Franta nakonec vzal na milost příchod výpočetní techniky, a dnes má dokonce i laptop, jak se mipochlubil, tak si různé poznatky ze své policejní práce zaznamenával jednak do své chytré hlavy, a potomtaké do tlustých zápisníků, námi ostatními zvaných právě vomáčkovníky. Záznamům rozuměl však pouzeFranta, protože si je psal jakýmsi osobně upraveným těsnopisem.

Franta se na mě pátravě zadíval a se starostlivým výrazem se zeptal: „Tak vyprávěj, Stando, do jakéhoprůseru se snažíš mermomocí dostat tentokrát?“

Uculil jsem se: „Upřímně řečeno, nevím. Je však pravda, že Lucka mě už varovala a musel jsem uznat, žejejí slova měla cosi do sebe. No nic, před tebou tajnosti dělat nebudu, musíš mi však slíbit, že tenhlehovor alespoň prozatím zůstane mezi námi.“

Franta přikývl, a tak jsem mu vylíčil obsah našeho setkání s Klementem Chládkem včetně následnédebaty s Lucií, ze které jsem však samozřejmě vynechal ony intimní detaily.

Když jsem skončil, Franta se chvíli zamyšleně díval na svah pod chatou a potom zamyšleně prohlásil: „Tatvoje Lucka není vůbec hloupá. Má pravdu, pokud ten umělec Vostrý bude mít máslo na hlavě, můžeš sipěkně naběhnout.“

Rozpačitě jsem mu přitakal: „Já vím, jenže vykašlat se na tuhle záležitost…?“

„Jak tě znám,“ prohlásil s úsměvem Franta, „tak to nepřipadá vůbec v úvahu.“

„No právě,“ přitakal jsem mu.

„Takže jsme se právě rozhodli, že budeš pokračovat,“ pronesl Franta s úsměvem, „a předpokládám, že jsi

už zadal nebo zadáš úkoly Milanu Horkému?“

Přitakal jsem. „Kromě toho mám na zítra smluvenou schůzku s Břetislavem Bohatou. Ten Vostrého dobřezná, kromě jiného jej učil na JAMU.“

Franta přikývl: „Dobrý nápad. Ten pán je živoucí kronikou brněnského divadla. A navíc je to solidníčlověk, jehož informacím můžeš věřit. Já ti toho zase tak moc nepovím, protože na kriminálce jsme přímos Vostrým co do činění neměli. Pokud si pamatuji, tak v mladších letech měl tu čest asi dvakrát s kolegy obvoďáky. Po nějakých bujarých oslavách a nastalých neshodách se totiž pánům umělcům podařilo trošku

servat a způsobit škody na restauračním zařízení, kde se veselili. Rozjařené bojovníky museli umravňovat

naši hoši. Protože však rozveselení umělci škody obratem zaplatili a postižení hospodští nechtěli přijít ozákazníky, kteří jim dávali slušně vydělat, tak to celé skončilo jen napomenutími.“

Potom se Franta na chvíli zahloubal do svých zápisníků a pokračoval: „Jinak, co se týče, jak bych to takřekl, osobnosti Horymíra Vostrého, tak to mohu posloužit sbírkou různých zajímavostí a možná i klepů,které jsem vyslechl od kolegů.“

„Jen do toho, hodit se mi může všechno,“ vyzval jsem Frantu.

„Stručně řečeno, pokud bych měl shrnout to, co jsem o Vostrém kdy slyšel, tak to je výborný herec,nezřízený konzument alkoholu všech druhů, děvkař a bezohledný kariérista. Taky se, aspoň v době, kdyjsme sloužili u policie, pohyboval v kruzích, kde k dobrému tónu patřil šňupeček koksu nebo jiné podobnélátky. Pokud on sám organizoval různé večírky, tak tam bylo vždy co pít i fetovat. Nevím však o tom, žeby se nějak zvlášť angažoval v distribuci těchto životabudičů.“

„To nezní zrovna moc vznešeně,“ komentoval jsem Frantova slova a zeptal se jej, „a nějaké bližší

podrobnosti by nebyly?“

Franta s úsměvem opáčil: „Tak herecké umění Vostrého, to není tajemství, samozřejmě. Člověk jejnemusí milovat, že však svoje řemeslo ovládá, to se musí uznat.“

I když bez velkého nadšení, protože Horymír Vostrý nebyl zrovna můj šálek kávy, musel jsem Frantovipřikývnutím dát za pravdu. Ten pokračoval ve svém výkladu: „O kariérismu a chlastání Vostrého tipovykládá asi spíš zítra pan Bohata, ten jej na rozdíl ode mě zná osobně a tyhle informace nemá z druhéruky. Co ti však mohu říct, je pár podrobností o jeho vztazích.“

„To by mě určitě zajímalo,“ přitakal jsem.

Po krátkém nahlédnutí do jednoho ze svých notesů Franta doplnil svůj výklad: „Ještě za studií na škole,myslím na vysoké škole, na Janáčkově akademii múzických umění, se Vostrý oženil s Lídou

Odehnalovou…“

„… tou operní pěvkyní tady v Národním divadle v Brně?“ přerušil jsem jej překvapeně, „o tom jsem neměl

ani tušení.“

„Přesně o tu dámu jde. Byla to nejprve velká láska, i když taková svérázná. Oba si občas odskočili do jinénáruče, lépe řečeno do jiného klína. O to však nešlo, s takovými úlety počítali a navzájem si je tolerovali.Jenže po třech letech manželství Odehnalová zjistila, že její manžílek má nemanželského potomka, kterýse narodil přesně deset měsíců po uzavření jejich sňatku a kterého Vostrý před manželkou úspěšnězatloukal. To už na ni bylo příliš, a tak následoval rychlý rozvod, po kterém se Vostrý rozešel také smatkou svého dítěte, mimochodem byl to kluk. Na toho sice platil alimenty, jinak se však o něj vůbec

nezajímal a nestýkal se s ním.“

„Kde je ten Vostrého syn nyní a co je s jeho matkou, to náhodou nevíš?“ zeptal jsem se Franty.

„Náhodou vím,“ opáčil Franta s vševědoucím výrazem, „je to docela smutná historie. Ten hoch se zabil namotorce krátce předtím, než jeho matka zemřela na rakovinu prsu.“

„A co bylo s Vostrým dál?“

Franta pokračoval: „Po rozvodu si celkem užíval hereckých kolegyň a zlé hlasy občas tvrdily, že snad byl i

podobojí.“

„Nepohrdl ani sexem s pány?“

„Přesně tak,“ přitakal Franta, „to jsou však možná jen nespolehlivé drby. Pravda však je, že se HorymírVostrý ještě jednou oženil někdy v polovině 90. let. To byl však jen takový úlet. Ta jeho druhá žena,mimochodem byla, vlastně asi stále je, lékařka. Když zjistila, co si to vzala za chotě, po třech měsících zmanželství vycouvala. Pokud vím, tak potom s nějakým americkým novinářem, který tu pracoval, odjela

do USA a tam asi žije dodnes. No, a po téhle druhé manželské zkušenosti se už Horymír Vostrý víckrát

neoženil a užívá si dodnes staromládeneckého života. A jen tak mimochodem, víš, že je vlastně tak trochu

mým sousedem?“

Udiveně jsem se zeptal: „On má chatu někde tady na Rakovci?“

Franta se usmál. „Ale ne. Tady na Rakovci ne. Ty nevíš, že bydlí na Mečkově?“ Poněkud připitoměle jsempoznamenal: „Společenské rubriky nejsou zrovna mé oblíbené čtení.“

Potom jsem se ťukl do čela. „Vlastně počkej, jak končí před Veverskou Bítýškou chatová osada naMečkově, je tam skála, nad kterou stojí taková procovská dvoupatrová vila. Vyjímá se mezi chatami, které

tam jsou, jako pěst na oko. Snad nechceš říct, že patří Vostrému?“

„Vidíš, jak jsi chytrý kluk,“ usmál se Franta, „na místě té vily stála ještě asi před deseti lety takovároztomilá patrová chata. Potom ten pozemek koupil Vostrý. Jak si vyřídil stavební povolení, to nevím,nicméně postavil si tam ten hrad, který je nyní jeho sídlem. Má taky byt v Praze kdesi na Petřinách. Tenvšak používá jen tehdy, pokud má v našem sídelním městě vícedenní práci. Jinak, když je to jen trochumožné, ujíždí na Moravu a užívá si klidu na Brněnské přehradě. Lidi z chatové kolonie na Mečkově tímmoc nenadchl, protože jeho sídlo je občas dějištěm poněkud veselejších večírků. Jenže znáš to, tak todnes v naší zemi chodí, všichni jsme si rovni, někteří si však jsou rovnější.“

A po tomto Frantově prohlášení jsem mu poděkoval a s ním i jeho milou paní se rozloučil.

Druhý den ráno se mi ozval mobil, právě když jsem se holil. Uslyšel jsem v něm Břetislava Bohatu, jehožhlas však měl daleko k obvyklé sametovosti. Nakřáplé krákorání v telefonu svědčilo o tom, že hvězdunašeho divadla, filmu, televize a kultury vůbec sklátilo pořádné nachlazení.

Chvíli jsem poslouchal jeho omluvy a potom se zeptal: „Pane Bohato, co byste řekl tomu, že bych se stavil

u Pepy, vzal si od něj pro vás dvě porce vaší oblíbené svíčkové a navštívil vás doma? Manželku máte nacestách, jak jste mi řekl, tak aspoň nebudete muset vařit.“

Chvíli jsme se potom dohadovali, jestli mě tím Břetislav Bohata bude nebo nebude obtěžovat. Nakonec

jsme se dohodli, že v jednu hodinu odpoledne budu u jeho domu ve Veverské Bítýšce.

Zavolal jsem Pepovi, aby mi pro pana Bohatu nachystal tu svíčkovou, pro jistotu jsem mu řekl hned očtyři porce, protože jsem si řekl, že také potřebuji oběd, takže jedna svíčková může skončit u mě vžaludku. A protože jsem dobře znal páně Bohatův vztah k tomuto jídlu, bylo mi jasné, že o zbytek seslavný herec zodpovědně postará. A aby nám náš přední umělec v žádném případě neskonal hladem,poprosil jsem Pepu, aby mi pro něj připravil ještě také mísu toho smaženého jehněčího, kterým jsme seládovali předešlého dne.

Potom jsem ještě zaskočil do svého sklepa, vzal tam dvě láhve Svatovavřineckého z Hostěradic, dokončil

svoji ranní hygienu, lehce se nasnídal, prolétl ranní noviny, sedl do auta a vydal se k Pepovi proobjednané jídlo.

Jako vždy spolehlivý Pepa Kroupa měl všechno přichystané v termoboxech. Když se dozvěděla jeho paní,pro koho ty pochutiny beru, tak přibalila ještě velký kus svého proslulého jablečného štrúdlu.

Poděkoval jsem, zaplatil, opatrně vše odnesl do auta a vydal se do Veverské Bítýšky. Tato obec snecelými třemi tisíci obyvateli leží něco přes dvacet kilometrů severozápadně od Brna. V podstatě se dáříci, že u ní končí brněnské přehradní jezero a také je zde konečná brněnské lodní dopravy.

V obci je pěkné, klidné bydlení, do lesa není daleko, a tak není divu, že když zde Břetislav Bohata předlety po rodičích podědil nevelký domek, přestavěl jej a odstěhoval se sem i s rodinou z brněnského bytu.

Vila Břetislava Bohaty byla ukryta v zeleni zahrady na severozápadním konci obce. Jakmile jsem před nízaparkoval auto, otevřely se dveře a z nich vyšel slavný herec a pokašlávaje, srdečně mě vítal.

Když uviděl, jaké nadělení to vykládám ze svého vozu, chvíli protestoval, potom však bylo vidět, že mu tojídlo přišlo vhod, protože na nějaké kuchtění skutečně neměl náladu.

Ujal jsem se role domácí hospodyňky. Každému jsem nachystal porci Pepovy svíčkové a zbytek jídla uložildo lednice. Když jsme dojedli, uvařil jsem oběma ovocný čaj, abych netrhal partu, k němu nakrájel štrúdl,

který upekla Pepova paní Alena, a usadili jsme se u velkého francouzského okna v obývacím pokoji,

odkud byl pěkný výhled až dolů k pomalu plynoucí řece Svratce.

Svíčková měla zřejmě blahodárný vliv na Bohatovy hlasivky. Krákorání ustoupilo, a i když bylo jasné, ženemoc zatím není ani zdaleka poražena, přece jen byl Břetislav Bohata opět k poznání i podle svéhosametového hlasu, se kterým uměl kouzlit jako málo jiných herců.

Labužnicky si ukousl pořádný kus závinu, a když polkl, tak s blaženým výrazem prohlásil: „To jste tedy,pane kapitáne, měl výborný nápad s tím jídlem od pana Pepy. Je mi to sice trapné, že vás tak využívám,ale marná sláva, nebudu se přetvařovat. Moje paní je výborná kuchařka, takovou svíčkovou a takovýštrúdl však neumí.“ S lišáckým úsměvem ještě dodal: „Zaplaťpámbu, že není doma. Ta by mě za tohle

prohlášení hnala.“

Pobaveně jsem opáčil: „Omlouvat se, pane Bohato, skutečně nemusíte. Jsem to přece já, kdo po vás něco

chce.“

Herec odmítavě zakýval ukazovákem. „Ale kdepak, jen tak dlužný vám zůstat nemohu.“

Sáhl za sebe na polici a podal mi dva lístky do divadla se slovy: „Vím, že máte rád muzikál. Teď se hrajepěkný kousek v Městském divadle, Cikáni jdou do nebe. Mám tu čest a radost v tom představeníúčinkovat. Tady máte dva lístky do první řady, vyveďte tam svoji slečnu Lucii. Rád vás uvidím, zrovnaten den, co je vyznačen na vstupenkách, bych měl hrát. Tak doufám, že vás v hledišti uvidím.“

Starý pán mi udělal opravdu radost. „To vám moc děkuji a jistě i za Lucku. Ta má jak vás, tak i celéMěstské divadlo moc ráda, a já konečně také.“

Břetislav Bohata spořádal další kus štrúdlu a zeptal se: „Abychom se jenom neládovali dobrotami, kteréjste přinesl, a nevyměňovali si lichotky. Vy jste se chtěl něco dozvědět o Horymíru Vostrém?“

Když jsem přisvědčil, herec se zeptal: „A mohu vědět, ne, že by to pro mě bylo tak důležité, jsem jenzvědavý, co ten parchant vlastně provedl?“

Tázavě jsem pozvedl obočí. „Co jste to použil za výraz, parchant? Ne, zatím nevím, jestli něco provedl.Pro svého zákazníka však mám zjistit, jak to vlastně s Vostrým je. Jestli je nějak na štíru se zákonem,

nebo není.“

Pan Bohata se vševědoucně zašklebil a prohlásil: „Vsadím se, že vaše pátrání má něco společného s

Vostrého politickou kariérou. A jak jsem jej tituloval? Herec to byl a je vynikající. Ale jeho, jak bych to

formuloval, morální profil nechme raději bez komentáře.“

Pobaveně jsem zareagoval: „Vy jste, pane Bohato, nejen vynikající herec. Vy jste také, s prominutím,

chytrý jako opice.“

„To víte, pane kapitáne, snažím se,“ odpověděl herec se stejným pobavením a znovu se zeptal, „kdo vámtohle pátrání zadal, mi však nejspíš neřeknete?“

„Nezlobte se, informace o svých zákaznících skutečně nesděluji. Pokud je to tedy alespoň trochu možné.Jediné, co vám řeknu, je to, že mé šetření má skutečně souvislost s politickou kariérou HorymíraVostrého. A mým úkolem není na něj za každou cenu najít nějakou špínu, tou špínou myslím nějaképrotizákonné jednání. Mým úkolem je informovat mého zákazníka, zda nějaká taková špína na Vostréhoexistuje. Pokud tomu tak není, bude můj zákazník jen spokojený.“

Herec se usmál. „Nic se neděje, já z vás to jméno páčit nebudu, i když jistý tip bych měl. Tak co byste seode mě rád dozvěděl?“

„Pokud vím, tak jste Vostrého učil herectví v osmdesátých letech na brněnské JAMU?“

Pan Bohata se na chvilku zasnil a potom se rozvykládal: „No jéje. Naše drahá Janáčkova akademiemúzických umění. Učil jsem na té škole rád. Člověk tam mezi mladými získával novou energii. A mátepravdu, já byl ročníkovým učitelem skupiny, do které patřil Horymír Vostrý. Takže jsem jej poznal dostdobře. No, a posléze jsme vedle sebe hráli také v tehdy Státním, posléze Národním divadle v Brně.“

„To jste skutečně musel poznat, co je ten pán zač,“ poznamenal jsem celý lačný dalších Bohatovýchpostřehů.

Asi to na mně bylo vidět, protože pan Bohata se jemně pousmál a pokračoval ve svém výkladu. „Když jste

mi včera do telefonu řekl, co nebo vlastně kdo vás zajímá, trochu jsem si uspořádal svoje vzpomínky naHorymíra Vostrého. V duchu jsem si řekl, že stručně a výstižně bych jej mohl charakterizovat odpověďmina tři otázky.“

Tázavě jsem na Břetislava Bohatu pohlédl a ten své tvrzení upřesnil: „Pokud by se mě někdo zeptal, jestlibych toho pána chtěl jako šéf divadla do svého souboru, kategoricky bych mu řekl, ne! Pokud by seněkdo zajímal o to, jestli bych takového člověka chtěl mít v rodině, jen bych bezmocně zaúpěl –ježíšmarjá, jenom to ne! A pokud bych točil jako režisér jeden film nebo připravoval jedno divadelnípředstavení a nabídli mi tam Horymíra Vostrého, dlouho bych se nerozmýšlel a řekl ano!“

Pobaveně jsem konstatoval: „Zřejmě jste tímto trefným zhodnocením chtěl vyjádřit, že Horymír Vostrý jeherec s talentem od pánaboha, avšak jeho osobnost je, mírně řečeno, rozporuplná. Jak jste ostatně užpřed chvílí velejemně naznačil tím parchantem.“

Pan Bohata se rozesmál, až zapomněl na své nachlazení, což mělo za následek, že jeho smích přešel dodráždivého kašle. Když se chudák vzpamatoval a vypil trochu ovocného čaje, prohlásil: „Že si vás, milý

pane kapitáne, nenajala naše diplomacie! Je to tak, máte pravdu. Já za svoji hereckou kariéru snad

nepoznal větší talent, než byl talent Vostrého. On už jako mladík v prvním ročníku JAMU byl v podstatě

hotový herec, který zvládl jakoukoli roli. Komedie nebo drama, to bylo u toho mladého muže zcela jedno.

Dokázal ztvárnit bez jakýchkoliv potíží i postavu podstatně starší, než byl, a s podstatně většími životnímizkušenostmi, než měl sám. Já jako jeho učitel jsem se už jen snažil usměrňovat jeho herecký talent,poradit mu, kde ubrat, kde přidat na výrazu, případně vylepšit jeho hereckou techniku. Jak třeba pracovat

s hlasem na velkém jevišti, ukázat mu rozdíly mezi herectvím divadelním a filmovým a podobně. Jak všakříkám, v podstatě šlo jen o to vylepšit tu řemeslnou stránku jeho projevu, protože, marná sláva, i v tomnašem povolání je část výkonu tvořena obyčejným řemeslem. Musíte umět mluvit, nesmíte se pohybovatjako motovidlo, pokud mám jmenovat jen to nejzákladnější. A teprve ten zbytek je ono velké umění, kterépak třeba někdy způsobí, že na nějaké divadelní představení ještě dlouho vzpomínáte. A velikost herce je

potom dána právě tím, kolik dokáže do své role vdechnout onoho velkého umění.“

Pan Bohata se zarazil, pousmál se a začal se omlouvat: „Já jsem zapomněl, že nejsem na škole, nýbrždoma. Nějak jsem se tím svým výkladem nechal unést.“

S úsměvem jsem namítl: „Jen se neomlouvejte, to vaše vyprávění se moc pěkně poslouchá.“

Potom jsem už vážně dodal: „Jenže teď se zřejmě dostaneme k té méně přitažlivé části osobnosti

Horymíra Vostrého.“

Už také vážný Břetislav Bohata přitakal: „Přesně tak. Kromě neobyčejného hereckého talentu se osobnostHorymíra Vostrého vyznačuje řadou nectností, mezi kterými obzvláště vyniká náklonnost k chlastu,děvkaření a vskutku vřelý vztah k bezbřehému kariérismu.“

Ušklíbl jsem se. „Tak jak jste to vyjmenoval, působí osobnost Vostrého vskutku lákavě. Když si všakvzpomenu na nějaké besedy v televizi, které jsem s ním viděl nebo spíše letmo zaznamenal při jinýchčinnostech, protože takové programy moc nesleduji, tak na mě ten pán zrovna nesympaticky nepůsobil.“

„To máte pravdu. Pokud Vostrého jen náhodně potkáte a nepoznáte jej blíže, vyznačuje se skutečně

sympatickým vystupováním a opravdu velice podmanivým kouzlem osobnosti,“ souhlasil pan Bohata.

„Čehož s úspěchem využívá při své politické kampani,“ přitakal jsem.

Herec se usmál a dodal: „Nejenom při své politické kampani, milý pane kapitáne. Na ten jeho šarm akouzlo se lepí dámy jakéhokoliv věku. Dlužno však poznamenat, že Horymír Vostrý je mlsoun. Dámy sicedokáže konzumovat v jakémkoliv množství, avšak čím jsou mladší, tím jsou pro něj lepší. Jedinou

výjimkou je snad jeho první manželka, Lída Odehnalová. Byla to velká láska už na JAMU. Oba to sice s

věrností nepřeháněli, navzájem si však vyhovovali. Sice se říká, že protiklady se přitahují, u těchto dvouto však bylo a vlastně je naopak. Oba mají podobné povahy a vlastnosti. Celkem jim to spolu fungovaloasi tři roky, možná také proto, že si o sobě nedělali přehnané iluze. Někdy na konci třetího roku jejichmanželství však Odehnalová zjistila, že Vostrý před ní úspěšně utajoval syna, kterého zplodil s jednou zesvých tehdejších milenek a který se narodil deset měsíců po svatbě Vostrého a Odehnalové. Osobně bychsi tipnul, že Odehnalové ani tak nevadil sám levoboček, dokonce by snad dokázala překousnout i to, že siho manžílek pořídil pouhý měsíc po svatbě. Ona také nebyla a není zrovna prototyp ctnostné panny.Jenže, celkem pochopitelně, nesnesla to, že jí Vostrý v podstatě tři roky lhal. Jak se mi kdysi svěřila přijakési oslavě v divadle, tak věrnost si nikdy neslíbili, avšak otevřenost ano.“

V duchu jsem si vzpomněl na Frantovo vyprávění a zeptal se: „A jak jste to myslel, že Lída Odehnalová je

výjimka mezi ženami Vostrého?“

„Jednak proto, že spolu vydrželi tři roky,“ vysvětlil Břetislav Bohata, „a potom, zní to trochu zvláštně,myslím zvláštně na sexuální zvyklosti Horymíra Vostrého, do dneška se spolu stýkají. Pokud vím isexuálně a ne právě málo často, s tím se mi zase při jiném rautu svěřil podroušený Vostrý. I když jeOdehnalová stará jako Vostrý, v jejím případě mu její věk nevadí. Jednak ta dáma pořád vypadá velmidobře, dokonce bych to formuloval tak, že jak excelentně zpívá, tak excelentně také vypadá, jednak mezinimi zřejmě působí jakýsi zvláštní magnetismus, co já vím. Fakt je, že postelí Horymíra Vostrého prošlo

úctyhodné procesí žen a dívek, jedinou stálicí tam však je Lída Odehnalová.“

Udiveně jsem se zeptal: „A to jí skutečně nevadí Vostrého pestrý sexuální život? A že, mám-li to tak říci,prostěradlo sdílí s jinými ženami?“

Herec s úsměvem opáčil: „Tak to zase ne. Pozor, milý pane kapitáne! Lída Odehnalová by nevlezla dopostele se stopami předchozího sexuálního aktu. Jak se mi ovíněná, mimochodem za střízliva by se mnou

o takových záležitostech jistě nehovořila, svěřovala při té zmiňované divadelní oslavě, tak když navštívilaVostrého za účelem vzájemného sexuálního uspokojení, musela ji čekat čistá postel. To byla jejínezpochybnitelná podmínka. No a ten, jak říkáte Vostrého pestrý sexuální život, jí také nevadil. Ostatněona v tomto směru vedla rovněž život velice bohatý. Za Vostrým rozhodně nezaostávala. Podmínkou bylo,

že z ní Horda, jak Vostrému Odehnalová říká, nesměl dělat vola. Jo a mimochodem, pokud vím, taktakhle familiárně ho nazývají i jiné jeho milenky.“

Pan Bohata se ještě pousmál a dodal: „Hm, z Odehnalové vola? Vlastně spíš kravku.“

„Když jste popisoval Vostrého sexuální apetyt, zmiňoval jste se o tom, že čím mladší milenka, tím jeVostrý spokojenější. Jak mladé jsou ty jeho kočičky? Neuklouzne náš oblíbený umělec a nespadne občas

na nezletilou?“ zeptal jsem se.

„Vy tedy máte povedené vyjadřování,“ pochechtával se Břetislav Bohata, až se znovu zakuckal, „no, šeptá

se ledacos. Nevím však o tom, že by si zrovna na tohle v souvislosti s Vostrým někdo otevřeně stěžoval.Vím však o tom, že už asi párkrát dostal na ústa, no spíš na hubu, od milenců nebo manželů svýchmilenek. On se tím Vostrý rád chlubí, jaký je kanec. Tedy, ne že by takové věci vykřikoval do novin.Podobné historky dává rád k dobru, když je nějaký povedený večírek, kde se všichni nametou a zábava se

pořádně rozjede. Pravda však také je, že Vostrý se angažuje na Letních školách hereckých nadějí. Tojsou takové prázdninové přípravky spojené s letním táborem, které organizují společně naše konzervatoře

pod záštitou ministerstva kultury. Talentované děti se tam učí základům hereckého řemesla a připravujíse ke vstupu na konzervatoř a to celé je propojeno s programem normálního prázdninového tábora. Kdysi

jsem tam také vyučoval a dnes je jedním z herců, kteří se tomu věnují, právě Vostrý.“

„A to chcete říct, že tam je nějaké podezření, že by…?“

„To vůbec ne,“ zavrtěl odmítavě hlavou Břetislav Bohata, „na těchto akcích je všechno naprosto počestné.

Jenže zaslechl jsem zase na jiné herecké oslavě z jiných, pravda opět silně podroušených, hereckých ústinformaci, že některým talentovaným dětem, převážně děvčatům, údajně však nejen jim, se Vostrývěnuje i po prázdninách velmi intenzivně také doma.“

„To by ještě nebylo nic špatného, pokud takové talentované mládeži někdo pomůže nezištně rozvinout jejínadání a proniknout do světa umění. Nebo že by úmysly pana Vostrého nebyly tak nezištné?“ ironicky

jsem poznamenal.

Břetislav Bohata pokrčil ramena. „Upřímně řečeno, nevím. To, že se mladým, převážně herečkám, Vostrýosobně věnuje, sedí. Skutečně je povícero takových, kterým třeba otevřel dveře do televize. Pravda je ito, že v jeho náručí a lůžku skončilo také pěkných pár konzervatoristek. Jestli se však podobně hloubkověopravdu věnoval Vostrý i nezletilým dívčinám, namouduši nevím. Kolují i různé jiné drby na toto téma,nesmíte ovšem zapomenout, že Vostrý je extrémně úspěšný herec. A závist, ta mezi herci bují možnáještě více než v jiných povoláních. Takže v tomto ohledu si nedovolím vynášet žádné soudy. To si budete

muset zjistit sám.“

„Mohl byste mi říct aspoň jméno té osoby, která vám, opojena alkoholem, líčila ty sexuální eskapády

Vostrého s nezletilými?“ zeptal jsem se.

Břetislav Bohata se ošíval. „Víte, ten dotyčný byl opravdu ožralý, jak zákon káže. Já bych jej nerad přivedldo průšvihu.“

„Ale pane Bohato, přece mě znáte a víte, že se nebudu v takové situaci zmiňovat, kdo mě za dotyčnýmposlal a i jinak dokážu být jedna velká mlčící ústa.“

Bylo vidět, že panu Bohatovi je najednou líto, že tuhle informaci vypustil z úst. Neochotně a pomalu sevymáčkl: „Bylo to loni na silvestrovské oslavě v našem divadle, když mi tyhle podrobnosti líčil KarelHoráček, jistě jej také znáte. Jako divák určitě.“

Přikývl jsem a Břetislav Bohata pokračoval: „Jenže jednak byl Karlík skutečně zpitý pod obraz boží, ona jetotiž otázka, jestli chlastá víc on nebo Vostrý. A potom Horáček nemůže přijít Vostrému na jméno od tédoby, co jej asi před pěti roky připravil o roli krále Leara. Mimochodem, myslím si také, že Horáčkovi byten Lear slušel víc. Jenže Vostrý si tehdy nějak obšlápl ředitele divadla, říkalo se, že díky svým známostem

zajistil nějaké mimořádné dotace, a roli dostal on. Takže bych ty Horáčkovy informace bral s rezervou,pokud si je neověříte někde jinde.“

„Tak to jsme probrali sexuální chutě a nenasytnost Horymíra Vostrého,“ poznamenal jsem a dodal,„kromě děvkaření jste hovořil ještě o chlastu a kariérismu. Můžete něco podrobnějšího dodat k těmto

stránkám podmanivé osobnosti pana Vostrého?“

Břetislav Bohata se pousmál. „Na toto téma bychom mohli hovořit dlouho. Za všechny historky, co o Vostrém znám, mohu teď třeba posloužit jednou, pravda už trochu starší, která však oba tyto znaky

osobnosti Horymíra Vostrého charakterizuje nade všechnu pochybnost.“

„Jen prosím vyprávějte!“ vyzval jsem zvědavě pana Bohatu.

„Jistě si pamatujete, jak se po sametové revoluci mladý, bojovný herec Vostrý, plný revolučního elánu,angažoval v Občanském fóru a nechal se za něj také zvolit do onoho prvního porevolučního parlamentu.“

„To víte, že si ta jeho vystoupení pamatuji,“ přisvědčil jsem, „byla nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná.Zvlášť působivá byla jeho vyprávění, jak trpěl za komunistů, což mi znělo poněkud podezřele přiobsáhlém seznamu rolí, které Vostrý hrál v divadle, filmu i televizi ještě za starého režimu.“

Břetislav Bohata se ironicky ušklíbl. „No právě. Vostrý komunistům podlézal, jak mohl. Jak byl nějakýstranický aktiv v divadle i mimo něj, tak tam recitoval, na škole i v divadle byl aktivní v SSM a horečně sesnažil stát kandidátem členství v komunistické straně.“

„Říkáte, že se horečně snažil. To byl pro něj takový problém? Oni jej straníci snad mezi sebe nechtěli,

když byl tak aktivní?“ zeptal jsem se.

Pan Bohata s úsměvem odvětil: „Vostrý chtěl moc, ale soudruzi, aspoň ti v našem divadle, byli vybíraví ajen tak někoho k sobě nevzali. On totiž už tehdy byl Horymír Vostrý jak vynikající herec, tak i neméněvynikající děvkař a ožrala. Já sám vím nejméně o dvou případech hereckých kolegyň a jedné slečnyneherečky, bylo jich však možná víc, které Vostrý přivedl do jiného stavu a potom je donutil jít na potrat,protože se odmítl o to očekávané mimino starat. Kouzelné ovšem bylo to, že takový případ vůbec nebránil

zase nějaké další slečně či paní vklouznout Vostrému do náruče a posléze i do postele.“

„Takže chcete říct, že jim vadilo to, že by dělal Vostrý straně ostudu?“

„Tak nějak to soudruzi viděli a byla to ostatně pravda. Víte, fakt je, že ten veselý a nevázaný způsobživota k řadě herců tak nějak patří. Vzpomínám si na jednu mzdovou účetní v našem divadle. Byla to mocsympatická paní. Jenže byla to vdova, dnes už je ostatně také v pánu, její manžel byl horolezec a zahynul

ve Vysokých Tatrách. Ta paní svého muže moc milovala a po jeho smrti už nikoho neměla. Když však tak

pozorovala ten čilý společenský život v divadle, jemuž počítala výplaty, jednou se s poněkud ironickýmvýrazem ve tváři vyjádřila, že ten náš soubor je jedna velká rodina. Jenže Vostrý se už opravdu vymykalobecně tolerovanému normálu. Ten byl moc nejenom na tu naši účetní.“

„A na základě čeho vlastně Horymír Vostrý vedl ty své žvásty o tom, jak bojoval s bolševikem? To přecejen na základě chlastu a souloží být nemohlo. U nás je sice možné mnohé, tohle by však přece jen byla

silná káva?“

Břetislav Bohata se mně zeptal: „Pamatujete se asi na seriál Karel IV., který naše televize natočila vkoprodukci s Němci koncem osmdesátých let pod vedením režiséra Jiřího Rovenského, který už bohužel

dva roky není mezi námi?“

Mírně jsem se zasnil. „To víte, že ano. Ten historický seriál se mi moc líbil. A moment, Karla IV. v tomseriálu hrál přece vámi před chvílí zmiňovaný Karel Horáček, pokud se tedy nemýlím.“

Břetislav Bohata s lehkým úsměvem přikývl. „To se samozřejmě nemýlíte. Víte však, kdo měl Karla IV.hrát původně?“

Vrátil jsem panu Bohatovi jeho úsměv. „Chcete snad říci, že Horymír Vostrý?“

„Přesně tak. Režisér chtěl nejprve do té role právě Horáčka. Jenže to podcenil Vostrého. Ten se vyspal sdramaturgyní seriálu, ožral se s tehdejším šéfem filmového a televizního odboru při oddělení kultury ÚVKSČ, šoupl pár úplatečků správným lidem, protože věděl, že honorář mu to bohatě vrátí, a roli dostalmísto Horáčka. Režisérovi Rovenskému se to moc nelíbilo, jenže Vostrý dobrý herec byl a ta tlačenka,kterou si zařídil, byla i na něj, myslím Rovenského, ač byl sám dobře zapsaný straník, příliš. Sice by sepan režisér mohl bránit, avšak v zájmu klidu při natáčení raději ustoupil tlakům na něj činěným z různých

stran.“

„Jak tohle všechno, pane Bohato, víte? A jak tedy Vostrý o tu roli přišel?“

„Vím to, protože jsem v tom seriálu přece také hrál.“

Plácl jsem se přes čelo. „No jo, skleróza! Vždyť vy jste byl přece arcibiskup Arnošt z Pardubic.“

„S vaší sklerózou to, pane kapitáne, není tak hrozné,“ odvětil s úsměvem Břetislav Bohata a dodal, „a o tu

roli Vostrý přišel jak jinak než kvůli chlastu. On mu v té době dost narostl hřebínek. Pravidelně se stýkal a

přátelil, tedy spíš ožíral, s řadou vlivných komunistů v kultuře a už se zdálo, že se splní ten jeho sen státse kandidátem KSČ. Tehdy však bylo známo, že Vostrý měl problémy dostavit se včas na zkoušky vdivadle. A pokud se dostavil, nezřídka se tam objevil silně společensky unavený. Nikdo v divadle si muvšak nedovolil nic razantněji vytknout. Vostrého styky byly vysoko nad vedením našeho divadla. Urežiséra Rovenského však Vostrý narazil. Režisér byl velice akurátní člověk, který si zakládal na všestranné

preciznosti. Na natáčení vždy přicházel perfektně připravený, takže potom všechno šlo jako po másle. Ajak byl pan režisér přísný na sebe, tak přísný byl i na herce a na štáb. O své lidi se dokázal vždy postarat,na druhé straně však od nich chtěl stoprocentní nasazení. No a když mu Vostrý přišel třikrát více či méněopilý o pár hodin později na natáčení, tak jej nemilosrdně na minutu vyrazil. Dlužno poznamenat, že přitom třetím a posledním pozdním Vostrého příchodu měl milý Horymír problém jak přijít, tak i odejít,protože země se s ním skutečně velice kývala. Druhý den potom přišel Vostrý, už střízlivý, za Rovenskýma začal mu vyhrožovat svými stranickými známostmi, přičemž s sebou přivedl i již zmiňovaného šéfa přesfilm a televizi při ÚV KSČ. To se ovšem se zlou potázali oba, protože Rovenský byl nejen vynikající režisér,

nýbrž také už někdy od 60. roku kovaný straník a jeho přítelem byl mimo jiné tehdejší vedoucí odděleníkultury při ÚV KSČ, tedy zároveň také šéf onoho vedoucího filmového odboru a přítele Vostrého.“

Pan Bohata se napil čaje a pokračoval: „To je vlastně konec téhle historie. Seriál Rovenský potom natočils původně vybraným Karlem Horáčkem a měl s ním velký úspěch. No a milý Horymír po sametovérevoluci tuhle historku prezentoval jako zvůli KSČ vůči jeho osobě a ukázku toho, jak komunisté šlapali po

talentovaných umělcích, kteří jim, alespoň podle Vostrého, nelezli do zadku.“

Najednou jsme oba s údivem zjistili, že se už nachýlil večer. Břetislav Bohata prohlásil, že si trochuschrupne a já jsem se rozhodl, že si vše, co jsem právě vyslechl, musím nějak uspořádat v hlavě. Ještějsem po krátkém přemlouvání dostal z Břetislava Bohaty telefonní čísla a adresy na Lídu Odehnalovou aKarla Horáčka. Musel jsem svatosvatě slíbit, že neprozradím, od koho ty údaje mám. A potom jsme serozloučili.

Dojel domů, ani nevěděl jak. Zaparkoval auto v garáži, šel nahoru, shodil ze sebe oblek, v koupelně serychle umyl a převlékl se do domácího.

Zašel do kuchyně, posadil se k jídelnímu stolu a oknem se díval do zahrady. Nevnímal však hejnohašteřivých mladých vrabečků poskakujících po trávníku a hledajících něco k sezobnutí. Přemýšlel znovu a

znovu nad tím, kdo nebo co dohnalo Kláru k tomu, aby si vzala život.

Bylo mu jasné, že odpověď musí začít hledat v dceřině pokoji. Její přátele ani pořádně neznal a bylaotázka, nakolik by k němu byli otevření a ochotní říct něco o Kláře. Nedělal si také iluze o tom, jakoupověst mu Klára vytvořila ve svém okolí.

Do Klářina pokoje naposledy vkročil, když šel vybrat poslední šaty, která Klára obleče, šaty do rakve. Odtoho dne obcházel zavřené dveře Klářina pokoje širokým obloukem. Když šel spát, ložnici měl v patřenaproti, vždy se mu nervozitou a také špatným svědomím rozbušilo srdce. Ty noci mezi dceřinou smrtí ajejím pohřbem napolo probděl. Bylo to také vidět na jeho strhaném obličeji s kruhy pod očima aprohloubenými vráskami. Stále se trápil výčitkami, že si k dceři nedokázal najít cestu, že ji měl možná víc

hlídat, že, že, že…

Díval se stále ven a najednou si při pohledu na hodující vrabčáky uvědomil, že vlastně za poslední dnynesnědl teplé jídlo a že má pořádný hlad.

Z mrazáku vytáhl pizzu, ohřál ji v mikrovlnce a otevřel si k ní pivo. Když dojedl, dal si ještě jedno pivo,

umyl tu trochu nádobí a pak se rozhodl.

Rázným krokem vystoupal do patra domu a stejně rázným gestem otevřel dveře Klářina pokoje a vstoupildo něj.

Pátravě se zadíval kolem sebe, prázdně působící postel s malou skříňkou sloužící jako noční stolek,naposledy ustlaná ještě Klářinýma rukama, pokud tedy nepočítal to, jak ji urovnal po policejní prohlídce,psací stůl s notebookem, dvě křesílka s konferenčním stolkem, na jednom z křesel spokojeně trůnil velký

plyšový medvěd, kterého jí koupil a který Kláru provázel od jejích pěti let, skříň na šaty, knihovnapřeplněná knihami, cédéčky a DVD s filmy.

Zapřemýšlel, co by měl hledat. No, co asi. Spousta mladých děvčat si píše deník. Ostatně už dva mladíkriminalisté, kteří vyšetřovali Klářinu smrt, se po něm ptali a také jej hledali. Pravda, nijak usilovně,protože o sebevraždě Kláry nebylo pochyb.

Znovu se pátravě rozhlédl po pokoji. Kde by Klářin deník, pokud tedy existuje, mohl být? Skříně a psacístůl policisté prohledali, dívali se i pod postel, nadzdvihli matraci…

Noční stolek měl dvířka skrývající dvě poličky a nad nimi zásuvku. Zamyšleně ji vysunul a v tom mu došlo,kde by mohl deník být! Vždyť ta zásuvka byla poněkud mělká! Byl div, že si toho policisté nevšimli. No jo,

byli docela mladí a nezkušení.

Po chvíli se mu podařilo otevřít dno zásuvky a uviděl, co hledal, deník formátu A5 vázaný v růžové kůži as růžovou propisovačkou zasunutou do poutka. Oboje nepochybně patřilo k sobě.

Posadil se do volného křesílka pod oknem a pozorně sledován velkým plyšákem se dal do čtení…

Jakmile jsem večer přijel domů, zavolal jsem hned na telefonní čísla, která jsem vymámil z BřetislavaBohaty. Měl jsem víc štěstí než rozumu, protože oba herci měli toho večera volno a navíc přijali můj

hovor.

Lída Odehnalová byla nejprve dost neochotná, nakonec v ní však zvítězila zvědavost. Prohlásila, žedopoledne má v divadle korepetice a potom musí cosi zařídit, takže jsme se domluvili, že ji navštívím vjejím bytě odpoledne ve tři hodiny. Neměl jsem to daleko, protože operní diva měla svůj byt v sousedníčtvrti, v Komíně.

To s Karlem Horáčkem byla práce podstatně menší. Když jeho mužný baryton rozdrnčel reproduktormého mobilu, málem mi upadlo ucho, nicméně domluveni jsme byli hned. Herec mi totiž sdělil, že budestudovat novou roli od časného dopoledne v jeho oblíbené restauraci U Tří Vrabců. Pokud mu zaplatímoběd, včetně pití samozřejmě, jak prohlásil, mohu se ptát, na co chci. Vzhledem k tomu, že jak zmíněnáhospoda, tak i rodinný domek, který Horáček podědil po rodičích, stály také v Komíně, nemusel jsem seplahočit daleko. Pouze jsem si musel dát pozor na to, abych se náhodou při obědu s Horáčkem nepřivedldo společensky nepřiměřeného stavu, což upřímně řečeno při hercově náklonnosti k alkoholu hrozilo.

Potom mě ještě napadlo, že bude vhodné znovu zaúkolovat Milana Horkého. Navolil jsem jeho číslo. Kdyžse ozval, vybafl jsem na něj: „Ahoj, tady Standa Berka. Ještě bych od tebe něco potřeboval.“

Zřejmě jsem Milana vyrušil u nějaké příjemné činnosti, protože jeho hlas ochotou zrovna nepřekypoval.Nicméně, byli jsme kamarádi, a tak se přemohl a zeptal se: „No jó, co mám s tebou dělat. Tak co byschtěl?“

Zeptal jsem se: „Říká ti něco termín Letní škola hereckých nadějí?“

Zazněla váhavá odpověď: „Už jsem to zaslechl. Jde o nějaké herecké kurzy, nebo se mýlím?“

„Nemýlíš, milý kamaráde. V podstatě máš pravdu. Vyprávěl mi o tom dnes pan Bohata. Jedná se oprázdninové přípravky pro herecky talentovanou mládež spojené s letním táborem, které organizujíspolečně naše konzervatoře pod záštitou ministerstva kultury. Talentované děti se tam učí základůmhereckého řemesla.“

V Milanově hlase se probudil zájem. „Aha, chceš mi patrně naznačit, že v těchto kurzech se angažoval

Horymír Vostrý?“

„Chytrý kluk,“ pochválil jsem Milana a kul železo, dokud bylo žhavé, „potřeboval bych od tebe, aby ses

nějak, jedno jak, dostal k seznamům mládeže, která těmito kurzy prošla. Nejde mi o všechny…“

Milan mi skočil do řeči: „…jde ti o ty, které mohl vyučovat Vostrý.“

„Přesně tak,“ přisvědčil jsem.

„A zajímají tě jen dívky?“ zeptal se Milan.

„Pro jistotu mi sepiš i hochy. A ještě jednu věc by někdo z tvých lidí mohl udělat.“

„Copak ještě? Ono toho není dost, co sis už objednal?“

„Hele, honorář bude slušný, to víš. Já bych si to také mohl zjistit, zbytečně by mě to však zdržovalo.“

„Tak si přej,“ vyzval mě Milan, v jehož hlase byla slyšet mírná ironie.

„Ona je to možná blbost. Jen takový nápad. Někdo by mi však mohl udělat takovou rešerši, o kom z

účastníků té Letní školy potom bylo známo, že chodil na soukromé hodiny domů k Vostrému.“

„To by neměl být velký problém.“

„Počkej, to ještě není všechno,“ zarazil jsem Milana, „ještě by mě zajímalo, jestli se s někým z Vostrého

žáků neudálo něco mimořádného. A to v jakémkoliv smyslu.“

„Tím myslíš co?“ zeptal se Milan.

„Cokoliv,“ řekl jsem mu, „nějaký mimořádný herecký úspěch, ale také třeba nějaký úraz, konflikt sezákonem, psychické problémy, co já vím. Prostě cokoliv, co vybočuje z normálu.“

„Ty si tedy dokážeš navymýšlet,“ uchechtl se do telefonu Milan, „no ale dobrá, pro tebe udělámesamozřejmě první poslední. A pravda je, že jsi vždy měl dobrou intuici, o co se zajímat.“

Ani jsem v té chvíli netušil, jak byla poslední Milanova slova pravdivá, obzvlášť toho večera.

Když jsem ukončil telefonování, tiše jsem si povzdechl. Značná část dosavadního pátrání se odehrávalabuď v Pepově restauračním zařízení, nebo při konzumaci různých kulinárních zázraků. Teď mě čekaladalší hospoda, a tím pádem i další hodování a pití. V duchu jsem si pomyslel, že bych se měl vážnězamyslet nad způsobem života, který jsem vedl v posledních dnech. Začínal jsem mít pocit, že mi kalhotyv pase začínají být malé. A tak jsem se odebral do malé posilovny, kterou jsem si zbudoval v přízemí své

vily.

Když za mnou volala ironickým hlasem Lucka, jestli se příliš nevysílím před příchodem do naší ložnice, jenjsem mávl rukou, řka, že na Lucku mi síla vždycky zbude. V duchu jsem se však rozhodl, že pozítří si ještěpůjdu zaběhat kolem přehrady. A hospodám se při tom sportování vyhnu. Nechci se stát ani koulí anialkoholikem. Případně obojím.

Brněnská čtvrť Komín do určité míry připomínala Bystrc, kde jsem bydlel. Ležela v údolí řeky Svratky mezimou Bystrcí a Žabovřeskami, kde sídlil kamarád Milan Horký se svojí agenturou DSS.

Komín měl něco přes sedm tisíc obyvatel, byl tedy zhruba třetinový proti Bystrci. Obě obce, myslím Bystrc

i Komín, však spojoval obdobný osud. Nejprve byly nevelkými vesnicemi umístěnými severozápadně odBrna. Potom je rozrůstající se město pohltilo a posléze se obě obce rozrostly o velká sídliště panelovýchdomů.

Přesto, že počet obyvatel Komína i Bystrce poměrně dramaticky vzrostl, zůstaly obě čtvrtě docelapříjemným místem k bydlení, protože je nezaneřádil ani velký průmysl, ani tranzitní doprava.

Vzhledem k tomu, že mi bylo jasné, že s Karlem Horáčkem navážu snáze kontakt, pokud v jehooblíbeném restauračním podniku nebudu máčet svoje ústa v minerálce, vydal jsem se tentokrát zavyšetřováním tramvají. Ostatně, nebylo to daleko.

Rodinný dům Karla Horáčka zaujímal vskutku strategicky výhodnou polohu. Byl umístěn ve staré částiKomína, pouze tři čísla popisná vzdálený od zmiňované hospody U Tří Vrabců. Vzhledem k tomu, že jsemonen pohostinský podnik už kdysi navštívil, věděl jsem, že své originální jméno nemá od plechového štítuvedle vchodu, kde byli jmenování tři opeřenci vyvedení v nadživotní velikosti. Naopak, ten štít bylnamalován, jak byl namalován a restaurace dostala svůj název, protože zde hospodařily tři generace rodu

Vrabců, děda podniku velel, syn úřadoval za výčepem, vnuk vládl kuchyni a manželky syna a vnuka

roznášely jídlo a pití.

Pobaveně jsem pohlédl na tři opeřence cosi zobající na plechovém štítě a vešel do útulné hospody. Podnik

si na nic nehrál. Uvnitř byl jednoduše a moderně zařízený. Protože jsem přišel těsně před jedenáctouhodinou, bylo zde docela prázdno. Lidé z okolních firem ještě nedorazili na své polední menu.

Karla Horáčka jsem však nemohl přehlédnout. Jeho postava byla stejně mužná jako jeho baryton. Seděl u

stolu v rohu místnosti u okna. Při pohledu na herce jsem si vzpomněl na vyprávění jednoho našehokomika o operetě. Říkal, že v operetě lidé platili zvýšené vstupné „na fešáky“. To přesně platilo na vzhledKarla Horáčka. Byl to sice činoherec, avšak také dobře zpíval, a tak se i v té operetě občas objevil aozdobil ji jak svým hereckým a pěveckým výkonem, tak i svým zjevem. Já se svými 185 centimetry adevadesáti kily živé váhy nebyl žádný drobek. Horáček byl však ještě o dobrých deset čísel vyšší a pár kilo

těžší. Pod tričkem bylo vidět, že má vypracovanou postavu a nemusí se stydět na jevišti poodhalit.Hranatá, ostře řezaná tvář zarámovaná hustými, na krátko střiženými a už trochu šedinami prokvétajícímivlasy budila dojem solidnosti. Takový ten typ, o který se ráda opře každá slabá žena v nesnázích. A jentak mimochodem, o Horáčka se dámy opíraly rády a často. To o něm bylo všeobecně známo.

Hvězda brněnského i českého herectví na své židli spočívala s velice zadumaným výrazem ve své mužnétváři. Pohled očí byl přes poměrně časnou dobu poněkud kalný, což vysvětloval polovypitý půllitr piva atéměř vypité velké štamprle rumu (jak jsem si podle barvy dovolil odhadnout). Bylo zřejmé, že dotyčnésklenice nebyly první, které toho dne Horáček přiložil ke svým ústům. Malebné zákoutí na stole doplňovala

objemná složka. Nápis na její obálce hlásal „William Shakespeare, Macbeth“.

Když jsme se krátce pozdravili, představovat jsme se navzájem nemuseli, protože jsme se už párkrátpotkali –, Horáček ukázal na složku a svým barytonem prohlásil: „Budeme uvádět Macbetha a já dostal

titulní roli. Tak zatím nasávám atmosféru díla.“

Já si v duchu řekl, že velký herec tu spíš zatím nasává pivo a rum. Nechtěl jsem mu však bourat jehoiluze, a tak jsem jen beze slova přikývl.

Karel Horáček pár mocnými hlty vyprázdnil půllitr a pivo doplnil tou zbylou troškou rumu. Pochopil jsemjeho gesto jako výzvu k tomu, abych se ujal dalších objednávek. Protože podnik nabízel víc druhů piv,

zeptal jsem se: „Co pijete, smím-li se zeptat?“

Herec se potěšeně usmál a odborně znějícím hlasem odpověděl: „Mohu vřele doporučit ležák Březňák astopečka tuzemáčku také neuškodí.“

Přikývl jsem. „Dám na vás, vyznáte se tu. A co byste doporučil k jídlu?“

„Dnes tu mají segedínský guláš z vepřového kolene s bramborovými knedlíčky,“ na tváři se mu objevilzasněný výraz, jako by recitoval nějaký Shakespearův sonet, „doporučil bych dvojitou porcičku. Topivečko s rumíčkem k tomu padne jak ulité.“

Padly na mě mírné pochybnosti, v jakém stavu se dostavím k Lídě Odehnalové. Řekl jsem si však, že jsemkus chlapa a nějaký herec se segedínským gulášem, pivem a rumem mě nemůže zdolat.

Objednal jsem tedy pro oba a nezapomněl na to, aby „porcičky byly dvojité“. Následující chvíle jsmevěnovali konzumaci jídla a nápojů. Musel jsem uznat, že Karel Horáček měl pravdu. Ten segedínský gulášbyl opravdu něco mezi nebem a zemí a tři Březňáčci „přimáznutí rumem“ do mě zahučeli jak pendolino do

tunelu.

Když jsme pomalu popíjeli to třetí (tedy pro mě třetí) pivo, dostali jsme se konečně k tomu, proč jsem zaKarlem Horáčkem přišel. Herec se zamyšleně zahleděl z okna, potom ke mně otočil hlavu a vypadlo z něj:

„Vy jste, pane Berko, naznačil, že se chcete něco dozvědět o tom hajzlovi Vostrém.“

Trochu udiveně, i když zase ne tak moc udiveně, když jsem si vzpomněl na Bohatova parchanta, jsem

zareagoval: „Nechci se jej zrovna zastávat, ale hajzlovi?“

Horáček nasupeně opáčil: „Jo. Přesně tak, hajzlovi. Když si vzpomenu, co mi provedl?“

„Myslíte třeba onoho Krále Leara před pár lety?“

„Koukám, že nejste tak zcela neinformovaný.“

Usmál jsem se. „To víte, trochu jsem se už poptával. Vím i o tom, jak vás málem připravil ještě za

bolševika o hlavní roli v seriálu Karel IV.“

Herec nasupeně řekl: „Jo, jo. Na rozdíl od toho Leara mu tenkrát ty jeho sviňárny nevyšly. Zato z toho ten

hajzl po sametovce udělal protikomunistický odboj. Chudák nebožtík režisér Rovenský! Ten pokud tyVostrého kydy o boji s bolševikem někde seshora poslouchal, musel se jen nasrat.“

Potom se Horáček na chvíli zamyslel a dodal. „Nebo se taky možná řehtal, až málem z obláčku spadl. Jo,

kdo ví?“

Po další krátké odmlce se na mě Karel Horáček pátravě zadíval a zeptal se: „Počkejte, teď tomu trochu

nerozumím, proč mě tu krmíte a napájíte? Vždyť vy jste, jak slyším, dobře informovaný. A proč se vlastně

vyptáváte na Vostrého? Já ho rád nemám, to je jasné, a klidně řeknu, co o něm vím. Nerad bych se však

dostal do nějakého průseru.“

Uklidňujícím hlasem jsem pronesl: „Průseru se rozhodně bát nemusíte. Nikde nebudu ventilovat, od kohojsem se dozvěděl to, co mi tu řeknete. Pokud bych se choval jinak, těžko bych se mohl věnovat své

profesi soukromého detektiva. No, a na Vostrého se vyptávám proto, že mám zákazníka, kterému nejde o

to, aby za každou cenu našel na Vostrého nějakou špínu. Dotyčný zákazník by se rád ujistil o Vostrého,jak bych to vznešeně formuloval, bezúhonnosti před zákonem. To, že Horymír Vostrý chlastá a děvkaří,samozřejmě onen můj zákazník ví, jako všichni, kdo někdy slyšeli o Vostrém. To však není trestné.“

V pivem a rumem zkalených očích Karla Horáčka se objevil ironický záblesk. „Že by šlo o Horymírkovu

politickou kariéru?“

Pousmál jsem se. „Jak zůstanu diskrétní vzhledem k vám, tak budu i diskrétní vzhledem ke svémuzákazníkovi. Nebudete na mně vyžadovat odpověď na vaši poslední poznámku, že ne?“

Horáček mi úsměv vrátil. „Ne, samozřejmě nebudu. Jednou informací, která by vás mohla zajímat, však

posloužit mohu.“

„Jen do toho,“ vyzval jsem zvědavě herce.

„Co byste řekl takovému sexu s nezletilými? To by toho vašeho klienta mohlo zajímat?“

Díky množství vypitého alkoholu bylo moje sebeovládání poněkud oslabeno, nicméně snažil jsem se, sečto bylo možné, abych na sobě nedal znát, jak mě ta informace zajímala. Dělal jsem, že chvíli přemýšlím apotom jsem se Karla Horáčka pomalu zeptal: „K tomuhle objevu jste dospěl jak?“

Herec se trochu dotčeně ohradil: „Vy si myslíte, že si vymýšlím. Že chci jen hodit trochu blátíčka na

nemilovaného kolegu.“

V duchu jsem Horáčkovi přitakal, že má s tím blátíčkem pravdu, rychle jsem však namítl: „Vůbec sinemyslím, že si vymýšlíte. Jen by mě zajímalo, jestli tahle vaše informace je z doslechu? Pokud ano, tak z

jak dalekého doslechu? A pokud ne, tak by byla jen o to zajímavější.“

Horáček se vševědoucně pousmál. „Milý pane, byl jsem osobním svědkem.“

„Ale co mi to povídáte!“

„Už je to tak. Nevím, jestli to víte, Vostrý má takovou procovskou vilu postavenou v chatařské kolonii naMečkově. Je to na Brněnské přehradě kousek před Veverskou Bítýškou. Mimochodem, ta Vostrého vila sev oné chatařské kolonii vyjímá jako velká chlupatá bradavice na ňadru nějaké supermodelky.“

Přikývl jsem, že mi to je známo a v duchu si řekl, že to Horáčkovo přirovnání s bradavicí si musímzapamatovat. Herec pokračoval: „S větší či menší pravidelností se tam odehrávají k nepříliš velké radostiokolních chatařů více či méně, tedy spíš více, bujaré večírky. On se Horymír rád předvádí. Tedy je pravda,

že teď, co se dal na dráhu seriózního politika a zachránce státu a národa, tak to dovádění utlumil. Vpodstatě se ta setkání vyznačovala vždy, měl jsem tu čest asi desetkrát, spoustou drahého a dobréhochlastu a jídla, nějaký ten šňupeček, myslím koks nebo něco podobného, se tam také našel. No a sexuální

náplň večera byla vždy excelentní. Když se to ožralo, tak tam kolikrát šoustal každý s každým. V případěoboustranného zájmu i dvojice stejného pohlaví. Na předsudky se tam nikdy nehledělo. Pokud jste tedynebyl tak zlitý, že jste nemohl. To vás ovšem zase vždy ohleduplně překročili, případně uložili někam dokouta, abyste nepřišel k úrazu. Takže abych Horymíra jen nepomlouval, velkorysý byl, to ano, a zábava,ta byla také excelentní. Samozřejmě pokud nejste příliš úzkoprsý v oblasti morálky.“

„Zatím to vaše vyprávění bylo sice poněkud nemorální, avšak jinak závadné nebylo,“ poznamenal jsem.

Herec přikývl. „To máte pravdu. Ony se tam střídaly různé společnosti. V té, ve které jsem se vyskytovaljá, se chlastalo, šoustalo a někteří šňupali, vše však bylo, až na to šňupání, podle zákona. Je pravda, žekdyž hladina alkoholu stoupla, tak se někteří účastníci večírků sháněli po ‚mladých kočičkách‘. Já to všakbral jako takové opilecké žvanění. Až naposledy se ty seznamy pozvaných Vostrému zřejmě nějak popletly

a omylem mě pozval do jiné společnosti, než ve které jsem se obvykle vyskytoval. A já tak s údivemuviděl nějakých pět dívčin, které jsem znal, protože jsem je, nejen já samozřejmě, třeba Vostrý tam byltaky, učil na Letních školách hereckých nadějí. Mimochodem, víte, co to je za akci?“

Opět jsem přikývl, že jsem informován, a tak Karel Horáček pokračoval ve vyprávění: „Věděl jsembezpečně, že ta mláďata tehdy ještě neměla patnáct let. I když, pravda, některé z těch holčin se honosilyuž docela vyspělými těly, která rozhodně nevypadala na to, že jejich majitelky jsou nezletilé. Tak jsemnejprve zbystřil pozornost. První, co mě napadlo, bylo to, že bych se nechtěl dostat do nějakého průseru.Potom jsem však uviděl jednu svoji bývalou přítelkyni, která se potřebovala někomu vyplakat na rameni,protože ji opustil její tehdejší milenec kvůli mladší kolegyni. No, co budu vyprávět. To vyplakání se konalov jedné podkrovní místnůstce pro takové účely určené. Když jsme se asi za dvě hodiny vrátili dolů mezispolečnost, byla už zábava včetně té sexuální v plném proudu. Problém, aspoň pro mě byl, že se jí velmiaktivně účastnily ty nezletilé adeptky herectví. Mimochodem, jedna z nich docel
a slastně vzdychala podHorymírkem. A nezdálo se, že by to své vzrušení hrála. Ty ostatní také nevypadaly na to, že by dělalyněco, k čemu by byly přinuceny násilím. Já si však řekl, že tohle pro mě není a potichu a rychle se

vytratil.“

S úsměvem jsem se jej zeptal: „A nenapadlo vás, že byste třeba podal trestní oznámení na policii kvůli

pohlavnímu zneužívání nezletilých?“

Karel Horáček se na mě podíval s notnou dávkou útrpnosti a pomalu prohlásil: „Člověče, nezlobte se. Vyjste buď spadl z višně, nebo se ten ubohý strom snad zřítil na vás. Ty dívenky nebyly žádné zneužívanéubožačky. To byly už tehdy vychytralé potvory, které dobře věděly, co chtějí a jak toho dosáhnout. Vostrý a jeho přátelé se stejným vkusem také dostali, co chtěli. A Horymír těm všestranně talentovaným dívkám

opravdu svým vlivem pomohl. Budu decentní, jejich jména vynechám. Mohu vás však ubezpečit, že vefilmu i televizi jste je už určitě viděl. A jako profesionál v oboru musím uznat, že Vostrý si užíval pouze seskutečně talentovanými herečkami. Byla to možná jakási úchylka, co já vím. A opakuji, na ta děvčata sepotom nevybodnul, opravdu jim v jejich profesi pomohl. Takže jaképak trestní oznámení. Všichni bylinadmíru spokojení. Pravda, být tam moje dcera, kdybych tedy nějakou měl, alespoň o žádné nevím,dostala by pár po hubě, i když je otázka, jestli by to pomohlo. V tomhle případě asi příliš ne.“

Už jsem zažil a vyslechl cokoliv, nicméně otevřenost vyprávění pana Horáčka mě poněkud šokovala, takžejsem nesměle namítl: „No dobrá, ale nezletilé, v podstatě děti…“

Útrpnost výrazu v hercově tváři se ještě zvýšila a tónem, jako by hovořil s naprostým pitomečkem, miřekl: „Pokud jsem se dotkl vašeho mravocitu, omlouvám se. Jenže, milý pane Berko, kdybych o těchtozážitcích žvanil někde na policii, tak by nepochybně v té chvíli stálo moje slovo proti slovům všechostatních. A Vostrý, ten byl a je kapitola sama pro sebe. Ten dobrák byl přes ty svoje dnešní disidentskéžvásty nadmíru zadobře s komunisty. A je třeba dodat, že za bolševika to měl jednodušší, tehdy byla jenjedna politická strana, ke které musel dolézat. Dnes těch partají je víc, což má za následek, ževlezdoprdelismus je náročnější disciplínou. A můžete si být jistý, že na Vostrého akcích se nevyskytovali anevyskytují jen lidé přímo z herecké branže. I toho večera byste ve Vostrého vile mohl vidět pár ksichtůznámých z hlavních televizních zpráv. A do toho bych přišel já s nějakým trestním oznámen
ím. Mohl bychsi být jistý, že pokud bych policii nakonec, možná, přesvědčil, že jsem to nebyl já, kdo si užíval snezletilými kočičkami, tak určitě bych si už jako herec neškrtl. Kdybych měl velké štěstí, tak bych možnáskončil s nějakými štěky v tom nejzapadlejším oblastním divadle. A, milý pane, já na to možnánevypadám, ale to svoje herecké povolání mám moc rád. A proč to nepřiznat, peníze mám také rád.Pokud si mohu slušně vydělat prací, která mě moc baví, tak si to rozhodně nebudu kazit kvůli jednomukariéristickému hajzlovi a pár necudným adeptkám hereckého řemesla.“

Musel jsem v duchu, ač nerad, Karlu Horáčkovi dát za pravdu. Poznamenal jsem: „Neříkám to s chutí,musím však uznat, že s vámi souhlasím. Sám jsem si párkrát naběhl, když jsem chtěl bojovat s větrnými

mlýny.“

Herec do sebe obrátil zbytek piva a zavlažil je rumem ze štamprlete a už klidně a ironicky dodal: „Víte,Horymírek se nezdá, pokud jej tedy blíže neznáte. Je to však hrozný panchart. A především, dobře sivšechno pamatuje. Ta role krále Leara, to byl takový malý příklad jeho jednání a charakteru. Myslíte, žeon, právě on, tohohle Shakespeara chtěl hrát? Hluboký omyl, pane. On si však celá ta léta dobřepamatoval to své ponížení, když jej vyrazil režisér Rovenský z Karla IV. A celkem pochopitelně, podle sebe

soudím tebe, že ano, si myslel, že jsem v tom měl tehdy prsty já. Což byl veliký omyl. Já tenkrát o rolipřišel a jen a pouze kvůli Vostrého chlastání jsem ji zase získal zpět. To by si ovšem ten paskřivec nikdynepřipustil. A tak mi to potom vrátil s tím Králem Learem starého dobrého Williama. To představení bylototiž nastudováno k výročí divadla, jezdilo se s ním do ciziny, natočilo se pro televizi. Byla to prostě velkásláva. Takže pro Horymírka velká příležitost k odplatě. Možná mi řeknete, že jsem zbabělec, ale já si tuhle

lekci moc dobře zapamatoval. A do konfliktu s Vostrým bych už podruhé nešel.“

A s tím jsme se rozloučili. Karlu Horáčkovi jsem poděkoval za poskytnuté informace, zaplatil útratu a navíc

mu ještě předplatil pro ten den další konzumaci, aby mohl nerušeně nasávat atmosféru Macbetha až dopozdního večera.

Pravda, ten segedínský guláš byl přímo vynikající, jenže dietní jídlo to zrovna nebylo. No a tři dvanáctkypodepřené velkými rumy, které byly nakonec bohužel či bohudík, nevím, spláchnuty čtvrtou dvanáctkoudoprovázenou taktéž velkým rumem, bystrosti smyslů a jasnosti mého úsudku zrovna neprospěly.

Abych nevypadal před Lídou Odehnalovou jako mírně dementní ožrala, vydal jsem se předtím, nežzazvoním na dveře jejího bytu, na rychlou obchůzku Komínem ve snaze alespoň částečně si pročistit

hlavu.

Když jsem usoudil, že procházení bylo dost a smysly mi zase uspokojivě fungují, vrátil jsem se k paneláku

nepříliš vzdálenému od restaurace U Tří Vrabců, v jehož čtvrtém patře se nacházel třípokojový bytobývaný hvězdou brněnské opery Lídou Odehnalovou.

Když mi herečka otevírala dveře, chtěl jsem jí ukázat svoji legitimaci soukromého detektiva. Ona ji však súsměvem odmítla se slovy, že si moji tvář pamatuje ještě z dob mé policejní kariéry, kdy jsem se občasvyskytoval ve sdělovacích prostředcích.

Lída Odehnalová byla asi sto osmdesát centimetrů vysoká, velmi elegantní žena středních let, která mělavše tam, kde to mělo být. Nebyla to žádná klasická stodvacetikilová Mařenka, pod kterou se prohýbalaprkna jeviště. Byla to skutečně elegantní Carmen, v jejíž roli (a nejen v ní) zářila v brněnské opeře (a

nejen v ní). Když jste se však odpoutali od její štíhlé, dokonale vytvarované postavy a zadívali se do jejího

obličeje, pokud jste byli všímaví, objevili jste v jejích očích také veliký kus její zamilované Carmen.Vášnivost, divokost, ale také cosi zneklidňujícího a výsměšného. Jako detektiv jsem se naučil číst vetvářích lidí, se kterými jsem se setkával, a v duchu jsem si říkal, že nemít svoji milovanou Lucku, takkrátkou postelovou avantýrou s Lídou Odehnalovou bych asi nepohrdl. Sdílet s ní svůj život bych však vžádném případě nechtěl. Netoužil bych po tom, dopadnout jako don José. Tahle dáma totiž nepochybnědokázala mužské zblbnout podobně jako Carmen Josého v zamilované opeře Lídy Odehnalové.

Herečka měla „v civilu“ na mezzosopranistku poněkud překvapivě vysoký hlas. Usadila mě v obýváku dopohodlného křesla k nízkému konferenčnímu stolku a nabídla francouzský koňak a kávu. V duchu jsemzapochyboval, jestli je rozumné pivo s rumem od Tří Vrabců zavlažit dalším alkoholem. Když jsem všakuviděl láhev Hennessy X.O., bratru za více jak tři tisíce korun, tak jsem neodolal.

Lída Odehnalová nám nalila skvělého francouzského moku na dva prsty do sklenice a na podnose přinesla

konvici s vonící kávou. Potom se posadila proti mně, přičemž se jí vyhrnuly už tak krátké domácí minišaty

a mně se naskytl excelentní výhled na její krásně tvarované dlouhé nohy. Ty se prostě nedalypřehlédnout a stejně tak se nedalo přehlédnout, že herečka zřejmě velice ráda provokuje mužské.

Chvíli naproti mně seděla s nohama úhledně srovnanýma vedle sebe, přičemž vynikla dokonalá linie jejíchlýtek, potom si přehodila nohu přes nohu, aby mi poskytla pohled trochu odlišný, a já mohl vychutnat

pozoruhodnou linii jejího pevného stehna. Po chvilce trvající tak akorát, abych si užil estetického zážitku,

se mě s poněkud falešným úsměvem zeptala: „Tak co byste rád věděl, pane Berko? V telefonu jstenaznačoval, že vás zajímá můj exmanžel Horymír Vostrý.“

Beze slova jsem přikývl. Herečce najednou zmizel úsměv z tváře, výraz jí ztvrdl a hlasem, ve kterém bylapoznat jemná výhrůžka, se mě zeptala: „Doufám, že nejste ve spojení s nějakým bulvárním pisálkem. Tise pořád na Hordu snaží vytáhnout nějakou špínu. Je to už poněkud unavující.“

Zavrtěl jsem hlavou a odpověděl jí: „S žádným bulvárem nic společného nemám, to mi můžete věřit.Nebudu vás však oblbovat. Na to mi připadáte příliš chytrá.“

Znovu se usmála. „Vaše mínění mě těší. Tak o co jde?“

Vrátil jsem jí úsměv a řekl: „O politickou kariéru vašeho exmanžela.“

„Takže přece jen na něho chcete vytáhnout nějakou špínu!“ vyjela na mě opět útočným hlasem.

„To říkáte vy,“ oponoval jsem jí naopak pomalu a mírně, „věc se však má poněkud jinak.“

„A jak?“

„Je to jednoduché. Můj zákazník, nezlobte se, jméno vám neřeknu, je jedním z těch, kterým záleží nadobrém jménu strany SNZ, jíž má váš exmanžel tu čest předsedat. A aby se můj zákazník ujistil, že jehopředstavy o morální integritě strany Sloužíme naší zemi a samozřejmě především o morální integritě jejího

vedení budou zcela naplněny a v případě této partaje nepůjde jen o další z rychlokvašek, které sedostanou k moci, nahrabou si a potom zase v klidu zmizí, požádal mě o prověření lidí, kteří vedení SNZtvoří.“ Tady jsem si dovolil v zájmu věci zadání Klementa Chládka trochu rozšířit, přičemž se mi podařilovyplodit skutečně šroubované souvětí. Blesklo mi hlavou, jestli ta složitost mého vyjádření není náhodoudána vypitým alkoholem. Raději jsem však nad touto otázkou nedumal a věřil, že Klementu Chládkovi by moje žvanění nevadilo. „Proto jsem byl požádán o to, abych prověřil, zda u některých čelných členů SNZnedošlo ke konfliktu se zákonem. Mým hlavním cílem není vyhrabat nějakou špínu třeba na panaVostrého, nýbrž naopak dokázat, že je čistý jak slovo boží. Nebo alespoň skoro tak čistý,“ dodal jsem po

krátké odmlce.

U Lídy Odehnalové opět převážila snaha za každou cenu bránit dobré jméno jejího exmanžela. Hlasemplným útočnosti se na mě obořila: „Takže na Hordu chcete přece jen vytáhnout nějaké svinstvo!“

Poválel jsem po jazyku doušek výborného Hennessy, rozprostřel po své tváři diplomaticky srdečný úsměva pomalu prohlásil: „Ale paní Odehnalová, na jedné straně mě hostíte tímhle excelentním pitím a nastraně druhé mi podsouváte slova, která jsem ani neřekl, ani si je nemyslím. Tak ještě jednou, mýmúkolem není vyhrabat na Hordu, jak říkáte, nějakou špínu. Já se mám ujistit, že se pohybuje v mezích

zákona.“

Herečka ukazovala, že je opravdu herečka. Měnila výrazy tváře jako jarní počasí. Najednou se zaseuklidnila a usmála. V duchu jsem si řekl, že jejím cílem je zřejmě mě nějak vyprovokovat a vytáhnout země, co vím o Vostrém. Já se ovšem nehodlal svými vědomostmi předvádět. Pravda, pivo, rum a koňak užna mě poněkud zapůsobily, smysly a tělo jsem však stále měl pod stoprocentní nebo spíše téměř

stoprocentní kontrolou.

Odehnalová svůj nejnovější úsměv doprovodila dotazem: „No dobrá, řekněme, že máte pravdu. Co bystechtěl tedy vědět?“

Zatvářil jsem se co nejrozšafněji, státnicky se zahleděl ke křišťálovému lustru nad našimi hlavami, potomjsem pomalu obrátil svůj pohled k provokujícím nohám Lídy Odehnalové, následně letmo spočinul navýstřihu jejích minišatů, krátce se zadumal nad otázkou, jestli ňadra slibně se vlnící ve výstřihu jsou dílem

přírody, plastického chirurga či dobře střižené podprsenky, a řekl: „Všechno. Všechno, co mi o panuVostrém můžete povědět, bych slyšel rád.“

Moje slova byla jako katalyzátor chemické reakce, která se rozpoutala ve smyslných ústech Lídy

Odehnalové. Valila se na mě záplava slov, která mě málem zadusila. O tom, jaký je Horymír Vostrý solida.

Pravda, ty ženské se na něj lepí, za to on ale nemůže. Jaký je to fajn společník. Jaký je vynikající herec.Jak se nezištně obětuje pro herecký dorost a jak by se těm mladým nejraději rozdal. Celá tahle oslavnápřednáška trvala skoro hodinu, během které nám Lída Odehnalová ještě dvakrát bohatě nalila Hennessy.Měl jsem strach, abych neusnul, avšak koňak mě kupodivu vzpružil, takže jsem její řeč bedlivě sledoval ave vhodných chvílích jsem patřičně s chápavým výrazem přikyvoval. Čím déle a ohnivěji herečka hovořila,tím víc mi bylo jasné, že by bylo nepatřičné a navíc zcela beze smyslu, pokud bych její oslavnou tirádu naexmanžela přerušoval vrcholně nevhodnými dotazy a la pohlavní styk s nezletilými, večírky ve vile naMečkově, chlast a podobně, to poslední by mi mimochodem připadalo docela nefér vzhledem k tomu,kolik jsem toho onoho dne sám vypil.

Nakonec nám Odehnalová nalila ještě počtvrté a já jí poděkoval za bohaté informace. Ani množstvívypitého koňaku mi však neotupilo smysly natolik, abych si nevšiml pátravého výrazu, se kterým si měprohlížela. Nepochybně se za jejím čelem honily úvahy na téma, nakolik jí věřím. A nepochyboval jsem otom, že její řeč byl jeden velký, předem připravený herecký výstup, který mě měl oblbnout. Teď bylaotázka, nakolik Lída Odehnalová byla přesvědčena o tom, že se jí to mé oblbnutí zdařilo. Já se snažil tvářit

co nejpříjemněji a nejspokojeněji, i když, pravda, trochu jsem se musel soustředit na to, abych zpohodlného křesla vstal pevně a rázně. Pivo, rum a koňak, které se smíchaly v mých útrobách, na měpřece jen začaly poněkud působit. Dokázal jsem se však soustředit natolik, abych se s ní rozloučil pevným

stiskem ruky, přičemž se herečka trochu předklonila a poskytla mi inspirující pohled do hlubokéhovýstřihu svých minišatů. Dospěl jsem k názoru, že Lídino poprsí by mohlo být dílem přírody. Dělal jsemovšem jakoby nic. Bylo mi jasné, že pohled do údolí svých ňader mi Lída Odehnalová poskytlanepochybně úmyslně a po zralé úvaze.

Když jsem přijel domů, můj krok už zdaleka nebyl tak pevný. Vlezl jsem pod sprchu a za ironickýchLucčiných komentářů o opilcích a opilství jsem se odebral na lože podstatně dříve, než bylo mým zvykem.

Usnul jsem hned jako dřevo, chrápal jako bohatýr (to mi druhý den řekla Lucka) a probudil se až ránoněkdy před osmou hodinou.

Dočetl Klářin deník. Promnul si unavené oči a udiveným pohledem na dceřin budík zjistil, že už je popůlnoci.

Vzdychl si, když si uvědomil, že dceru vlastně pořádně neznal. Jak by také mohl, když byl věčně pryčněkde daleko ve světě. Pomalu si uvědomoval, jakou udělal chybu, když jim její matka utekla, a on sepřesto nevzdal své profesionální kariéry a výchovu Kláry nechal na svých rodičích. Dokud ještě žili oba,tolik to nevadilo, protože přísnost jeho otce na Kláru platila. To Klářiny zápisy v deníku dosvědčovaly.Když mu však otec zemřel a zůstala jen jeho matka, bylo i z deníku zřejmé, že Kláře příliš popouštěla

uzdu.

Klára pro něj byla pořád holčička a teď s němým úžasem zjistil, že o panenství přišla už ve čtrnácti. Kdyby

toho zmetka dostal do rukou… Oblbovat mladou holku, aby se jí dostal do kalhotek!

Podle toho, co se dočetl, byl ten chlap pěkný hajzl. Ovšem Klára si to, alespoň zpočátku, nemyslela. Dcera

byla, bohužel, jak si přiznával, pěkně pitomá a naivní. Věřit takovému děvkaři, že bude milovat jen ji! Nojo, byla to nezkušená holka. Ale byla tak zoufalá, když ji podváděl s jinými, či spíše vedle ní si užíval sjinými, že ji to dohnalo k sebevraždě…

A pravda také je, že psychologie nepsychologie, potřebovala někoho s pádnou rukou, kdo by ji usměrnil.A ten někdo po jejím boku nebyl. On se kdesi dloubal v zemi kvůli ropě a plynu a jeho matka byla naKláru příliš měkká, děvče bylo pořád její malá vnučka Klárinka. A jak byla Klára pitomá ve vztahu kesvému milenci, tak byla naopak zase chytrá, aby babičku dokázala pěkně oblbovat.

Teď je pozdě něčeho litovat. Co prošvihl, nemůže už napravit.

Chvíli seděl a tupě zíral na Klářina velkého plyšového medvěda, kterému bylo evidentně všechno jedno aspokojeně se usmíval na všechny a na všechno.

Najednou se rozhodl. Za tím hajzlem, co mu zmermomocnil dceru, zajde. A osobně si s ním pohovoří…!

Dosavadní průběh vyšetřování mě už začal opravdu poněkud zmáhat. Hodování a popíjení by bylonáročné i pro většího bohatýra, než jakým jsem se cítil být já. Začal jsem si uvědomovat, že pokud se pro

svoji detektivní práci budu i nadále obětovat podobným způsobem, bude to mít dva efekty:

stane se ze mě notorický alkoholik, nebo alespoň budu s chlastem podobný kamarád jako Horymír Vostrý;

nebudu se z toho moci léčit, protože ztloustnu tak, že neprojdu dveřmi žádné protialkoholické léčebny.

Výše zmíněná představa mě dost vylekala, a tak jsem se hned po probuzení rozhodl, že nastal časzaběhnout si alespoň mých obvyklých deset kilometrů kolem Brněnské přehrady.

Musel jsem asi vypadat dost odhodlaně, když jsem se převlékal do běžeckého trika a šortek a nazouval sitretry, protože Lucka mě pozorovala dílem pobaveným a dílem udiveným.

Zakřenil jsem se na ni a zeptal se: „To nevíš, že žiješ se sportovcem?“

Láska mého života mi můj rádoby úsměv vrátila se slovy: „Až donedávna jsem si to myslela. Poslední dnymě však poněkud zviklaly. Už tvůj návrat z chaty Franty Vomáčky nepatřil k nejvelkolepějším. No a to, vjakém stavu ses vrátil domů včera, raději nebudu komentovat.“

„To uděláš jen dobře,“ zablábolil jsem. „Nechceš si těch deset kilometříků zaběhnout se mnou?“

Na takovou velkorysou nabídku Lucka reagovala více než zdrženlivě. „Nejsem sebevrah, abych běhaladlouhé tratě, když to není nutné a existují takové vynálezy jako bicykl nebo ještě lépe auto. A vůbec, užse musím věnovat svým svatbám. Musím běžet.“

Zůstala po ní jen lehká vůně jejího parfému.

Samolibě jsem si řekl, že jsem Lucku pěkně utřel a netušil, že pýcha předchází pád. Tedy že si něco

podobného drsnému pádu málem zažiji.

Byl to slavný ruský vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov, který někdy v 18. století pronesl svůj slavnývýrok „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Kdybych tak mohl předem vědět, že i po více jak dvou stechletech ono rčení vůbec, ale vůbec neztratilo svoji platnost.

Už to bylo pěkných pár let, co jsem dostal naposledy na budku. Od té doby jsem to byl já, kdo fyzickydeklasoval své protivníky. Pokud tedy nastala taková potřeba. Jenže díky tomu, že mi už nikdo dlouhonezmydlil fasádu a ani se o to vlastně nepokusil, má pozornost poněkud oslabila. Což byla chyba. Ale já si

z nastávajícího dne vzal nakonec poučení. To mi věřte.

Zanechal jsem Lucku jejím svatbám a vyběhl před dům. Na konci ulice stál zaparkovaný šedý FordTransit, který jsem tam ještě nikdy neviděl. Nijak jsem autu nevěnoval pozornost, ani nebylo proč, autostálo před domem člověka, který se živil jako malý autodopravce. Tenhle ford mu však nepatřil, jak jsemměl posléze zjistit…

Trochu jsem se ještě rozcvičil a vyběhl dolů k přehradnímu jezeru. Když jsem byl na asfaltové cestě, kterávedla kolem vody, dal jsem se vpravo a minul bystrcké přístaviště lodní dopravy.

Po chvíli jsem přebíhal přehradní hráz a už jsem se dostal do svého tempa a cítil, jak tělo začíná pracovatjako stroj, jak jsem na to byl při svém běhání zvyklý. Zvýšil jsem tempo, vyběhl do mírného kopce krestauraci U Lva, u hasičské a policejní stanice opustil silnici a po asfaltce pro turisty běžel dál. Jak se miuvolňovaly svaly v těle, zvyšoval jsem postupně svoji rychlost. Užíval jsem si běhu a pohledů na pěknoukrajinu kolem přehrady a bohužel jsem si příliš nevšímal toho, co se děje kolem mě.

Když jsem vybíhal z turistické stezky kolem levého přehradního břehu a zahýbal doleva nahoru naasfaltovou silnici vedoucí k Osadě, zdálo se mi, že jsem periferním viděním zaznamenal směrem odBystrce jedoucí šedou dodávku. Nijak mě to bohužel nevzrušilo, šedých aut jezdí přeci spousta.

Vyběhl jsem krátké stoupání k místu, kde se asfaltka nořila do lesa a kde stály dvě vzájemně sikonkurující výletní restaurace. Lákadlo napěněného piva mi sice poškádlilo smysly, byl jsem však na sebetvrdý. Ještě jsem trochu zvýšil tempo a vběhl neohroženě a energicky do lesa.

Když jsem minul poslední z chat, které po levé straně lemovaly silnici, asfaltka se zúžila a změnila se vsice asfaltovou, avšak pouze lesní cestu, jejíž začátek zdobil zákaz vjezdu. Pro jistotu už druhý od zaústění

cesty do lesa.

Zhluboka jsem vdechoval vonící lesní vzduch a po chvíli se cesta začala zvedat v pozvolných zatáčkách.Tohle táhlé stoupání dalo vždycky člověku zabrat, odměnou však bylo, že následovalo stejně táhlé

klesání, kde jste si zase trochu oddechli.

Asi v polovině stoupání odbočovala doprava směrem k Rozdrojovicím strmá lesní cesta. Tam mi konečnězazvonil v hlavě poplašný zvonek. Uvědomil jsem si, že už chvíli byl za mnou slyšet zvuk automobilovéhomotoru. Jak jsem byl však zabraný do svého sportovního výkonu a krás okolí přehrady, nevnímal jsem jej.

Náhle mě předjel a přede mnou zastavil šedý Ford Transit, který se nápadně podobal vozu ráno stojícímuna naší ulici. Byla to skříňová dodávka bez bočních oken v kabině za řidičem. Z auta vystoupili dva urostlímladíci, zjevně často navštěvující fitko. Jeden z nich držel v ruce autoatlas.

Celé tohle setkání mi začalo zavánět. Po lesní cestě, na které jsem stál, jezdili občas buď lesáci, neboosobní auta rybářů, kteří si dokázali vyřídit povolení k vjezdu. Dva ramenatí mladíci ze šedého transituzjevně nepatřili ani k jedné z těchto skupin.

Nicméně utíkat nemělo smysl a řekl jsem si, že nejlepší bude zjistit, co ti dva chtějí.

Přistoupili ke mně a jeden otevřel autoatlas na dvoustraně zobrazující Brněnskou přehradu. Zeptal se:„Dobrý den, pane. Máme se tady podívat na chatu k prodeji, ale asi jsme zabloudili. Můžete nám prosímukázat, kde vlastně jsme?“

Řekl jsem si, že asi slyším trávu růst a trpím stihomamem, a sklonil se k mapě, abych těm dvěma ukázal,kde se právě nacházíme. Nebylo to poprvé, kdy jsem v těch místech narazil na pitomce, kterému ani dvazákazy vjezdu nebránily v tom, aby jel dál. V té chvíli to však přišlo.

Druhý ze dvojice bleskově odkudsi vykouzlil sice krátký, zato velice tvrdý obušek, kterým mě vší siloupraštil do zad. Rána byla tak silná a tak nečekaná, že jsem šel do kolen a navíc se čelem bolestivě uhodil

o nárazník auta. Následovala ještě jedna stejně bolestivá rána do zátylku.

Usykával jsem bolestí a ti dva nade mnou stáli výhružně jako u soudné stolice.

Naštěstí jsem neztratil sebeovládání a v hlavě se mi hned začaly líhnout nápady, jak z té šlamastyky ven.Dráždit ty dva nemělo smysl. Oni stáli, já před nimi klečel. Musel jsem je nějak oblbnout.

Obě rány na zádech pořádně bolely a čelo o sobě také dávalo vědět, nicméně ještě jsem přehrál bolestnýsykot, aby oba uvěřili tomu, že jsem víc zřízený, než jsem opravdu byl. V obranném gestu jsem vztyčilpravici, obrátil se k tomu, který mě praštil, a zadrhávajícím hlasem jsem se jej zeptal: „Co to má

znamenat? Co jsem vám kurva provedl?“

Tázaný se na mě ironicky ušklíbl a odpověděl: „Nám jsi neprovedl nic. Celkem vzato jsi nám docela volný.

A koneckonců je nám tě i docela líto, protože ty rány obuškem musí docela bolet. Náš šéf nám všakpřikázal, že tě to bolet má, protože se drze šťouráš v životě pana Vostrého a tomu se to vůbec nelíbí.“

Upřímně řečeno, když jsem dostal tu druhou ránu do zátylku, tak se mi v mé makovici rozsvítilo a něcopodobného jsem čekal. Potřeboval jsem však získat čas, a tak jsem hrál mírně nechápavého a nejistým

hlasem se zeptal. „Moment, to myslíte pana Horymíra Vostrého?“

„Samozřejmě, ty vole, co sis myslel? Znáš ještě někoho jiného toho jména.“ A oba ranaři v té chvíliukázali, že nejsou takoví profíci, na jaké si hráli. Když mě viděli zdánlivě bezmocného, na kolenou,spokojeně se na sebe zachechtali a na chvilku mě pustili z dohledu.

Ty dvě či tři vteřiny, které mi tak věnovali, mi úplně stačily. Bleskově jsem vyskočil a pravicí toho, kterýmě praštil, vší silou stiskl v rozkroku. Ranařova bolest na koulích musela být podstatně větší než ta namých zádech. Mladík jen zachroptěl, oči mu málem vylezly z důlků a bolestí se předklonil.

Ten druhý byl tak překvapený, že jen vyjeveně zíral na mé znovuzrození. Bleskurychle jsem se otočil anež se vzpamatoval, kopl jsem ho vší silou také do rozkroku. Následoval úslužný předklon i u toho

druhého.

Když jsem měl oba útočníky tak pěkně naservírované, nelenil jsem a oba kopl do obličeje. Dvojí křupnutínosu neklamně svědčilo o tom, že jsem mířil přesně.

To už oba bojovníci neustáli, obrazně i ve skutečnosti, a složili se na zem. Nevypadali na to, že by hnedtak vstali. Oběma tekla krev z nosů, mezi zuby drtili kletby, pokud jim tedy bylo rozumět, protože ten sobuškem šišlal, neboť se rozloučil i s několika zuby. Oba se rozhodně netvářili, že by mě chtěli zahrnoutdo okruhu svých přátel.

Potřeboval jsem je nějak spoutat. Sám jsem byl vybaven pouze mobilem, což pro tyto účely rozhodněnebylo dostačující. Než se stihli oba vzpamatovat, otevřel jsem proto boční dveře dodávky a s údivemhvízdl. Bylo vidět, že hoši byli na podobné akce připraveni. Uvnitř byl pevný rám, na němž byl zavěšenslušný výběr pout, jak plastových na jedno použití, tak i kovových na klíček. Kromě toho tam byla i police,

na které byla řada užitečných věcí, mezi nimiž vynikaly dva elektrické paralyzéry.

Oba se začínali živě vrtět. Nechtěl jsem nic riskovat, a tak jsem každého omráčil elektrickým výbojem zparalyzéru. Potom jsem jim nohy spoutal plastovými pouty a ruce zase těmi kovovými, která jsem protáhlrámem na boku kabiny auta. Připoutal jsem je do různých rohů kabiny, aby si náhodou nemohli nějakpomoci, a zabouchl jsem za nimi dveře.

Abych měl důkaz, kde se tahle scénka odehrávala, vyfotil jsem si mobilem dodávku z různých úhlů tak,aby bylo dobře poznat, kde se nachází.

Zatím se na cestě nikdo neobjevil, aby rušil naši zábavu. Nechtěl jsem už riskovat, že nás někdo uvidí.Protože bylo zřejmé, že s mým běžeckým tréninkem je toho dne konec, sedl jsem za volant transitu.Pánové úslužně nechali klíček v zapalování. Nastartoval jsem motor a zahnul na lesní cestu kRozdrojovicím. Protože nebyl nikde slyšet hluk pil dřevorubců, doufal jsem, že nás nebude nikdo rušit vnaší zábavě. Byl jsem si téměř jistý, kdo ty dva výtečníky poslal. V každém případě jsem si s nimipotřeboval promluvit, než učiním další kroky.

Zajel jsem autem na boční cestu skrytou mezi stromy. Pánové na mě vrhali pohledy ustrašené i

nenávistné. Obojímu jsem se nedivil.

Přátelsky jsem na ně mrkl a řekl jim: „Nebojte se, chlapci. Teď vás na chvilku opustím, abych se zasevrátil a se vší pozorností se vám věnoval.“

Vystoupil jsem z auta, zabouchl za sebou dveře a z mobilu, který s sebou naštěstí při svém běhánívždycky nosím, jsem zavolal Klementu Chládkovi. Ozval se téměř okamžitě: „Dobrý den, Stanislave, mátepro mě nějaké novinky? Už jsem vám chtěl sám volat.“

„Dobrý den, Klemente. Ve vší stručnosti, ten váš stranický předseda zřejmě chlastá všechno, co teče a

obsahuje dostatek alkoholu, a šoustá vše, co nemá nohy spoutané ocelovým lanem. Navíc podobné

kratochvíle organizuje nebo možná už spíše organizoval ve své vile na Brněnské přehradě. Tohle všechnoby tak nevadilo, jak jste už sám poznamenal. Jak to však vypadá, stoprocentně to ovšem zatím ověřenénemám, tak mladé, velmi mladé dívčí masíčko vašemu nadějnému politikovi také není cizí. To by už bylsamozřejmě problém. Na této části jeho libůstek však musím ještě zapracovat.“

„Takovým zjištěním mi tedy moc radosti neděláte, to mi věřte, Stanislave.“

Ušklíbl jsem se do sluchátka a rozšafně řekl: „To vám, Klemente, rád věřím. Důvod, proč vám volám, jevšak poněkud jiný. A řekl bych, že vážnější.“

V Chládkově hlase byly najednou cítit jisté obavy. „Vy mě napínáte, Stanislave. O co jde?“

„Jde o to, že teď stojím v lese u Brna kousek od auta, ve kterém mám dva spoutané mladíky, kteří měpřepadli při mém dopoledním kondičním běhu a zasadili mi pár ran obuškem. Mimochodem, docela dostto bolí. Já jsem jim však na oplátku promasíroval genitálie, zlomil nosy, jednomu vyrazil pár zubů a

spoutané je uložil do jejich auta.“

„Co to má společného s…? Jo, pardon, jsem trochu nechápavý. Vy chcete říct, že je poslal…? To myslítevážně?“ začal najednou do telefonu koktat evidentně překvapený Klement Chládek.

Pousmál jsem se. „Musím si s nimi ještě pohovořit. Já bych neřekl, že je poslal přímo váš předseda. Spíš bych to viděl na tu vaši bezpečnostní službu, Cool1 Security, co se tak krásně po vás jmenuje.“

„To prosím v každém případě zjistěte. Pokud máte pravdu, udělám tam pěkný průvan!“ zaznělo v mobiludocela nakvašeně.

„To mám právě v úmyslu,“ ujistil jsem Klementa Chládka, „a je to také důvod, proč vám volám. Normálnětotiž nezmiňuji při pátrání jméno svých klientů. V tomto případě bych však nejspíš potřeboval jako pomoc

možnost zaštítit se vaším jménem. Nebude vám to vadit?“

V mobilu zaznělo rezolutně: „V žádném případě mi to vadit nebude. Dělejte, co uznáte za vhodné! Pokudse vaše podezření potvrdí, vyvodím z toho ty nejtvrdší důsledky! Takové móresy ve svých podnicích trpětv žádném případě nebudu! Budu čekat na vaši zprávu.“

Rozloučili jsme se a já se vydal zpět k autu.

Otevřel jsem posuvné dveře transitu a vstoupil do jeho kabiny. Zase jsem za sebou dveře zabouchl, abynebylo ven do dálky slyšet, pokud bychom se bavili poněkud hlasitěji. Oba bojovníci vypadali sice pořádvzpurně, avšak už poněkud zvadle, čemuž se nebylo co divit. Kopanec do koulí či jejich lisovánídoprovázené kopancem do nosu a do zubů nikomu na náladě nepřidá. Zvlášť když po této kúřeodpočíváte polosedě polokleče s rukama připoutanýma ocelovými pouty k rámu umístěnému ve výšceskoro půldruhého metru. Moc pohodlná taková pozice není. Líto mi jich však vůbec nebylo. Mnohonechybělo a na jejich místě jsem mohl být sám. Ví bůh, co se mnou zamýšleli. A v duchu jsem si říkal,kolik jiných šťastlivců už v této velmi nepohodlné pozici skončilo. Tohle auto vypadalo jako kombinacepojízdného vězení a místnosti pro výslechy. Stěny totiž byly izolované, takže toho ven moc slyšet nebylo, i

když jste se dali do řevu.

Zapnul jsem nahrávání na svém mobilním telefonu a položil jej tak, abychom byli všichni tři na nahrávcedobře slyšet.

Nosič autoatlasu po mně vrhal nenávistné pohledy a ten, co mi držel přednášku o šťourání se v životěHorymíra Vostrého, se netvářil příjemněji. Zakrvácenými ústy, ve kterých zářila díra po vykopnutýchzubech, lehce zašišlal: „Ani ši, ty hajžle, neuvědomuješ, š čím a kým ši žahráváš. Dopadneš podstatně hůž

než my teď.“

Mile jsem se na oba usmál a co nejněžnějším hlasem řekl: „Milánkové, vy máte úplně vylízané ty vyholené

neforemné koule, co vám sedí na vašich vypracovaných svalnatých krcích. Na vaše výhrůžky zvysokaseru. Byli jste dva na jednoho, měli výhodu překvapení a dopadli jste jak náš státní rozpočet.“

„Kdybyš nekečal,“ snažil se působit chlapsky ten s vykopnutými zuby. Vzhledem k jeho šišlání však jehopoznámka působila dost komicky.

Znovu jsem se pousmál a otcovským tónem pronesl: „Chlapci moji milí, vy si zřejmě pořádneuvědomujete, v jakých sračkách jste se ocitli. Myslím, že vám to budu muset podrobně vysvětlit. A užvůbec si neuvědomujete, proti komu jste útokem na mou osobu vlastně zaútočili. To, že nevíte, protikomu vlastně stojíte, sice není vaše vina, ale na těch sračkách, ve kterých se mácháte, to pranicnezmění!“ Poslední slova jsem najednou pronesl o poznání silnějším hlasem, ve kterém byla slyšetvýhrůžka. Takhle zacházet s hlasem mě kdysi naučil pan Bohata. Dnes se mi ten jeho herecký rychlokurznáramně hodil.

Zřejmě jsem podal dobrý výkon, protože odhodlaný výraz z obličejů obou mladíků začal mizet a bylozřejmé, že svoji situaci přece jen přestávají vidět optimisticky.

Nosič autoatlasu se nervózně zavrtěl a potom ze sebe vysoukal: „No dobrá. Co po nás chcete? Co musímeudělat, abyste nás pustil?“

Zatvářil jsem se nevinně jak mimino v kolébce. „Spíš by ses měl ptát, co máte udělat, abych vás třebatady a teď nezabil nebo aspoň do krve nezmlátil.“

Mladík se na mě podíval se zjevným úlekem. Dal jsem si záležet, aby v mých očích viděl jen naprostou

lhostejnost.

Zřejmě se mi to povedlo. Sebejistota u obou dále mizela jako dobrá nálada u pilota před havárií jeholetadla. Nosič autoatlasu mě pozoroval se stále vzrůstajícími obavami. Vypadlo z něj: „Nejste tak trochublázen s těmi řečmi o zabití?“

Zvesela jsem pronesl: „Už jsem o sobě takový komentář párkrát slyšel. No, fakt je, že mi ruka občasujede. A když mi ujede, tak ten, po kom mi ujede, dopadne ještě podstatně hůř než vy dva. S vámi jsemještě jednal jemně jako s miminy. Nemůžu si prostě pomoci. Líbí se mi občas někoho zmlátit. Je primavidět, jak se dotyčný před vámi po takové masáži kroutí jako vy dva teď přede mnou. Co s tím nadělám,že mi dělá dobře vidět, jak se přede mnou někdo svíjí v bolestech?“ Sice jsem kecal, to však ti dvabojovníci vědět nemohli.

„A co udělat pro to, aby vám ta ruka už, tedy aspoň po nás dvou, neujížděla?“ zeptal se nosič autoatlasuse vzrůstajícími obavami v hlase. Můj herecký výkon byl nepochybně docela působivý.

Dělal jsem, že přemýšlím a po chvíli jsem prohlásil: „Myslím, že je to celkem jednoduché. Vy dva miřeknete, kdo vás vlastně poslal, co jste se mnou měli udělat a kam jste měli zajet podat hlášení. No a jávás potom třeba zase vrátím těm, kteří vás poslali. Co vy na to? To je férová nabídka, ne?“

Ten s vykopnutými zuby po mně loupl nenávistným pohledem a zavrčel: „Našer ši, ty hajžle. Dopadnešjak…“ Už to nedokončil, protože jsem jej malíkovou hranou své pravačky sekl přes krk a tento karatistický

úder doplnil silným kopancem do jeho boku.

Chlapík jenom zmlkl a jeho kolega rychle prohlásil: „Dobrá, dobrá, tady kamarádovi to jen trochu z té

bolesti ujelo. My už budeme spolupracovat. Že, Ludvo?“ obrátil se k nakopnutému parťákovi hekajícímu

bolestí.

Z toho bojovnost najednou vyprchala a jen beze slova souhlasně přikývl.

U protější stěny, než byli oba připoutáni, byly dvě sklápěcí sedačky. Na jedné jsem se pohodlně usadil,přece jen jsem měl v nohách pěkných pár kilometrů běhu. Relaxovat po takové zábavě rvačkou se dvěma

protivníky by určitě mírně zmohlo i větší borce, než jsem byl sám.

Co možná nejlhostejnějším pohledem jsem se na oba spoutané zoufalce před sebou podíval a pomalu sezeptal: „Tak dobrá. Projevím trochu dobré vůle. Jestli se mi však vaše odpovědi nebudou zamlouvat, mocdlouho mi ta dobrá vůle nevydrží.“ A lehce jsem párkrát udeřil malíkovou hranou své pravačky do dlanělevačky a začal si tu malíkovou hranu pomalu masírovat.

Potom jsem si tak pět minut oba beze slova prohlížel. Zbytky jejich sebejistoty během té doby mizely jakojarní sníh. Schválně jsem je nechal smažit v jejich narůstajících obavách a čekal, až jeden z nich sám

promluví.

Nakonec se jako první ozval ten s vyraženými zuby. Nepochybně měl větší bolesti než jeho parťák, a takbyl, přes svůj původní odpor, spíš náchylný k tomu, aby se se mnou podělil o své vědomosti. „No tak, čochcete vědět? Nebo tu budeme šedět do žítžka?“

„To by se mi ve vaší společnosti opravdu nechtělo,“ řekl jsem nonšalantně hlasem, do kterého jsem přidal

co nejvíc znechucení.

„Tak še ptejte!“

„Dobrá,“ protáhl jsem se, „takže, co jste zač a kdo vás na mě poslal?“

„Žíká vám něčo jméno firmy Cool Security?“

Pousmál jsem se. „Samozřejmě. Bezpečnostní agentura patřící do divize správy nemovitostí holdingufirem pana Klementa Chládka. Šéfem této divize je nadějný manažer Jan Haluza. Inženýr Jan Haluza. Azřejmě je to váš šéf. A pokud používá podobné praktiky, jako jste mi dnes předvedli, což nejspíš používápodle vybavení tohoto auta, tak na sebe může být opravdu hrdý,“ konstatoval jsem ironicky a dodal, „atipuji, že to bude váš přímý nadřízený, protože na takovou žinantní akci by asi nevysílal někoho, komunevěří.“

Ten druhý s kompletním chrupem se na mě udiveně zadíval a zeptal se: „Jak je možné, že to všechno

víte?“

Usmál jsem se pohrdavým úsměvem. „Milánkové, já vám přece říkal, že si neuvědomujete, v jakýchsračkách jste se ocitli. A že si vůbec neuvědomujete, proti komu jste útokem na mou osobu vlastnězaútočili. Já to vše vím proto, že mým zákazníkem je pan Klement Chládek. Abych to řekl jednoduše, vášnejvyšší. A mohu vám klidně říct, že jsem s ním teď, když jste na chvíli v tomhle autě osaměli, telefonicky

hovořil. Asi se nebudete divit tomu, že se panu Chládkovi, jehož jsem mimochodem dobrý známý, vůbecnelíbilo, co ode mě slyšel.“

„To… to myslíte vážně?“ zakoktal se nosič autoatlasu.

Znovu jsem se na něj sladce usmál a k jeho malému potěšení mu sdělil: „Už to tak vypadá, že to myslímnaprosto vážně. A vy dva si musíte vybrat mezi loajalitou k panu Haluzovi nebo k jeho šéfovi panu

Chládkovi. Pokud budete spolupracovat, mohl bych snad za vás ztratit u pana Chládka slovo. Pokud ne,

tak se holt musíte spolehnout na to, že pan Haluza možná stojí za svými zaměstnanci a bude stát i zavámi. Jenže sami víte, že takoví moderní manažeři na své podřízené obvykle…, však víte co, a předevšímv zájmu své kariéry lezou do zadele svým šéfům. Možná však, že inženýr Haluza je v tomto bodu výjimka.

Možná se jedná o mravně založeného zásadového člověka s ryzím charakterem. Je to na vás!“

Po mých slovech byli oba jako opaření. Bylo vidět, jak jim to v jejich makovicích šrotuje a dochází jimpravda onoho lidového úsloví: „Nechoď, Vašku, s pány na led“.

Nosič autoatlasu s úplným chrupem ironicky prohlásil: „Vy teda máte zvrácený smysl pro humor. Myslím s

tím Haluzovým ryzím charakterem.“

Potom se nadechl a zeptal se:

„Pokud vám řekneme vše, co víme, tak byste za nás mohl u pana Chládka opravdu ztratit slovo? Můžeme

se na to spolehnout?“

Pobaveně jsem zvadlého hrdinu pozoroval. „Je krásné, že tu teď hovoříš o spoléhání se. Poté, co jste měmálem zmlátili a umístili tam, kde jste teď vy dva. Ale ano, kdybys mě znal, tak bys věděl, že třebaneříkám celou pravdu, rozhodně však nelžu. Takže ti na rovinu potvrzuju, že pokud budete spolupracovat,

tak se o vás dvou panu Chládkovi zmíním a požádám jej, aby na vás nebyl tvrdý. Nakolik však on na moji

žádost dá, to nevím. To vám říkám na rovinu. Stejně tak na rovinu vám však oznamuji, že když sedozvěděl, co se mi tu dnes přihodilo a kdo způsobil, že se mi to přihodilo, vůbec se mu to nelíbilo. Takžesi, chlapci, vyberte. Je to jen a jen na vás.“

Ten s poškozeným chrupem se zavrtěl a zopakoval svoji nabídku: „No dobrá. Tak še ptejte.“

Natáhl jsem si pohodlně nohy a zopakoval svůj dotaz: „Už jsme to nakousli, ale přece jen ještě jednou apodrobně. Co jste zač a kdo vás na mě poslal?“

Tentokrát se slova ujal ten druhý. Zřejmě proto, že chtěl ulehčit kolegovi, kterému mluvení dělalo přecejen mírné obtíže. „Já se jmenuji Radek Oves a tady kolega je Ludvík Bareš. Oba jsme se věnovali zápasua boxu a asi před rokem nastoupili do Cool Security do oddělení pro zvláštní úkoly. Přijímal a vybíral nás tehdy sám Haluza, který tohle oddělení zakládal.“

„Co je zač tohle oddělení? A ví o něm pan Chládek?“ zeptal jsem se.

Po chvíli rozpaků to lezlo z Radka Ovsa jak z chlupaté deky: „No, je fakt, že náš šéf, tedy Haluza, námkladl na srdce, abychom se před panem Chládkem, kterého jsme u nás v agentuře občas potkali,nezmiňovali o tom, co je konkrétně náplní naší práce. Oficiálně jsme v pohotovostní jednotce, kterávyjíždí, pokud signalizační pult některého z našich zákazníků nebo námi spravovaných budov hlásínarušení nezvanými návštěvníky.“

Ironicky jsem se ušklíbl. „Doopravdy jste dělali co? Vymáhání dluhů? Přemlouvání neochotnýchzákazníků?“

Ten druhý, bez zubů, Ludvík Bareš se sklopenou hlavou prohlásil: „Hlavně to vymáhání dluhů. Občaš dátnějakému dlužníkovi žlehka na šišku, vyvéžt ho ža město a tak podobně.“

Znovu jsem se ušklíbl. „To nepochybně zcela jasně vysvětluje poněkud svérázné speciální vybaveníinteriéru vašeho auta. Vraťme se však k tomu, proč jste mi tak laskavě věnovali svoji nevtíravou

pozornost.“

Slova se ujal opět Radek Oves. „Ono je to poměrně jednoduché. Pan Vostrý pořádal včera večer ve svojívile na Mečkově neformální oslavu narozenin své bývalé manželky paní Odehnalové. Mimochodem, taoslava byla docela náročná, a tak náš šéf Haluza, paní Odehnalová a ještě dva Vostrého známí v jeho vilezůstali přes noc a měli by odjet až dnes odpoledne. No a paní Odehnalová řekla před oslavou Vostrému otom, že jste se na něj vyptával. To jej nepotěšilo, a tak požádal pana Haluzu, tedy našeho šéfa, aby s tím,

vlastně s vámi, něco udělal. Aby vám nějak nechal domluvit, abyste nestrkal nos do jeho záležitostí. Že

to prý škodí politice.“

„A někoho, třeba svého politického protivníka nebo prostě jen zvědavce, zmlátit, to je košer? To je

správná metoda politického boje?“ zeptal jsem se s notnou dávkou ironie v hlase.

Má ironie v žádném případě neunikla pozornosti Radka Ovsa. Ten s mírnými rozpaky pokrčil rameny aodpověděl mi: „Mně, vlastně nám oběma, se to také moc nelíbilo. Pokud bychom však nepracovali podlešéfových příkazů, tak by nepochybně následoval vyhazov.“

Jedovatě jsem mu odpověděl: „Na druhé straně, pokud jste ty příkazy dodržovali, tak jste byli stále

jednou nohou v kriminále. To vás nenapadlo?“

„Ale to víte, že napadlo. Proto jsme se vždy snažili toho, koho jsme měli ‚přemlouvat‘, jen tak zlehkazmasírovat, aby neměl žádná trvalejší zranění.“

Jemně jsem si promasíroval podlitiny na zádech a za krkem a sáhl na bouli, co mi vykvetla na čele.„Pokud to, co jste mi provedli, bylo lehké zmasírování, co následovalo, pokud jste někomu chtěli dátpořádnou nakládačku?“

Mladík jen s rozpaky znovu pokrčil rameny.

„No dobrá, necháme vás stranou,“ poznamenal jsem, „tak jak to bylo se mnou?“

„Když jej pan Vostrý požádal o pomoc, tak náš šéf, inženýr Haluza, zavolal do brněnské pobočky našífirmy, kde pracujeme, abychom se postavili dnes ráno tak, abychom měli na dohled váš dům, sledovalivás a ve vhodné chvíli vás přepadli a trošku důrazněji vám domluvili, že se nemáte starat o pana

Vostrého.“

Ironickým tónem jsem pronesl: „A já vám k vašemu nemalému potěšení vše usnadnil svým dnešnímkondičním během.“

Potom jsem si ještě povzdechl: „No jo, marně se neříká, sportem k trvalé invaliditě.“

Oves se na mě podíval s poněkud hranými rozpaky a prohlásil: „Přesně tak, na tomhle úsloví je kus

pravdy.“

„Když už si tak pěkně vykládáme, povězte mi,“ zeptal jsem se, „kolika lidem jste už tak domlouvali, jakojste se tomu pokusili u mě?“

„Raději to nepočítat. Pár desítek jich však bylo,“ znělo upřímně přiznání, které mi však trochu vyrazilo

dech.

Zeptal jsem se, abych se ujistil: „Takže pánové Vostrý, Haluza a paní Odehnalová jsou teď ve Vostréhovile na Mečkově?“

Ludvík Bareš přisvědčil a v puse se mu zaskvěla díra po vykopnutých zubech.

Zvesela jsem prohodil: „Tak to milé setkání nebudeme více oddalovat. Jedeme navštívit HorymíraVostrého a jeho hosty.“

„Muší to být?“ zazněl váhavě dotaz.

„Musí. To už tak v životě bývá, že neděláme vždy jen to, co by se nám líbilo,“ odpověděl jsem spřehnanou dávkou mravokárnosti v hlase a posadil se za volant auta.

Do rána toho moc nenaspal. Najednou se v něm probudil adrenalin a hnal jej vpřed v bláhové snaze, žeto snad pomůže alespoň Klářině památce.

Měl spolužáka, který byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky jednoho celostátního deníku. Ráno jejtelefonem vytáhl z postele. Tak dlouho do něj mluvil, až z něj dostal číslo mobilu dceřina milence.Redaktor se chvíli vzpíral, že je to důvěrné číslo a že z jeho prozrazení může mít průser. On však do nějtak dlouho a neodbytně hučel, až mu to číslo redaktor raději prozradil. Musel však svatosvatě slíbit, ženeřekne, od koho se jej dozvěděl. Navíc z ospalého spolužákova hlasu bylo jasné, že už chce mít klid a

dospat se.

Jakmile si číslo uložil do mobilu, hned ho také navolil. Měl štěstí. V reproduktoru se po chvíli ozval známýhlas, nikdy by si nemyslel, že s jeho majitelem bude osobně hovořit.

První slova muže, s nímž hovořil, příliš laskavě nezněla. Jenže on dokázal ukecat každého. Byl to jehotalent od přírody i dovednost vypěstovaná za léta práce v cizině v nejrůznějších prostředích, která všakměla jedno společné. Pokud totiž měli lidé, které vedl v nejrůznějších končinách světa, mít ve své práciúspěch, musel jim on pro to vytvořit podmínky. A to se nemohlo povést bez domluvy s místními, úřady iobyčejnými lidmi, k čemuž potřeboval mít dobrou vyřídilku, bez které to prostě nešlo.

A tak začal básnit i nyní. Do svého protějšku hustil směs pravd, polopravd i obyčejných lží a výmyslů.Tvrdil, že je naftař, který si udělal brzkou penzi a může žít z úspor. Protože je fanoušek do filmu, televizea divadla, rozhodl se napsat monografii o významných českých hercích, scénáristech, režisérech, prostělidech od hereckého, filmového, televizního i divadelního kumštu, a strávit tak příjemně chvíle volna.Nalomil majitele barytonu tím, že v jeho knize má mít významné postavení, protože si jeho uměnínesmírně váží. A definitivně jej přesvědčil tím, když mu tvrdil, že ta kniha určitě vyjde, protože má dostpeněz na to, aby svůj záměr prosadil a knihu vydal třeba vlastním nákladem.

Jak tak řečnil jako svatý Jan Zlatoústý, jeho protějšek najednou vyměkl a zeptal se jej, jestli zná veVeverské Bítýšce restauraci Na Bílém potoce. Ihned přisvědčil, ostatně se tam opravdu asi dvakrát sKlárou, když byla menší, po výletě zastavil. A tak se domluvili, že se tam večer v sedm hodin sejdou, onzaplatí večeři a pití a může se ptát, na co bude chtít.

Když ukončili hovor, celý se rozechvěl nervozitou a nedočkavostí. Potom si však řekl, že se musíovládnout. On musí být ten, kdo určí tón jejich rozhovoru. Nesmí na sobě nechat znát ani trochu

nervozity a nejistoty…

Než jsem nastartoval, uvědomil jsem si, že se nějak musím dostat od Vostrého vily domů. Na autobus zVeverské Bítýšky se mi čekat nechtělo a po ranních zkušenostech jsem samozřejmě nehodlal ani využítpřípadné nabídky služeb pánů Vostrého nebo Haluzy. Pro podobné případy mi byl k dispozici Honza Rubeš

, taxikář, který se vyznačoval věrností k vozidlům značky Škoda. Kdysi jsem mu pomohl od jeho bývalémanželky. Podváděla jej a ještě ho chtěla připravit o majetek. Nakonec ta dáma, která měla přehršelmilenců, po mém angažmá v jejich rozvodu ještě ráda vycouvala z nepovedeného manželství a Honzovise značně ulevilo. Pokud to jen trochu šlo, byl vždy připraven dopravit mě tam, kam jsem potřeboval. Tak

i dnes slíbil, že do hodiny bude u Vostrého vily.

Byl jsem poněkud nervózní z toho, aby nás nezastavil hajný nebo hlídka brněnské Městské policie, kteráse občas mihla na cestě kolem levého přehradního břehu. Bojovníci firmy Cool Security samozřejměneměli ve svém voze povolení k vjezdu do přehradního lesa a já se trochu divil jejich lehkomyslnosti. Anitak nešlo o případnou pokutu, spíš o to, že na sebe mohli upoutat nežádoucí pozornost. To je však zřejmě

nenapadlo, i když přehlédnout značky zákazu vjezdu do lesa za Osadou byl poměrně velký výkon. Je takémožné, že jejich šéf Haluza měl takové známosti, že jej nějaký zákaz vjezdu nepřiváděl do rozpaků. Toby u nás nebylo vůbec divné.

Naštěstí moje obavy byly zbytečné. Bez problémů jsem vyjel z lesa a ukázkovou jízdou přesně podlepředpisů objel přes Kníničky a Bystrc přehradní jezero. Po silnici do Veverské Bítýšky jsem potom stejněpředpisovou jízdou pokračoval až k chatové osadě na Mečkově, kde stála Vostrého vila.

Když jsem před vilou obklopenou skoro dvoumetrovou zdí zastavil auto, uvědomil jsem si, že ten důmskutečně dobře znám ze svých vyjížděk lodí. Stál totiž až na konci osady schovaný mezi stromy tyčícími senad přehradním jezerem, které se však v těch místech nedaleko od Veverské Bítýšky už spíše změnilo vlíně tekoucí řeku.

Kousek před místem, kde na pravém břehu končil lesík, a svah porostlý stromy vystřídala bažinatá laguna,byla nepříliš vysoká skála, nad kterou byla kdysi postavená nevelká zděná chata. Pozemek k ní patřící bylna skále ukončen nízkým dřevěným zábradlím.

Když nemovitost koupil Vostrý (já kupodivu opravdu nevěděl, že šlo o něj; že však muselo jít o burana,vzhledem k tomu, jak se vila hodila do okolí, jsem si říkal také), tak chatu zboural a místo ní postavilrozměrné dvoupatrové stavení, které mečkovskou osadu a břeh řeky ozdobilo podobně jako krvavá ránapěstí nos v ksichtíku filmové hvězdy.

Jediné, co ze staré chaty zůstalo, bylo ono nevysoké zábradlí na vršku skály. Zbytek hranic pozemkuVostrý ozdobil už zmíněnou dvoumetrovou zdí, jejíž okraje byly vidět i z lodě. Touto zdí, jak jsem musel vduchu konstatovat, dal svému architektonickému dílu skutečně korunu. No, jak se říká, proti gustu žádnýdišputát. Jen by mě zajímalo, jakým způsobem herec získal na tu hrůzu stavební povolení.

Vypnul jsem motor, vystoupil z auta a užasle si prohlédl velkou kovovou desku ze zlatého lesklého kovu,

která měla dobrého půl čtverečního metru. Skvěl se na ní nápis vyvedený velkým zdobným písmem, kterýdo dáli hlásal jméno majitele nemovitosti Horymíra Vostrého. Pod deskou byl zvonek, doplněný kamerou,reproduktorem a mikrofonem a poštovní schránka. Vše hlídalo několik dalších kamer porůznu umístěnýchkolem vrat a dveří zabudovaných do zdi obepínající usedlost. Schránka mě nezajímala, do kamery u

zvonku jsem se však srdečně zazubil a na zvonek jsem poté dlouze a důkladně zazvonil.

Po chvilce následovalo všelijaké natáčení kamer, které si mě prohlížely. Vypjal jsem hruď, opět ozdobilsvoji tvář co nejsrdečnějším úsměvem a čekal, co přijde. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nanadcházející rozhovor netěšil.

Konečně se z reproduktoru ozval hlas, který nepochybně patřil naší herecké hvězdě: „Co si přejete?“

Nasadil jsem upřímný tón plný nevinnosti a všeobjímající lásky k celému světu a zašveholil: „Dobrý den.

Berka jméno mé. Podle hlasu nepochybuji, že mluvím s mistrem Horymírem Vostrým.“

Můj protějšek byl o poznání méně srdečný, na čemž se nepochybně muselo podílet i to, že kamery musely

zabrat auto, kterým jsem přijel. Jak Vostrému, tak i Haluzovi, o němž jsem nepochyboval, že čumí namonitory domácího sledovacího systému spolu s Vostrým, nemohlo ujít to, že mě sice vidí, ale nevidístandardní posádku vozu. Vostrý ostře zavrčel: „Jo, jo, mluvíte s Horymírem Vostrým. Ale co, člověče,otravujete. Nevím o tom, že bych vás sem zval.“

Já ve své srdečnosti nepolevoval. „To máte, slovutný mistře, jistě pravdu. Vy jste mě nezval. Ve všílaskavosti jste však vy, možná pan Haluza, který právě dlí ve vaší usedlosti, poslali dva pány, aby mivyřídili vaše co nejsrdečnější pozdravy. Já ty pozdravy oněm pánům ještě srdečněji vrátil a oni teďnetrpělivě čekají tady ve vašem voze, abyste si je vyzvedli.“

Na druhé straně bylo chvíli ticho. Pak se ozval tenorek, který mi rádoby energicky sdělil: „Tady Haluza.Nejste, člověče, nějak drzý? Jezdíte si v našem autě, otravujete tady pana Vostrého při jeho relaxaci a, ač

nezvaný, pořváváte před jeho domem. Zavolám na vás policii!“

Místo abych se nakrknul, na což jsem měl po té snůšce drzostí nepochybné právo, cukr a smetana z mých

úst jen ukapávaly. Laskavě jsem pokračoval: „Drahý pane Haluzo, policii můžete přivolat. Na to máteprávo. Obávám se však, že jak naše čacká policie, tak i někteří zvědaví novináři by si rádi poslechli mojevyprávění o setkání se zmíněnými dvěma pány, doprovázené nahrávkou z mého mobilního telefonu.Nepochybně by taková seance pomohla panu Vostrému při získávání dalších voličských hlasů.“

Oběma pánům zřejmě konečně došlo, že tahle situace se pro ně zrovna příznivě nevyvíjí. V reproduktoruznovu zazněl mužný baryton Horymíra Vostrého: „No dobrá. Tak počkejte, my si pro to auto přijdeme.“

V té chvíli za námi zastavila oktávie Honzy Rubeše. Docela se mi to hodilo. Kdyby duo Vostrý, Haluza

mělo nějaké bojovné choutky, před cizím člověkem je jistě přejdou. A navíc jsem si všiml, že můj příjezd

neušel také pozornosti jakési ženštiny z chaty, která byla nejblíže k Vostrého stavení. Ona dáma byla

vykloněná z okna a pozorně sledovala divadlo před vraty hercova pozemku. Byla sice tak daleko, že tohomoc slyšet nemohla, výhled však měla jistě uspokojivý.

Po chvíli se otevřela vrata ve zdi Vostrého usedlosti a v nich se objevila ramenatá hercova postavadoprovázená drobným, nakrátko ostříhaným třicátníkem, ve kterém jsem poznal, když jsem si v duchupromítl fotografie, které mi U Pepy věnoval Klement Chládek, inženýra Jana Haluzu, mimo jiné šéfaspolečnosti Cool Security.

Oba pánové mě nevítali zrovna příjemnými úsměvy.

Na Vostrého pozvání, abych šel dál, jsem zareagoval slovy, že naši záležitost můžeme vyřídit za pět minut

mezi vraty. Toho dne jsem už všeho měl po fyzické stránce docela plné kecky a nebyl jsem si tak jistý,zvlášť když jsem určitě nevěděl, kdo je ve Vostrého domě přítomen, jestli bych se i podruhé připřípadném útoku úspěšně ubránil. S takovými obavami jsem se však oběma pánům samozřejmě hlasitěnesvěřoval.

Haluza se do mě pustil docela ostře: „Znáte zákony, milý pane Berko? Myslíte si, že krádež cizího vozu aúnos jeho posádky, domnívám se totiž, že dva moji zaměstnanci, kteří s vozem dnes ráno odtud odjeli,budou asi znehybněni uvnitř, nejsou trestné činy?“

Ironicky jsem se na něj zašklebil a odpověděl mu: „Představte si, že zákony této země a zvlášť trestnízákon znám velmi dobře. Pokud to totiž nevíte, jsem bývalý kapitán kriminálky. A jen tak mimochodem,odešel jsem od policie sám, rozhodně jsem nebyl vyhozen pro neschopnost nebo potíže se zákony. A

jinak musím konstatovat, že jste drzejší než opice.“

Haluza hrdě vystrčil bradu a bojovně řekl: „Co si to dovolujete?“

Já to tušil, ostatně jsem něco takového v duchu tipoval při jízdě k Vostrému, že ten slizký inženýrek budechtít hrát hru, já o ničem nevím a nemohu za to, že se moji zaměstnanci zbláznili. Také proto jsemnechal pootevřené boční dveře transitu, aby oba spoutaní výtečníci slyšeli, jak k nim jejich zaměstnavatelbude „loajální“. Ironicky jsem se tomu přechytralému manažerovi zašklebil do jeho rádoby tvrdéhoksichtu a pomalu jsem mu řekl: „Poslat na mě dva ranaře, aby mě zmlátili, a potom žvanit něco odovolování, na to musí být jeden buď úplně pitomý, nebo s prominutím úplně vyčůraný. Já vás zapitomce, aspoň ne úplného pitomce, nepovažuji. To druhé však na vás sedí perfektně. Vyčůranýmanažerek, nejspíš absolvent nějaké soukromé univerzity, kde se nejspíš vyučuje anglicky, sežerevšechnu moudrost světa a potom ji, tedy tu moudrost, šíří kolem sebe. A pokud si někdo dovolí nechovatse tak, jak s
e to vám a vašim lidem hodí, tak použijete všechny dostupné prostředky, aby bylo po vašem.A pokud by vám náhodou hrozily nějaké potíže, s chutí je hodíte na své zaměstnance.“

Při tom mém projevu Haluza jen lapal po dechu, na což jsem srdečně kašlal. V té chvíli ze mě muselavšechna naakumulovaná zlost ven. Když jsem si uvědomil, že tenhle, jak jsem jim říkal ironicky, novýmoderní dynamický podnikatel na mě poslal dva své poskoky, aby mě přivedli na víru pravou, jako už toprovedl řadě jiných přede mnou, jak se mi oba výtečníci přiznali, znechuceně jsem si pomyslel, kam tonaše společnost dospěla.

Vostrý raději moudře mlčel a Haluza konečně dolapal po dechu a na má slova řekl: „Nevím, kde jste na tynesmysly přišel. Ty dva okamžitě vyhodím, protože překročili svoje kompetence a moje příkazy a to já

nehodlám tolerovat.“

Z auta se ozvaly protesty, ve kterých převládala slova kurva, hajzl, zmrd a další ještě šťavnatější termíny.Já to chvíli s úsměvem poslouchal a posléze řekl: „Vypadá to tak, že vaši zaměstnanci s vašimi slovynesouhlasí. A já věřím spíše jim než vám. Jenže dnes jste dost narazil. Můžete se spolehnout, že si svůjdnešní zážitek pro sebe nenechám. Jistě vám potom dojde v té vaší namyšlené makovici, že politickékariéře tady pana Vostrého vaše snažení moc nepomůže. Nejsem totiž jako ti, které jste už podobněpřesvědčoval, jak mi oba pánové v té dodávce prozradili. Ve své samolibosti a pocitu ředitele zeměkoulejste si nepoložil otázku, kdo že mě vlastně poslal prozkoumat život pana Vostrého?“

Haluzovo sebevědomí toho dne poprvé pokleslo. Teprve v té chvíli si uvědomil, že napřed jednal a potomteprve přemýšlel. Zeptal se mě: „Co to melete? Kdo vás tedy poslal?“

Ušklíbl jsem se. „No kdo asi. Váš nejvyšší.“

Z Haluzy v té chvíli vypadl excelentní nesmysl: „S Bohem na mě nechoďte. Já jsem přesvědčený ateista.“

Útrpně jsem se na něj pousmál: „Před chvilkou jsem vám říkal, že vás za pitomce nepovažuji. Asi jsem sevšak mýlil, vy jste přece jen excelentní blb. Tím vaším nejvyšším jsem samozřejmě myslel pana Chládka.“

V té chvíli najednou došla Haluzovi slova, protože si zřejmě konečně uvědomil, že za jeho aktivitu jejKlement Chládek příliš nepochválí. Kdo se rozhovořil, byl však Horymír Vostrý. Zřejmě začal mít obavu osvoji nadějně nastartovanou politickou kariéru. Na tváři se mu rozhostil státnický a chápavý výraz a svýmsonorním barytonem prohlásil: „Pane Berko, dovolte mi, abych se vám aspoň já za váš dnešní zážitek conejsrdečněji omluvil. Věřte mi, že to, co se vám dnes přihodilo, z mé hlavy rozhodně nebylo. A pokudbych mohl v té záležitosti rozhodovat já, tak by vás ti dva pánové v žádném případě nepřepadli a nesnažili

zmlátit. Je mi to všechno moc a moc líto. Věřte mi.“

Obrátil jsem svoji pozornost k herci, lijícímu na sebe vědra sebekritiky. Protože to byl herec a dobrýherec, tak jsem tomu jeho vystoupení a pokoře nevěřil ani trochu. Odpověděl jsem mu: „Vaše sebekritika je mi milá. Jenže, pane Vostrý, že jste mé napadení nevymyslel ani nenaplánoval, to bych vám rád věřil.Na druhé straně mě však těžko přesvědčíte o tom, že by vám úmysly pana inženýra nebyly známé. A asimi tady nebudete dojemně vyprávět o tom, jak jste se snažil pana Haluzu od jeho úmyslů odradit. Ikdybyste se o to snažil, těžko můžete čekat, že vám uvěřím.“

Haluza se znechuceně obrátil k Horymíru Vostrému a utrousil na půl úst: „Dobrý pokus, Horymíre.Obávám se ale, že byl úplně naprd.“

Napomenul jsem jej: „Pane Haluzo, trocha slušného chování a mluvy by snad nezaškodila.“

V té chvíli z Haluzy spadl obal dobrého chování a jen na mě zavrčel: „Vyserte si voko. Na to vaše kázáníse můžu, víte co.“

„Vím, vím,“ zašklebil jsem se na něj.

Haluza se mě ještě zeptal: „A co bude teď?“

Trpělivým hlasem, jako bych mluvil s absolutním pitomečkem, jsem mu řekl: „Teď si převezmete své auto

i s jeho nákladem,“ hodil jsem mu do ruky klíčky a dodal, „a já odjedu tady tím taxíkem, co na mě čeká.Po návratu domů budu samozřejmě podrobně informovat pana Chládka. Ten už si vše s vámi oběma jistěrychle vyřídí sám. Osobně si myslím, jak jej znám, že vás příliš nepochválí.“

Nepochybně jsem se ve svém prognostickém odhadu docela dobře trefil do černého. Oba pánovénajednou nějak zvadli a zmlkli. Jeden nejspíš uvažoval nad tím, jestli bude v příštích měsících herec nebopolitik a ten druhý se zadumal nad tím, jestli nerozšíří řady nezaměstnaných. Člověk ty úvahy mohl přímočíst ve chmurných výrazech zdobících jejich najednou povadlé obličeje.

Já se v té chvíli začal těšit na svoji vanu s vířivkou. Nashromáždila se ve mně únava ze vskutkunevšedních zážitků toho dopoledne. Zanechal jsem tedy oba pány jejich obavám z budoucnosti, nasedl do

oktávie Honzy Rubeše a nechal se jím zavézt domů.

Jakmile za mnou zapadly vchodové dveře mé vily, zavolal jsem Klementa Chládka, abych mu poreferoval

o návštěvě ve Vostrého vile a doplnil vyprávění o svých zážitcích z toho dne. Sice jsem Chládka vyrušil zjakési porady, ale rád si vyslechl mé vyprávění. Když jsem skončil, prohlásil hlasem, ve kterém byla slyšetnepochybná zlost: „Můžete být klidný, že si to s těmi dvěma vyřídím. Ten herec je, myslím, spíš kašpar,jaký se nám možná i nadále může hodit, pokud tedy nepřekročí jisté meze. Haluzovo chování je všakzcela neomluvitelné. Takové zvyky jako má on, rozhodně nehodlám ve svých společnostech zavádět. Amáte ještě něco dalšího o Vostrém?“

„Mám přítele, bývalého kolegu od policie, který vlastní soukromou detektivní agenturu se spoustourůzných bývalých policejních specialistů, a má proto větší možnosti než já při různých specializovanýchpátráních. Pravidelně s ním spolupracuji a jeho služby jsem využil i při pátrání po vrahovi vaší dcery.Pověřil jsem jej tím, aby proklepl majetkové i osobní poměry Horymíra Vostrého. Nemusí vždy jít oinformace, které by bylo možno použít oficiálně u soudu, pro naše účely to však bude zcela postačující.Jinak samozřejmě vše, co se týče honorování služeb agentury mého přítele, uvidíte ve vyúčtování. Anemusím snad zdůrazňovat, že některá jeho pátrání nemusí být zrovna levná.“

„To je mi naprosto lhostejné,“ prohlásil rázně Chládek, „dělejte, co uznáte za vhodné. Peníze mě v tomtopřípadě nezajímají. A dovolte mi omluvu za to, co vám způsobili Haluzovi lidé. Jste v pořádku? Nemátenějaké zdravotní problémy?“

Právě jsem si sundal tričko a prohlížel se v zrcadle ve vstupní hale domu. „Tak hrozné to není. Mám dvě

vyvedené podlitiny nad zadkem a vzadu na krku, které se začínají moc pěkně vybarvovat. Kromě toho mé

čelo zdobí velice zdařile vyvedená boule. Při doteku jsou ty rány na zádech docela citlivé a nejspíš se moc

nevyspím. V podstatě však kromě toho bolení mi nic není. Ti dva hoši, co se do mě pustili, dopadlipodstatně hůř, oba budou muset navštívit chirurga, aby jim srovnal zlomené nosy, a jeden nesmí váhats návštěvou svého stomatologa, jinak bude mít průvan v ústech. A jen tak mimochodem, nebuďte na něpříliš tvrdý. Dělali to, co jim Haluza poručil. A když jsem slyšel toho hajzlíka, jak se na ně snažil vše

hodit…“

„Nechám si to projít hlavou,“ zakončil Klement Chládek náš hovor.

Bylo sice teprve krátce po poledni, usoudil jsem však, že toho dne jsem se už napracoval dost a moje

unavené tělo potřebuje oddech. Jak skončí můj běžecký trénink, jsem při jeho začátku opravdu netušil.

Napustil jsem si plnou vířivku a nechal se jemně masírovat proudy vody. Mému unavenému a poněkudzbitému tělu to dělalo opravdu dobře. Ve vaně jsem vydržel víc jak hodinu.

Když jsem se vyštrachal ven, abych si udělal něco k jídlu, vrátila se domů Lucka. Při pohledu na podlitinyna mých zádech a bouli na čele spráskla ruce a zeptala se, kdo mi chodil po zádech a jestli jsem jej chtělzabít úderem své hlavy. Po mém vysvětlení, že jde o dvě vydařené rány obuškem a následný náraz donárazníku auta, jen zamumlala, že by ten býkovec chtěla vidět. Možná by se jí mohl někdy, kdybych

zlobil, hodit.

Potom však odložila sžíravou ironii a ukázala, jak se o mě umí něžně postarat. Když znaleckým pohledemzhodnotila barevnou výzdobu mých zad a mého čela, snažila se mě nejprve poslat k doktorovi. Když jsemji přesvědčil, že to opravdu není potřeba, přísně mi přikázala, abych si lehl na břicho na pohovce apodlitiny na zádech mi namazala kostivalovou mastí, kterou kupovala přes internet od jedné firmy zeSlezska a kterou úspěšně používala na jakékoliv bolístky. Vetřela do ran mast a jemně mi jepromasírovala. Bylo to nejen příjemné, nýbrž to přineslo také úlevu mým zbitým zádům. A to neříkám jenproto, že se mi té péče dostalo od Lucky.

Potom prohlásila, že se po takovém zážitku musím patřičně posilnit. Připravila tedy na roštu párvepřových kotletek, k nim napekla bramborové plátky a udělala zeleninovou oblohu a obětavě ze sklepadonesla pro jistotu hned dvě láhve červeného Neronetu ze Zaječí, který jsme si donesli od Pepy Kroupy ze

sklípku jeho restaurace, kde nám tak zachutnalo při jehněčích hodech.

Když jsme dojedli, dostala ode mě Lucka velkou pusu, protože jídlo bylo opravdu vynikající. Nakonec tomělo ty následky, že jsme nechali na stole neumyté nádobí a jednu dopitou láhev Neronetu. Druhou láhev

jsme si vzali se skleničkami nahoru do ložnice, kde jsme strávili příjemně zbytek odpoledne. Kupodivujsem při tom zapomněl i na bolavá záda…

Když jsem další den ráno vstal, znaleckým pohledem jsem v zrcadle ohodnotil bouli na čele a podlitiny nazádech. Lucka mě při tom pozorovala pobaveným pohledem, ve kterém se však k mému nemalémupotěšení dala najít velká dávka soucitu. Jak už to tak při podobných zraněních bývá, všechny rány se mizbarvily neotřelou kombinací modré a žluté, při troše dobré vůle se snad i trocha zelené dala objevit.Bolest se už utišila, pouze byly všechny rány citlivé na dotek. Lucka mi přikázala, abych se znovu uložil na

gauči a podlitiny na zádech mi ještě jednou promasírovala a potřela svojí kostivalovou mastí. Dal jsem jí

za to velkou pusu a postaral se o snídani.

Lucka potom odešla za svými svatebními záležitostmi a já si říkal, že moje dobité a unavené tělo sizaslouží den odpočinku. Tak jednoduché, jak bych si přál, to však nebylo.

Nejprve krátce po Lucčině odchodu zazvonil pošťák. S radostí malého kluka jsem zjistil, že mi přišeldlouho očekávaný balík, který obsahoval veliký poklad, model parní lokomotivy ČSD řady 556, které seříkalo, jak každý znalec jako já věděl, štokr. Já jsem obsah onoho balíku považoval za poklad, nepoučenýlaik by si možná klepal na čelo, kdyby pozoroval výraz blaženosti, který se rozprostřel po mé tváři.Lokomotivu vyráběla v malosériové výrobě ve velikosti HO, tedy 1:87, jedna malá česká firma a byl to nesmírně povedený model, nad kterým jen zaplesalo srdce každého fandy modelové železnice. Jediným„drobnějším problémem“ byla u tohoto modelu jeho cena. Její výše odpovídala kvalitě modelu. S tím sevšak bohužel nedalo nic dělat.

Když jsem se zatajeným dechem balík rozbalil a držel v rukou efektní dřevěnou krabici, do které výrobcesvůj skvostný výrobek balil, v duchu jsem si představil scénu, ke které u nás nepochybně dojdeodpoledne, až se Lucka vrátí a uvidí nový poklad mého modelového kolejiště. Moje drahá polovičkanepochybně s výrazem bezmoci obrátí oči k nebesům a toto gesto ještě zopakuje, když jí sdělím, kolikjsem za ten nádherný model zaplatil. Nemusím snad nikoho přesvědčovat, že se tato scéna u nás posléze

opravdu odehrála.

Samozřejmě jsem zapomněl na svá bolavá záda a drže štokra jako mimino v náručí, odkráčel jsem s nímse vší velebností, jíž jsem byl schopen, do obýváku v přízemí k velkému modelovému kolejišti, kterézabíralo značnou část tohoto rozměrného pokoje.

Pravda, dobře jsem věděl, že štokr byl ve skutečnosti lokomotivou nákladní, usoudil jsem však, že ten můj

si první jízdu zaslouží v čele slavnostního rychlíku. Takže jsem neváhal, postavil jej na kolejiště na prvníkoleji nádraží „Berkov, hl. nádraží“, které se rozkládalo uprostřed čelní strany přízemní části méhokolejiště. Ve své sbírce modelů jsem měl pět dvounápravových modelů osobních vozů ČSD známých jako„Rybák“. Tři byly osobní a po jednom poštovním a služebním.

Zapojil jsem všech pět vagonů za štokra a chtěl vyjet s takto sestaveným rychlíkem do horské staniceBerkovice, zabírající centrální část patrové části mého kolejiště. Potom jsem si uvědomil, že se blíží

poledne, tak jsem pustil rádio, abych si poslechl polední zprávy.

Za zvuků hudby linoucí se z rádia se můj expres vydal pomalu na svoji první cestu. Lokomotiva jela takskvěle, jak vypadala. Musel jsem v té chvíli zářit jako měsíček.

Jak však říká klasik: „Nikdy nebývá tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř“. Z rozhlasového přijímače seozval časový signál, oznamující poledne. A v té chvíli to přišlo. Hlasatel oznámil dramatickým hlasem, žepolitický a umělecký život v naší zemi postihla velká tragédie. To jsem ještě poslouchal na půl ucha,protože katastrofická hlášení našich sdělovacích prostředků jsem se naučil brát s rezervou. Jenže zachvilku jsem byl vyveden ze svého bohorovného klidu. Hlasatel ještě zvýšil údernost svého hlasu aoznámil národu: „Dnes ráno bylo kapitánem brněnské lodní dopravy nalezeno mrtvé tělo velkého herce avycházející politické hvězdy, předsedy nové strany Sloužíme naší zemi, Horymíra Vostrého. Ležel ve voděBrněnské přehrady na mělčině pod skálou, na které měl postavenu svoji usedlost.“

Můj vlakový expres v té chvíli právě zdolával strmé horské stoupání do stanice Berkovice. Protože jsem sitvar krajiny před tímto nádražíčkem trochu špatně vypočítal, nezbylo mi než nechat trať před nádražímudělat malé esíčko. Jak hlasatel dramaticky oznámil Vostrého smrt, jeho hlas z rádia skutečně zaburácel.Já se lekl, ujela mi ruka na ovladači a místo abych vlak před esíčkem zpomalil, přidal jsem na rychlosti,což mělo za následek, že silná lokomotiva vyskočila z kolejí a povalila veřejný záchodek před nádražní

budovou.

V té chvíli jsem zapomněl na Vostrého a tragédii, která podle hlasatele postihla naši zemi. Zcela měpohltila tragédie na mém kolejišti. Naštěstí jsem po zevrubném ohledání místa havárie zjistil, že se takmoc nestalo. Lokomotiva se nepřevrátila a její pojezd byl v pořádku. Stejně tak i škody na budovězáchodku byly mizivé. Kadibudku bylo třeba jen postavit zpět na místo a přilepit.

Nelenil jsem, postavil lokomotivu znovu na koleje, přilepil budovu záchodku na místo, kam patřila, astarostlivě si obhlédl svoje dílo. Zdálo se, že je vše, jak má být. Cestující ve vlaku mohli pokračovat vcestě, protože jejich lokomotiva byla opět připravena k jízdě a cestující ve stanici Berkovice měli opětpřipraveno své WC.

Z uspokojení nad dobře vykonaným dílem mě však vytrhlo vyzvánění mého mobilu. Ze soustředění nadhrozící tragédií u horského nádraží Berkovice, kterou jsem nakonec zažehnal pomocí modelářskéholepidla, mě vyrušil vzrušený hlas Klementa Chládka. „Nedíval jste se náhodou na polední zprávy v

televizi?“

„Nedíval,“ odpověděl jsem mu, „poslouchal jsem však Radiožurnál.“

„Takže víte, co se stalo Horymíru Vostrému?“

„Samozřejmě, slyšel jsem to.“

„A co tomu říkáte? Kdo to mohl udělat? Doufám, že vy v tom nemáte prsty po tom včerejším konfliktu sHaluzovými lidmi?“ zeptal se Klement Chládek poněkud výhružným tónem.

Hrozba nebo spíš obavy znějící z Chládkova hlasu mě teprve definitivně vytrhly z nábožného soustředěnínad novým modelem štokru a mým modelovým kolejištěm. Rychle jsem se přepnul do hrozivé realitynormálního života a Chládkovi odpověděl: „Promiňte, ale nezbláznil jste se? Co si to o mně myslíte? Ti dva

ode mě dostali do nosů a tím je pro mě tahle záležitost vyřízená.“

Zřejmě moje odpověď byla hodně nakvašená, protože Chládek hned nasadil zpátečku a začal se miomlouvat: „Pardon, pardon. Mám teď trochu nervy v kýblu. Já to opravdu nemyslel nijak zle.“

„No proto. Tak dobrá, nic jsem neslyšel,“ zabručel jsem smířlivě.

Chládek už klidněji pokračoval: „Tu svoji otázku bych přece jen zopakoval. Nemáte zdání, kdo by to mohludělat? Kdo mohl Vostrého zabít?“

Zarazil jsem jej: „Moment, Klemente, jak jste přišel na to, že Vostrého někdo zabil?“

Podnikatel se zarazil. „No přece ve zprávách říkali, že ležel pod skálou…“

Trochu neuctivě jsem jej přerušil: „Novináři toho nažvaní spoustu a sám dobře víte, že často nám sdělí ito, co po nich někdo chce, aby nám sdělili, bez ohledu na pravdivost onoho tvrzení.“

„No dobrá, pod tou skálou Vostrého tělo ale leželo…“

„To zřejmě ano,“ souhlasil jsem, „jenže to ještě neznamená, že mu z té skály někdo pomohl. Já to tamznám. Zábradlí nahoře na té skále moc vysoké není, až jsem se tomu někdy sám divil. Je to snad jedinávěc, která zbyla po předchozím majiteli. Ten zřejmě postavil zábradlí tak, aby přes ně nepřepadly jehoděti a o dospělých předpokládal, že si dají pozor sami. Jinými slovy, klidně si dokážu představit, že Vostrý,

který, jak sám víte, byl slušný násoska, se třeba ožral, přepadl přes nízké zábradlí a spadl pod skálu sám,

bez cizího přičinění. Ale samozřejmě mu mohl i někdo pomoci dolů. To vám vymlouvat nebudu. A abychodpověděl na váš dotaz, dokážu si představit slušný štrúdl těch, kdo by si chtěli s Vostrým vyřídit svéúčty. Zhrzenými milenkami počínaje, přes zhrzené partnery těch zhrzených milenek, možná i nějaké tyzhrzené milence bychom našli, co já vím. Určitě nesmíte zapomenout na herecké kolegy a kolegyně, které

s prominutím nasral Vostrý z hlediska profesionálního. Tím myslím, které třeba připravil o roli, případněnějak osobně znemožnil. Určitě by to byl zástup, který by naplnil hlediště středně velkého divadla. No apak nezapomeňte na to, co jste sám rozpoutal.“

„Co tím myslíte?“ zaraženě se zeptal Klement Chládek. „Snad si nemyslíte, že bych já Vostrého…“

„To si samozřejmě nemyslím,“ uklidnil jsem jej, „jenže ten váš politicky-marketingový úspěšný projektSNZ hrozí úspěchem.“

„A to vadí?“ nechápavě pronesl Chládek.

„Jak se právě vy, takový zkušený byznysmen, můžete tak hloupě ptát,“ pokáral jsem jej, „samozřejmě žeto vadí. Nepochybně to vadí vašim politickým konkurentům.“

Chládek se pochybovačně pousmál. „To asi máte pravdu. Nejsme však v Chicagu třicátých let.“

Vrátil jsem mu jeho pochyby. „Zatím samozřejmě ne. Jenže uvědomte si jedno. Pokud byste ve volbáchuspěli, tak by to znamenalo, že někteří z těch, kteří se dnes sluní na politickém výsluní a především nazaslíbeném tržišti státních zakázek, by o to své privilegované postavení mohli přijít.“

Chládek zopakoval svoje pochyby: „No to ano, ale vražda politického konkurenta? To myslíte vážně?“

Stál jsem si na svém. „Já vím, zní to bláznivě. Zatím to moc pravděpodobné není. Jenže, bohužel, všechno se stává jednou poprvé. I když doufám, že to poprvé bude u nás, pokud někdy, tak hodně za

dlouho.“

Chládek se zarazil a zamyšleně prohlásil: „To máte vlastně docela pravdu. Z téhle strany jsem o tomzatím nepřemýšlel.“

„To bych prosil, že mohu mít pravdu,“ souhlasil jsem s ním a zeptal se, „co tedy po mně chcete? Mám sepodívat po tom, jakým způsobem se naše herecká a politická hvězda rozloučila s naší slzavou krajinou?“

„Vy jste si Vostrého asi moc nezamiloval?“ uchechtl se poněkud nepatřičně vzhledem ke tragičnu chvíle

Chládek.

„A vy se divíte?“ zeptal jsem se.

„No, vlastně ani ne, zvlášť když si vzpomenu na váš včerejší zážitek. Tak budete pokračovat ve svém

pátrání?“

„Protože jsem zvědavý člověk a nerad odcházím od nedokončené práce, tak má odpověď zní ano. Akorátse obávám, že vyšetřování Vostrého smrti bude pro kompetentní orgány politicky žhavá záležitost první

kategorie. Takže by mohla teoreticky nastat chvíle, kdy by se mi mohl hodit váš vliv.“

„Na to se můžete klidně spolehnout, Stanislave,“ zněla rezolutní odpověď Klementa Chládka.

Když jsem ukončil hovor s Klementem Chládkem, bylo mi jasné, že odpočinek toho dne skončil. Nicméně,chtěl jsem se aspoň ujistit, že se nové lokomotivě opravdu nic nestalo, a tak jsem ji nechal udělat několikčestných koleček po mém modelovém kolejišti. Bohužel ta chvíle mi nebyla dopřána.

Opět se ozval můj mobil. V duchu jsem si řekl, že to u mě doma vypadá jako v telefonní centrále a tojsem ještě netušil, kdo a proč mi vlastně volá.

V telefonu se ozvalo: „Dobrý den, tady Čech, Radek Čech.“ Protože jsem schválně nic neříkal a čekal, cobude následovat, Čech ustaraně pokračoval s jistou nervozitou ve svém hlase: „Pane Berko? Doufám, žesi na mě pamatujete?“

Musel jsem se usmívat na svůj mobil, což Radek Čech naštěstí neviděl, a uklidnil jsem jej: „To víte, paneČechu, že si vás pamatuji. Naše společné zážitky je těžké zapomenout.“

S Radkem Čechem jsem se setkal dvakrát. Jednou to bylo v případu, který mě svedl dohromady s Luckou,

podruhé, když jsem tahal z louže svého neprávem zabásnutého a obviněného přítele. Vždy to dopadlotak, že zájmy mých klientů byly navýsost uspokojeny a Čechův šéf také nedopadl špatně. Čech se totiž vobou záležitostech objevil jako člověk, který se staral o to, aby jeho šéf, pohybující se v nejvyššíchpatrech naší politiky, z pro něj (tedy pro šéfa, ne pro Čecha) nepříjemné šlamastyky vyšel pokud možnobez úhony. Díky tomu, že jsem případy vyřešil tak, že byly obě strany spokojeny, získal jsem u RadkaČecha značný respekt, který k zahození rozhodně nebyl.

Lidé znalí politiky ví, že často nejvlivnějšími postavami nejsou ti, kteří se hřejí v záři reflektorů a moudrými

hlasy občas nepříliš moudře odpovídají na dotazy novinářů. Dost často naše životy řídí perfektněoháknutí pánové, které vidíte na fotografiích nebo reportážích v televizi, jak s oduševnělým a světaznalým

výrazem postávají za svými šéfy či šéfovými. No a čím méně toho v hlavě takový šéfík má, tím vlivnější je

potom jeho poradce. Pravda, někdy má takový poradce smůlu, protože si případný průšvih vylíže zasvého chlebodárce. V případě Radka Čecha byly ovšem podobné problémy krajně nepravděpodobné.Jednalo se o člověka, kterého nikdy nikdo do žádné funkce nezvolil, o kterém však zasvěcení dobřevěděli, že je jedním z nejvlivnějších lidí ve své Demokratické liberální straně. A jeho šéf, toho časupremiér, nebyl sice žádný lumen, jenže na druhé straně si toho byl dobře vědomý, a radami svého vrchního poradce Radka Čecha se proto vždy řídil. Čech byl zase tak moudrý, že se decentně držel vpozadí, nechal vždy svého šéfa, aby si užil slávy a sám si zase užíval značného vlivu, kterým vládl.

Obvykle se pohyboval v doprovodu týpka, jemuž levé podpaží lehce vydouvalo pouzdro s pistolí a který

byl zase jeho poradce a bodyguard v jedné osobě. Jméno toho dobrého muže znělo Miroslav Králík.

Hlas pana Čecha zazněl velice úpěnlivě: „Moc se omlouvám, pane Berko, byl byste tak laskavý a mohl,teď máme tři čtvrtě na jednu, řekněme o půl čtvrté být v té vaší příjemné restauraci Kalahari? Jsme teď s

panem Králíkem na cestě k vám do Brna a máme s sebou ještě ve voze pana Netíka, jestli by tonevadilo.“

Udiveně jsem se zeptal: „Moment, pana Netíka? To asi nemyslíte pana Jaroslava Netíka, který má u vaší

politické konkurence podobné postavení jako vy?“

Jaroslav Netík patřil totiž k úhlavnímu politickému soupeři strany pana Čecha, k Pokrokové demokratickéstraně, za jejímž současným předsedou postával se stejně účastným a věrným výrazem ve tváři jako Čech

za svým premiérem.

„Samozřejmě že myslím tohoto pana Jaroslava Netíka. Když jde o zájmy vlasti, tak přece všichni věrní

vlastenci musí spojit svoje síly, není tomu tak?“

V duchu jsem si řekl, že když se tihle dva dají dohromady, tak jde určitě o jiné zájmy, než jsou zájmyvlasti, avšak svoje pochybnosti jsem pochopitelně neventiloval. Bylo mi jasné, že důvodem cesty oboupolitických šíbrů je Horymír Vostrý, máchající se posmrtně ve vodách Brněnské přehrady. Jen mi nebylojasné, co po mně ti dva dobráci budou chtít.

Navenek jsem svoje pochybnosti najevo samozřejmě nedal, a protože jsem od přírody opravdu hodnězvědavý, tak jsem prohlásil: „Pokud mohu svoje síly přidat k těm vašim, tak vlasti samozřejmě také rádpomohu. Jen mi není zcela jasné, co naši vlast najednou tak ohrožuje, že všichni věrní vlastenci musíspojit svoje síly. Mohl byste se nějak blíže vyjádřit, co vás i s panem Netíkem tíží?“

Tedy jejich důvod jsem samozřejmě znal, jen jsem tak zcela nechápal, proč kromě Brna chtějí obastraničtí šíbři potěšit návštěvou také mě. Strana Radka Čecha byla totiž vůdčí silou vlády a měla svéhoministra vnitra a ministra spravedlnosti, takže měla k dispozici i všechny prostředky pro to, aby dovedlavyšetřování smrti Horymíra Vostrého tam, kam si přála.

Čechova odpověď byla poněkud vyhýbavá: „Asi tušíte, jaká tragická událost teď hýbe naší politickouscénou. Podrobnosti bych s vámi však raději probral osobně. Nezlobte se prosím, necháme to až na

restauraci Kalahari.“

Upřímně řečeno, podobnou odpověď jsem čekal. Byl to ode mě jen takový vypuštěný pokusný balónek.Zakončil jsem proto náš hovor smířlivě: „Rozumím, žádný problém. V patnáct třicet budu v Kalahari.“

Čech mi s neskrývaným potěšením řekl: „Budeme se těšit. A nedělejte si žádné starosti, vše samozřejměhradíme a ten rohový stůl, kde jsme si s vámi a slečnou Lucií před časem tak příjemně pohovořili, jsme už

zarezervovali, stejně jako stoly v sousedství, abychom měli klid na náš hovor.“

Takovému pozvání se vskutku nedalo odolat. Takže jsme se rozloučili, abychom se za necelé tři hodiny

zase setkali.

Když jsem ukončil hovor s Radkem Čechem, chvíli jsem meditoval nad nesmrtelností chrousta. Potomjsem ještě jednou zavolal Klementu Chládkovi.

„Omlouvám se za vyrušení. Teď jsem však absolvoval zajímavý hovor s Radkem Čechem.“

„Tím Radkem Čechem od premiéra?“ zněla otázka Klementa Chládka.

„Přesně s tím,“ přisvědčil jsem a zopakoval Chládkovi, o čem jsme se spolu bavili.

Broukl: „Zajímavé. A vy po mně chcete co, Stanislave?“

Pousmál jsem se. „Pan Čech se snažil být tajemný jak sfinga. Zřejmě však po mně bude chtít, abych se nějak zapojil do šetření smrti Vostrého. To je celkem jasné. Co mi však není jasné, je to, co jej k tomuproboha vede. Vždyť jejich strana řídí vnitro i spravedlnost. Jak těmhle molochům může konkurovat

soukromník jako já?“

Tentokrát bylo v telefonu slyšet, že se usmál zase Chládek. Dal se do vysvětlování: „Tady bych vámtrochu jasna do této záležitosti mohl vnést já, protože jsem se už poněkud zašpinil naší politikou. Ono se

o tom zrovna nemluví ani nepíše, ale hoši a dívky ze strany pana Čecha zrovna moc netáhnou za jedenprovaz. Podobné to je i u strany pana Netíka. Ta však teď není u vlády, takže sdělovací prostředky jí taknezobou z ruky a o vnitřních sporech u této partaje je toho známo o něco méně. No a problém panaČecha, potažmo jeho šéfa premiéra je ten, že se nesnáší příliš s ministrem vnitra. Ten je mladý aambiciózní a příliš mu nevoní plány premiéra ohledně velké koalice. Zasvěcení vědí, že tento ministr sicenavenek hovoří o své loajalitě k premiérovi, ve skutečnosti však dělá vše pro to, aby se dostal na jehomísto. Ne snad ani teď, protože volby budou za pár měsíců. Po nich by však rád svého nynějšího vládního

šéfa odklidil na místo předsedy strany, kde by tak neobtěžoval. A pokud vím, tak k tomuto ministrovi má

dost blízko náš milý pan Haluza. Už spolu konzultovali eventuální možnosti vzniku koalice našich dvou

stran, pokud by tedy naše SNZ patřičně uspěla. Jinými slovy, nynější premiér je spíše příznivcem velkékoalice a nynější ministr vnitra by naopak vládl rád se SNZ. Jak to vidím já, tak ani jednomu z nich nejde

o nějaký program nebo snad ideologii, to už vůbec ne. Pouze kalkulují s tím, kde by měli víc vlivu asilnější postavení. A to platí nejen pro ty dva. Samozřejmě se to týká i těch, kteří stojí za nimi.“

Chvilku jsem trávil čerstvou informaci od Klementa Chládka a potom pomalu prohlásil: „Takže je docelamožné, co možné, spíš jisté, že Čechův šéf se, zdvořile řečeno, s jistou nedůvěrou dívá na nastávajícípolicejní vyšetřování Vostrého smrti, protože to vyšetřování bude mít pod palcem jeho vnitrostranickýkonkurent, ministr vnitra, který by, alespoň podle premiérova mínění, mohl tohle vyšetřování eventuálněpoužít ve prospěch svých politických ambicí. A ten, kdo má tomuhle ptáčkovi koukat přes prsty, mám býtausgerechnet já. No, to jste mi, Klemente, zrovna moc radosti neudělal. Míchat se do takových záležitostízavání průserem. Nehledě na to, že vnitrostranické půtky jakékoliv partaje mi jsou srdečně ukradené.“

Chládek se znova usmál. „Proto jste mi ale snad volal. Jestli nebudu mít námitky, když se s výsledky

svého pátrání svěříte i Čechovi a jeho kolegovi. Nebo se snad mýlím?“

Pobaveně jsem mu odpověděl. „Samozřejmě, Klemente, že se nemýlíte. Jen jsem netušil, co za touČechovou žádostí může být. Pokud se hádá premiér s ministrem vnitra, je nejlepší odjet od těch dvouhodně daleko. Zvlášť když jde o charaktery, jako jsou ti naši dva. Protože však máte pravdu, tak se vástedy opravdu zeptám, mohu se svěřit se svými výsledky i vašim politickým konkurentům?“

„V podstatě nejsem vůbec proti,“ pronesl rozmarným tónem Chládek, „jen bych byl rád, abyste oběmanaúčtoval stejnou sazbu jako mně, protože je platit samozřejmě nehodlám a kromě toho se už těším, jakse budou oba kroutit, když jim předložíte tak mastný účet jako mně. No a další má podmínka je, abystepřípadná zjištění týkající se pouze naší strany sděloval pouze mně. Totéž samozřejmě platí i pro ty dva ajejich strany. Oba pány, tedy Čecha i Netíka, snáším sice asi tak jako kapustu na talíři, tu jsemmimochodem jedl naposledy snad před dvaceti lety. Rozhodně by však podle mého mínění nebylo vtomto případě fér, abych po vás chtěl utajování záležitostí naší partaje před těmi dvěma vykuky a nadruhé straně to, abyste mi na jejich partaje donášel drby, pokud vás budeme platit všichni tři.“

„A myslíte, že ti dva by měli stejné skrupule, co se týče diskrétnosti, jako máte vy?“

„Myslím… jsem přesvědčený, že určitě ne,“ odpověděl s neskrývanou ironií v hlase Chládek, „já všakvyznávám určitá pravidla a ve svém věku je už měnit nebudu. Co se mě týče, klidně se spolehnu na Vašidiskrétnost. Věřím, že vám mohu věřit. Ta poslední věta vyzněla mimochodem poněkud idiotsky, že ano?“

Přisvědčil jsem mu: „Máte pravdu, znělo to všelijak, ale jinak máte samozřejmě pravdu, na mojidiskrétnost se spolehnout můžete.“

A já, po ukončení našeho hovoru, jsem konečně našel chvilku, abych se přesvědčil, že můj nový štokrtáhne svých pět rybáků stejně dobře jako předtím, než povalil veřejný záchodek ve stanici Berkovice.Když v příštích minutách několikrát kolem kadibudky na berkovickém nádraží plavně projel i se svýmivozy, ubezpečil jsem se, že vše je v nejlepším pořádku.

S lítostivým povzdechem jsem vypnul ovládání kolejiště a šel se obléknout, abych se vydal na schůzku spány Čechem a Netíkem.

Restaurace Kalahari v brněnské čtvrti Žabovřesky byla mojí druhou nejoblíbenější restaurací po bystrckéhospůdce U Pepy. Kdysi mě přilákala svojí netradičně zbarvenou fasádou, kterou nebylo možnopřehlédnout z tramvaje jedoucí kolem do Bystrce. Tento podnik založil jistý Miroslav Táborský, se kterýmjsme si už dlouho tykali. Mirek dal kdysi vale své socialistické vlasti, opustil zájezd Čedoku do Itálie askončil řízením osudu až v daleké jižní Africe, v nynějším Zimbabwe. Tam byl nejprve lovcem aprůvodcem turistů, posléze farmářem a restauratérem v hlavním městě Harare. Jeho podnik se stalproslulým díky steakům ze zvířat z vlastní farmy, které mohli návštěvníci zalévat importovaným českýmpivem. Mirkovi se dařilo velmi slušně a jeho podnik byl oblíbený nejen u turistů, nýbrž i u zimbabwskýchvládních činitelů, což mu zajistilo privilegované postavení v zemi. Když však začátkem 90. let začalzimbabwsk prezident s vyvlastňováním bělošských farem, Mirek neomylně odhadl další nepříliš radostnývývoj země, nehodlal se spoléhat na své postavení v ní a prodal své zdejší podniky. Mohl si klidně užívatdůchodu, protože měl našetřeno více než dost, aby se věnoval svým koníčkům. Jenže jemu se nechtělonečinně trávit čas a navíc se jeho největším koníčkem stalo právě restauratérství.

Po změně politických poměrů v Česku se tedy rozhodl po dvaceti letech k návratu domů do rodnýchŽabovřesk, ze kterých kdysi vyjel na onen zmiňovaný zájezd do Itálie. Z části našetřených peněz potom vŽabovřeskách koupil z poněkud nostalgických důvodů chátrající hospodu, ve které byli kdysi štamgastyjeho děda a otec, a vybudoval zde svoje Kalahari. Inspirací mu byla jeho restaurace v Harare, a tak se ijeho brněnská restaurace stala proslulou vynikajícími steaky a příjemnou obsluhou. Navíc v ní mělo pivoříz a vinný sklep skýtal utěšený výběr nejlepších značek, takže nebylo divu, že mě tam kdysi zavedl můjmlsný jazyk a citlivý nos. Více méně pravidelně jsem Kalahari navštěvoval, nyní samozřejmě i s Luckou. Kzajímavé atmosféře v Mirkově restauraci přispívaly i jeho lovecké trofeje a různé suvenýry připomínajícíjeho africké časy.

Když jsem vešel do restaurace Kalahari, pozdravil jsem se s Mirkem Táborským, který právě kraloval zapípou a jako obvykle ostřížím zrakem sledoval provoz ve svém podniku. Pozdravili jsme se a on mi sámukázal palcem dozadu, kde u rohového stolu už seděli pánové Čech, Králík a Netík.

Přidal jsem se tedy k nim a následovaly nutné zdvořilosti a vzájemné seznámení mě a Jaroslava Netíka, sekterým jsem se osobně ještě nikdy nesetkal, což mi však také nijak nevadilo.

Netík jako by z oka vypadl stranickým konkurentům. Všichni tři vyznávali heslo, že už svým vzhledemmusíte v dnešní době dát zřetelně najevo, že jste in a na úrovni. Měli něco kolem pětatřiceti let, tělavypracovaná fitnessem a opálená soláriem a lyžováním v Alpách, nastrojená do obleků, které dávaly jasně

najevo svoji nemalou cenu. Pouze jejich tváře, normálně vyzdobené povinně optimistickým výrazem,vyhlížely nyní poněkud zachmuřeně při tlumeném hovoru, který mezi sebou vedli. A celkovou jednotutoho vypečeného tria nepatrně narušovala drobná vybouleninka pod levou paží Miroslava Králíka, který se

obvykle vyznačoval nemluvností a jehož Čech představoval jako svého poradce. Pistole v podpažnímpouzdře však svědčila spíše o funkci bodyguarda. Když jsem se s dvojicí Čech, Králík potkal, v duchujsem se vždycky ptal, jaké činnosti pan Čech vyvíjí, že potřebuje s sebou tahat takového Králíka.Odpovědi se mi však nikdy nedostalo, tak jsem ty dva bral tak, jak přišli.

Protože Čech mi s úsměvem falešným jako padělek dukátu Jošta Lucemburského zopakoval, žesamozřejmě platí, co mi řekl do telefonu, že totiž konzumaci v restauraci platí on, nežinýroval jsem se aobjednal si ten nejdražší steak, který nabízel obsáhlý jídelní lístek. Byl z jeleního masa a už jsem jej hodně

dlouho nejedl, takže mi taková objednávka rozhodně nepůsobila žádné přemáhání. Protože ten kus masa

měl za syrova půl kila, objednal jsem si k němu pouze zeleninový salát. Abych ještě víc provětral šrajtofliRadka Čecha, nahlédl jsem do nápojového lístku, kde mě zaujalo miroslavské Zweigeltrebe, pozdní sběrze Znovínu. Jednak slibovalo dobré pochutnání, jednak nebylo nejlevnější, takže jsem mohl býtvšestranně spokojený.

Zbylí tři pánové si objednali to co já. Pouze chudák Králík, který zřejmě řídil, se musel spokojit s

nealkoholickým pivem.

Dokud jsme likvidovali bohatýrské porce jídla, vedli jsme pouze zdvořilostní konverzaci. Když servírkaposléze odnesla prázdné talíře, pohodlně jsme se všichni usadili na svých židlích a nechali si přinést ještějednu láhev lahodného červeného Zweigeltrebe z Miroslavi.

Já jsem naše sezení nesvolal. Poválel jsem proto labužnicky po jazyku výborné červené a beze slova siprohlížel své partnery u stolu. Miroslav Králík mlčel jako obvykle, Jaroslav Netík byl viditelně jaksi nesvůj a

Radku Čechovi se evidentně také nechtělo zahájit vážnou konverzaci.

Nakonec se Čech nervózně zavrtěl a váhavě prohlásil: „Naši zem teď postihla skutečně velká ztráta.“

Jeho kolegové nasadili soustrastné výrazy a vážně pokývali hlavami, až to působilo poněkud komicky.

Mně bylo samozřejmě jasné, co měl Radek Čech na mysli. Zatvářil jsem se však poněkud nechápavě azcela s rozmyslem jsem se nebránil velmi mírnému říhnutí, po kterém jsem se ovšem ihned omluvil.

Tím jsem dal všem najevo, že ode mě žádnou iniciativu v hovoru čekat nemohou a že naopak jáočekávám jejich jasné vyjádření.

Radek Čech zcela evidentně moje neverbální vyjádření pochopil správně. Hlasem plným dojetí, kterémuuž chybělo jen pár doprovodných slz, dodal: „Tou tragédií myslím samozřejmě smrt pana HorymíraVostrého. V jeho nevšední osobnosti nám odešel jak vynikající herec, jakých jsme mnoho neměli, tak ineobyčejně talentovaný politik, ve kterého se pan Vostrý v poslední době proměnil. Zároveň nesmíme

zapomenout ani na charakter osobnosti pana Vostrého. Nezištnost, s jakou pomáhal mladé herecké

generaci, ve které si vlastně vychovával konkurenci, a přesto se jí tak obětavě věnoval, si zaslouží nášneskonalý obdiv. Kéž bychom měli víc takových Vostrých!“

Po tomto oduševnělém projevu upil Radek Čech trochu vína ze své sklenice, nasadil patřičnězkormoucený výraz, což po něm zopakovali i jeho kolegové, a všichni upřeli své pohledy na mě, zvědaví,jak na ten Čechův projev zareaguji.

Šlo na mě další říhnutí. Tentokrát jsem je potlačil, neboť jsem usoudil, že by bylo společensky nevhodné.Vážně a pomalu jsem pokýval hlavou a řekl: „No, pane Čechu, pověděl jste to moc krásně a nedivil bychse, kdybyste byl vybrán za řečníka na Vostrého pohřbu. Skoro bych řekl, že jste byl při hodnoceníosobnosti pana Vostrého až příliš laskavý. O to mi teď však nejde. Spíš by mě zajímala jiná věc. PanVostrý byl šéfem strany SNZ, která šla v průzkumech veřejného mínění strmě nahoru a dost vás, myslímobě vaše partaje, ohrožovala. Proč tak roníte slzy nad jeho smrtí? Vždyť by vás to mohlo spíš potěšit,

když vám ubyl konkurent.“

Čechovi se ve tváři objevil výraz neskonalé bolesti a údivu nad mou neomaleností, či možná nechápavostí.

„Ale pane Berko, vždyť i my lidé od politiky jsme jen lidé a je nám líto každého předčasně ukončenéhoživota. A to platí zvlášť tehdy, když jde o osobnost plodnou tak, jako byl pan Vostrý.“

Vzhledem k vážnosti chvíle jsem se poněkud nepatřičně ironicky zakřenil a, jak je mi vlastní, poněkuddrze poznamenal: „Nu, což o to. Plodný pan Vostrý skutečně byl. Zřejmě však každý mluvíme o jinéplodnosti. Já se vás však na něco ptal a vy jste mi neodpověděl. Takže odpovím sám. Na smrt panaVostrého se lze také dívat z jiného úhlu. Nejde vám teď náhodou o to, že po smrti Horymíra Vostrého,pokud se tedy toto úmrtí patřičně mediálně využije, může být úspěch SNZ ještě drtivější, než se doposud

zdálo?“

Radek Čech se na mě zaraženě podíval. „Jak vás to napadlo?“

„Neříkejte mi, že vás nenapadlo totéž. Když takový lumen, jak je alespoň národu sdělovacími prostředkypan Vostrý předkládán, zemře, nejedno oko nezůstane suché. A když se k tomu přidá, jak neohroženě za svého života tepal nejrůznější aféry a aférky, kterými je náš veřejný život kořeněn…“

Z Čecha lezla slova jak z chlupaté deky: „Na tom, co jste teď řekl, něco pravdivého může být.“

Chytil jsem jej za slovo. „Vidíte, pane Čechu. A tím se znovu dostáváme k mojí otázce. Cítíte při smrtipana Vostrého spíš ulehčení nad tím, že vám ubyl konkurent, nebo obavy z toho, jak se bude předvolebníklání po smrti Vostrého dál vyvíjet? Oč vám jde? Proč jsme se tu sešli? Já tomu, upřímně řečeno, mocnerozumím. Příliš nechápu, čím bych vám v této jistě smutné záležitosti mohl být užitečný.“

Poté, co mi Klement Chládek vyjasnil poměry ve vládnoucí straně, jsem tušil, co po mně budou pánovéČech a Netík chtít a proč to budou chtít. Jen jsem si s jistou dávkou škodolibosti přál, proč to nepřiznat,aby to z nich zcela jasně a nedvojsmyslně vypadlo.

To se také konečně stalo. Čech se nadechl a s rozpaky okořeněnými neochotou pomalu prohlásil: „Námoběma, myslím sebe i tady pana Netíka, jde o to, abyste dohlédl na to, jak naše policie bude vyšetřovat

smrt pana Vostrého.“

Když jsem tak slyšel Čechovo prohlášení, které bylo navíc proneseno tónem třídního žalobníčkapřiznávajícího se neochotně k nepleše, kterou způsobil, už jsem se neudržel a vyprskl jsem smíchy, ažjsem se z toho zakuckal. „Moment, pane Čechu, vy po mně, soukromníkovi, v podstatě sólistovi, chcete,abych se díval přes rameno naší policii? Vždyť to je v podstatě úplný nesmysl. Jak bych já, civilista bezjakýchkoliv pravomocí, mohl policii kontrolovat? Tak ještě možná policejní inspekce by mohla prověřitsprávnost vedení vyšetřování. Ale já? To nemůžete myslet vážně. Navíc v tomto případě, vzhledem ktomu, kde ke smrti pana Vostrého došlo, bude vyšetřováním nepochybně pověřen můj nástupce kapitánMotl, o jehož nestrannosti a profesionalitě jsem naprosto přesvědčen a dal bych za něj ruku do ohně.Lepšího mít nemůžete. A kontrolovat Jardu Motla, kdybych to tedy nějak vůbec mohl dělat, by z mé

strany byla jen neomalenost a urážka.“

Po těchto mých slovech normálně vždy sebejistý Radek Čech jaksi povadl. Na pomoc mu tedy přispěchaljeho konkurent a kolega Jaroslav Netík. „Víte, pane Berko, tady právě máme drobný problém. Pan kapitán

Motl vyšetřování smrti pana Vostrého skutečně začal, ovšem právě když jsme vstupovali do tétorestaurace, dostali jsme telefonickou informaci, že byl z případu odvolán a pan policejní prezident poslaldo Brna speciální vyšetřovací tým, který byl urychleně ustaven při policejním prezidiu. Pan kapitán Motlmá být v případě potřeby těmto specialistům k ruce. Jakéhokoliv vlivu na vyšetřování byl však zbaven.“

Pobaveně jsem pozoroval Netíka, jak mi dramaticky líčil Jardovo odstavení od případu a byl mi náhlejasný důvod zneklidnění obou pánů. Jardovo odvolání nemohlo být v žádném případě zdůvodnitelnéprofesionálně. Lepšího kriminalistu by naše dnes už hodně personálně zdevastovaná policie těžko hledala.

A o Jardovi bylo známo to, co, snad trochu neskromně mohu připomenout, bylo známé i o mně, že totiž„nebere“ a je naprosto neovlivnitelný. Také jsem dobře věděl, že se to nestalo poprvé, kdy byl odstavenod případu v zájmu toho, aby bylo vyšetřování vedeno „správným“ směrem. Mě tyhle praktiky takznechutily, že byly jedním z důvodů, proč jsem od policie odešel. Jarda byl však víc splachovací a policejní

placky se na rozdíl ode mě jen tak vzdát nechtěl.

Protože jsem si oba politické šíbry vychutnával, jak se přede mnou škvařili ve vlastním sádle, s nevinnýmvýrazem ve tváři jsem poznamenal: „No dobrá. Kapitána Motla je jistě škoda, ale to, že byl z případuodvolán, ještě nemusí být žádná tragédie. Místo jednoho odborníka přijdou druzí. Nikdo přece nenínenahraditelný. Nebo snad chcete zpochybňovat odbornost policistů vyslaných policejním vedením doBrna?“ A po této hlubokomyslné úvaze jsem po své tváři nechal rozprostřít výraz nevinného andělíčka.

To už bylo moc i na obvykle zamlklého Miroslava Králíka. Udiveně se na mě zadíval, pokrčil čelo, jaknejspíš usilovně přemýšlel nad tím, jestli si dělám legraci nebo ty své kecy myslím vážně. Potom se staloněco, co jsem snad ještě nezažil. Miroslav Králík promluvil! S neskrývaným znechucením zabručel:„Odbornost zpochybňovat určitě nelze. Pouze je otázka, o jakou odbornost jde.“

Radek Čech se však už po neobvyklém projevu svého asistenta zase vzpamatoval a zjevné obavy svépravé ruky Králíka formuloval otázkou: „To, co jste teď řekl, pane Berko, myslíte opravdu vážně?“

Ironicky jsem se ušklíbl a opáčil: „A proč ne? Měl bych si snad myslet něco jiného? Vy snad máte něco

proti panu policejnímu prezidentovi nebo proboha proti panu ministrovi vnitra? Pokud se nemýlím a

vzpomenu si, jak jej citují naše sdělovací prostředky, tak jeho nejoblíbenější heslo je: ‚Padni komu padni!‘

A to je přece krásné heslo. Nebo to je jinak?“

V té chvíli jsem měl co dělat, abych se nerozchechtal a v křečích smíchu nespadl pod stůl. Miroslav Králíkpo mém posledním prohlášení jen bezmocně obrátil pohled k nebesům, Jaroslav Netík na mě vyjevenězíral, jestli jsem skutečně takový blb, jak by se dalo soudit podle mých slov, a pouze Radek Čechpochopil, že si z nich dělám vrtuli.

Zaculil se na mě a řekl: „Pane Berko, myslím, že už se nebudeme věnovat slovnímu šermu a přejdemepřímo k věci. Přece jste nemohl svá poslední slova myslet úplně vážně. To bych vás nesměl tak dobře

znát.“

„No dobrá, odhalil jste mě. Jenže to na věci samé nic nemění. Pokud nevěříte policistům, kteří byli z Prahy

do Brna vysláni Vostrého smrt vyšetřit, je to poněkud smutné, i když vás na druhé straně docela chápu.Upřímně řečeno, dokážu si představit, co bude jejich úkolem a jaké budou jejich schopnosti. Jenže já semezi ně skutečně nemůžu motat a kontrolovat jejich práci. To zase musíte pochopit vy. Já nejsem aničlen policejní inspekce, a jen tak mimochodem, být jím v žádném případě nehodlám. Nejsem ani členžádné jiné vyšetřovací služby zřizované státem. Já jsem nyní jen obyčejný soukromník, civilista. A mojepolicejní minulost na tom nic nemění. Díky ní si však dobře uvědomuji, jak nezdravé takové montování sedo podobně háklivého policejního vyšetřování může být pro mé zdraví.“

Na tváři Králíka se objevil po těchto mých slovech lehce ironický úsměv, tvář jeho šéfa Čecha ozdobilvýraz zamyšlení a po Netíkově tváři se rozhostil výraz nefalšovaného zklamání, které se přetavilo v dotaz:„Takže svými posledními slovy chcete říct, že nám nijak pomoci nemůžete?“

Pousmál jsem se, zadíval se nejprve na Netíka a posléze na zbylé dva jako učitel na nechápavé žáky a dal

se do vysvětlování: „Víte, jste skutečně pozoruhodné trio. Šéf pana Čecha je premiérem této země a ztitulu této funkce i šéfem ministrů, majících pod sebou policii i státní zastupitelství. Šéf pana Netíka jezase v současné době předsedou parlamentního branného a bezpečnostního výboru. Jinými slovy, jedenvyšetřovací orgány jistým způsobem řídí a druhý je kontroluje. Potom dojde k tomu, že se s tímto slzavým

údolím rozžehná člověk, který svoji nadějně začínající politickou kariéru mimo jiné založí právě na řečech

o reformě výše zmíněných složek. Úmrtí tohoto pána ani nemusí být trestným činem. Nicméně se rozjedehorečné vyšetřování, kde si státní orgány navzájem moc nevěří, a vy přijdete za jedním osamělýmsoukromým detektivem, aby v tomhle utkání dělal rozhodčího. Doufám, že souhlasíte s mým popisem

situace?“

Pohlédl jsem na své partnery u stolu, kteří se sice tvářili poněkud rozpačitě, avšak nesouhlas neprojevili.

Pokračoval jsem tedy ve svém proslovu: „Zlobte se nebo ne, ale tohle vám neberu. Nehodlám se vmísit

mezi rozhádané policajty a politiky a nechat se tím mlýnem semlít. Jediné, co vám mohu nabídnout, je

vlastní vyšetřování smrti pana Vostrého, které povedu po vlastní ose, vlastními prostředky a bez ohleduna to, co si myslí policie a jaké kroky policie podniká. Pokud vám toto vyhovuje, můžeme se snaddomluvit. A samozřejmě, to se týká vás, pane Čechu, pokud bych náhodou narazil na, řekněme, nepřízeňsilových složek, potřeboval bych vaši pomoc.“

Ti tři na sebe pohlédli, souhlasně přikývli a Radek Čech prohlásil: „Myslím si, tedy myslíme si všichni, že toje rozumná nabídka. A samozřejmě s mojí podporou, pokud ji budete potřebovat, můžete počítat.“

„Ještě moment,“ zarazil jsem jej, „je zde ještě jeden drobný problém. Nejste první, kdo mě žádá o pomocv případu Vostrý. Už jsem svoji spolupráci přislíbil panu Klementu Chládkovi. Mimochodem, mám jeho

svolení vás o tom informovat. Pokud budete mít zájem o stejné služby, jaké poskytuji panu Chládkovi,

budu od vás, tedy od pana Čecha a pana Netíka, požadovat stejný honorář, jako mi platí pan Chládek.

Potom vám budu poskytovat stejné informace jako panu Chládkovi, ovšem s výjimkou, to je podmínka

pana Chládka, čistě vnitrostranických informací, týkajících se pouze skutečně vnitřního života vašich stran.

Na mém posouzení bude, o jaké informace se bude jednat, potom dané informace poskytnu pouze tomuz vás, teď myslím pány Netíka, Čecha, Chládka, kdo je členem dané strany. Pokud s těmito podmínkamisouhlasíte, můžeme si hned plácnout, a jakmile mi zítra vaši advokáti doručí podepsané smlouvy, které tu

mám s sebou připravené, a zaplatí zálohy, mohou hned dostat písemné zprávy s dosavadními výsledkymého vyšetřování.“ Celou přednášku jsem zakončil tím, že jsem jim sdělil nehoráznou sumu, kterou mi

platí Klement Chládek.

Mým spolubesedníkům se nad těmi penězi poněkud protočily panenky a snažili se vést dojemné řeči o

chudých politických stranách.

To byla debata, kterou jsem utnul hned v začátku. „Pánové, dobře víte a věděl to i pan Chládek, když

jsme smlouvu uzavírali, že ty velké peníze platíte za naprostou diskrétnost, které se vám ode mě dostane.

S panem Čechem nebudeme přeci spolupracovat poprvé. Nepřišel jsem za vámi já, vy jste přišli za mnou.

A upřímně vám řeknu, že se jedná o úkol, který mě nadšením rozhodně nenaplňuje, protože jen hrozímožnými obtížemi, pokud si nedám velký, hodně velký pozor. Takže berte, nebo nechte být. Pokud zájem

mít nebudete, co se mě týče, tahle schůzka se nekonala a dnes jsme se neviděli. Pokud mít zájembudete, dozvíte se to, co pan Chládek. A aby bylo hned na začátku jasno, já osobně si nemyslím, že zasmrtí pana Vostrého budou nějaké tajemné politické rejdy. Jak jsem už řekl, vůbec bych se nedivil, kdybyani nešlo o trestný čin.“

Po mém projevu mi vyprahlo, takže jsem si ještě dolil výborného červeného a šel se na dvůr restauraceprojít, abych svým třem partnerům dal prostor pro poradu a jistě i získání názoru jejich nadřízených.

Za čtvrt hodinky jsem se zase usadil u stolu a byl poněkud překvapen. Čekaly mě smlouvy, které Čech sNetíkem podepsali a vyplatili mi zároveň zálohy v hotovosti, které doprovodili informací, že už zadaliplatební příkazy k výplatě denních honorářů. Protože jsem byl stejně jako oni připraven na vše, naoplátku jsem jim předal slibovanou písemnou informaci o svém dosavadním pátrání v životě Horymíra

Vostrého.

Dopili jsme potom víno, Radek Čech zaplatil útratu, jak slíbil, a rozešli jsme se ve vzájemné shodě.

Restauraci Na Bílém potoce její majitel takto pojmenoval, protože skutečně stála ve středu VeverskéBítýšky nedaleko od pravého břehu potoka, který městysem protékal, aby ukončil svoji pouť v řeceSvratce, do jejíhož pravého břehu ústil.

Restaurace Na Bílém potoce byla o víkendech poměrně oblíbeným cílem unavených výletníků, kteřípotřebovali doplnit kalorie a tekutiny spotřebované při svém sportování. Celý týden byla potompravidelným cílem mnoha místních obyvatel, přes poledne sem chodili na oběd a večer ještě ve většímpočtu přicházeli popíjet pivko.

Když před sedmou hodinou večerní vkročil do lokálu, hučel zde pravidelný čilý večerní provoz. U jednohostolu probíhal vzrušený hovor o politice, u druhého zase o fotbale, u třetího se mastil mariáš. Dým zcigaret stoupal ke stropu a hospoda jen dýchala čilým životem a družnou pospolitostí.

Zašel k výčepnímu pultu a servírky, která právě plnila poslední z připravených půllitrů pivem, se zeptal nasvého partnera. Dívka kývla ke dveřím vlevo od pultu a dodala, že sedává vždy v nekuřáckém salonku.

Vešel dovnitř a u stolu v rohu u okna jej skutečně spatřil. Zachmuřeně pozoroval přes poloprázdný půllitrpiva před sebou vzorek ubrusu pokrývajícího stůl. Představil se, že je to on, ten tvůrce připravovanémonografie o českém divadelním, filmovém a televizním kumštu. Povstal od piva a podal mu ruku. Mělpevný stisk, který odpovídal jeho statné postavě s vypracovanými svaly. Pokynul k židli naproti a oba se

posadili.

Zeptal se jej, co si bude přát k jídlu a pití, že jej samozřejmě zve, jak to slíbil ráno v telefonu. V duchuvšak měl obavu, jak ta jejich schůzka dopadne, jestli neskončí dřív, než začala. Na muži, který bylmilencem jeho dcery, bylo totiž viditelné značné rozladění a nechuť k nějaké konverzaci. Zeptal se proto,jestli nemají schůzku odložit.

Jeho protějšek se však trochu pousmál a prohlásil, že měl toho dne kolem poledne dost nepříjemnýzážitek s jedním drzounem. Pro tu chvíli na něj však raději zapomene a bude se chovat tak, jako by tenden poledne ani neměl.

Zeptal se tedy znovu, co má objednat. Podle vysloveného přání si oba dali specialitu podniku, steaky zdivočáka s bramborovými kroketami, které zapili starobrnem. Když dojedli, položil mezi ně diktafon azačal plnit svoji roli autora. Ptal se na osobní i profesní život svého protějšku. Jak čas pokračoval, přestalipít pivo a zavlažovali svoji konverzaci velkými panáky Johnnieho Walkera. Nakonec řekli servírce, ať jimnechá na stole celou láhev, aby si neuběhala nohy.

Jak čas plynul, první láhev skotské whisky vystřídala druhá, jejíž hladina také utěšeně klesala ke dnu.Jejich konverzace začínala být čím dál uvolněnější. Oba byli zdatní pijáci, jeden zocelený stovkamipijatyk v tuzemsku, druhý zase při svých pracovních nasazeních po celém světě, kdy často flaška chlastubyla jediným rozptýlením. Řeč jim sice trochu ztěžkla, plynula však bez potíží dál.

Nakonec dostal od svého protějšku Klářin otec pozvání, aby v rozhovoru pokračovali v jeho vile kousekodtud na Mečkově. Na dotaz, jak se tam dostanou, následovala odpověď, že ty dva kilometry by se dalyujít pěšky, že ale policajti jsou už teď stejně zalezlí a ten kousek ujedou autem. Náznak protestu byl rázně

odmítnut, a tak zaplatil za oba…

Po schůzce s pány Čechem, Králíkem a Netíkem jsem usoudil, že není na co čekat. Po návratu domů jsem

hned zavolal Milanovi Horkému, abych se zeptal, jak je daleko se zjišťováním informací o HorymíroviVostrém, o které jsem jej požádal. Milan mi sdělil, že jsem jej o chvíli předešel, protože se chtěl se mnouprávě domluvit na schůzce. Chvíli jsme se dohadovali, kdo za kým přijede. Nakonec, protože Milan mělještě jedno neočekávané jednání, jsme se dohodli na tom, že se u něj zastavím za dvě hodiny.

Po hovoru s Milanem jsem si v hlavě přehrál polední zprávy z Radiožurnálu. Hovořili tam o tom, že „bylokapitánem brněnské lodní dopravy nalezeno mrtvé tělo velkého herce a vycházející politické hvězdy“. Odvidění jsem se znal skoro se všemi muži, kteří „ošleháni ostrými přehradními větry neomylně vedli svékoráby z Bystrce do Bítýšky a zpět“, jak jsem jednou v dobrém rozmaru prohlásil a dotyčný kapitán lodnídopravy se zlomil smíchy a se svojí lodí málem udělal otočku o 360 stupňů. Onen kapitán, kterého jsemtak odrovnal, byl jediný z té sestavy mořských, pardon přehradních vlků, kterého jsem nejen znal, nýbržtaké mohl počítat mezi své dobré přátele.

Ten dobrý a statečný muž měl vzhledem k tomu, že ho kromě řízení brněnských autobusů mimo sezonuživilo otáčení kormidelním kolem jeho korábu, docela příhodné jméno, Jan Horn. Jeho kolegůmsamozřejmě nemohla uniknout shoda se slavným mysem téhož jména, a tak mu s dobromyslnýmúsměvem říkali „náš keptn Džon Horn“. Se svojí skoro 190 cm vysokou podsaditou postavou, kterou silnábýčí šíje spojovala s kulatou hlavou zdobenou hustými vlnitými vlasy a stejně hustým plnovousem,vypadal jako opravdový mořský vlk a u Hornova mysu by se vyjímal tak akorát. Bohužel, nejvzdálenějšívodní plochy, na kterých se plavil, byly Slapská přehrada západně od Brna a Oravská přehrada východněod Brna. Z toho si však Jenda nic nedělal, protože svoji Brněnskou přehradu bezmezně miloval, což nás

také svedlo dohromady.

Seznámili jsme se ještě v osmdesátých letech, kdy jsem se netajil obdivem k tomu, jak Jenda provedl nakonečné ve Veverské Bítýšce mistrnou otáčku se svojí velkou lodí a napoprvé bez nutnosti jakéhokolivdodatečného manévrování se zcela měkce trefil k přístavnímu můstku. Ne každý z jeho kolegů svedlpodobný manévr. Bachraté přehradní lodě totiž měly pouze malý kýl a po vodě „klouzaly“, zvlášť pokudfoukal vítr. Takže k jejich kormidlování byla třeba „lehká ruka“ a předvídavost. Obojí Jendovi nechybělo,byl to prostě mistr svého řemesla. Jak o sobě říkal, je hravý a rád si vyhraje i s velkou přehradní lodí.

Jako policista jsem nějakou dobu po našem seznámení Jendovi pomohl, když se jeho tehdy dospívajícísyn hloupě zamotal do jedné party věnující svůj zájem pervitinu. Horn mladší tehdy drogám ještě naštěstí

nepropadl a ani s nimi sám nekšeftoval. Protože mi bylo jasné, že jde o blbost mladého kluka, přimluviljsem se u kolegy, který ten případ měl na starosti, aby syna předal k potrestání otci. Ten se nezatěžovalpsychologií, svému potomkovi nasadil dosti drsnou terapii, po které měl syn pár modřin v obličeji i najiných částech těla a jeho otec kapitán poněkud otlučené klouby na rukou. Vděčný otec mi nikdynezapomněl, že jsem syna netahal po soudech a umožnil mu problém vyřešit doma. Dlužno dodat, že jsem situaci odhadl správně. Otcova terapie zabrala, mladý Horn už dnes ze svého otce udělaldvojnásobného dědu a o drogy od té doby nezavadil.

Když v mobilu zarachotil hlas přehradního vlka, za chvíli jsem se dozvěděl, že právě on byl tímšťastlivcem, který objevil ráno tělo Horymíra Vostrého. Nakonec jsme se domluvili tak, že příští den budeJenda zase kormidlovat první loď, co bude vypravena z bystrckého doku, protože kolega potřebovalpřehodit službu. Takže se mám o půl deváté dostavit na bystrcký přehradní můstek a on mi všechno

povypráví a ukáže.

Potom jsem chvíli rozmýšlel, jestli mám zavolat také Jardu Motla. Nebyl jsem si jistý, v jaké náladě budetenhle kamarád a kapitán, tentokrát policejní, můj nástupce na místě šéfa skupiny pro vyšetřování násilné

trestné činnosti na krajské kriminálce v Brně poté, co mu do jeho rajónu poslali specialisty z Prahy.

Moje obavy se zdály být liché. Jardův hlas v telefonu nezněl vůbec naštvaně. Naopak, prohlásil, že je rád,že se té, jak prohlásil, sračky, zbavil. Domluvili jsme se, že si dáme příští den sraz v KFC u nádraží,protože se Jardovi zachtělo smažených kuřat. Já to zaplatím a podělíme se o své vědomosti. Jarda dodal,že je rád, že si vše vyžerou ti hňupové z Prahy, ale on by chtěl zůstat v obraze. Jardou navržený termínse dobře doplňoval s výletem lodí po boku Jendy Horna. Protože měl, jak mi řekl, „první loď“, tedy tu,která odplouvá o půl deváté, znamenalo to, že v jedenáct budeme zpět v bystrckém přístavišti a vpoledne se budu moci bez problémů setkat s Jardou Motlem.

Když jsem přijel k Milanovi Horkému do jeho vily a sídla jeho detektivní agentury v Žabovřeskách, už měčekal.

Pobavil jsem jej líčením schůzky s pány Čechem, Králíkem a Netíkem, což komentoval slovy: „Tak toopravdu nevím, jestli se mám smát nebo plakat. Nejspíš si dám frťana. Chceš taky?“

Lákavou nabídku jsem musel bohužel odmítnout, protože jsem k Milanovi přijel autem. Takže jsme si obadali kávu a on ke kafi ještě toho frťana a přešli jsme k pracovním záležitostem.

Milan měl na stole rozložená různá lejstra a fotografie. Vše zdobila dvě DVD. Pokývl na to informačnínadělení před sebou a prohlásil: „Jak vidíš, vůbec jsme se neflákali.“

Pousmál jsem se a opáčil: „To by mě vůbec nenapadlo, že byste se vy flákali. Tak se svěř s tím, co víš.“

Milan se ušklíbl. „O Horymíru Vostrém jsem rozhodně iluze nikdy neměl. Ani jako policajt. Když jsme sezačali v jeho životě nimrat, tak se to v žádném případě nezměnilo ani teď. O jeho děvkaření a chlastání se

asi příliš rozšiřovat nemusím. Na to jsi už nepochybně přišel sám?“

Souhlasně jsem přikývl a Milan tedy pokračoval: „V každém případě máš tady na těch papírech a DVDshrnuto i vše z této oblasti, co jsme zjistili. Jak sis přál, tak jsme prověřili také daňové záležitosti aeventuální policejní záznamy Horymíra Vostrého. O cestách, jakými jsme se k těmto informacím dostali,se raději nebudu bavit ani s tebou, i když jsi dobrý kamarád. Doufám, že ti to nevadí?“ zeptal se Milan súsměvem.

Úsměv jsem mu vrátil. „To víš, že ne. Mě zajímá jen to, co jste zjistili. Čím méně vím o tom ostatním, tím

lépe.“

Milan pokrčil rameny. „Bohužel, tady tě musím zklamat. Jak to vypadá, tak Horymír Vostrý byl ukázkovým

daňovým poplatníkem. O zpracování jeho daňových přiznání se starala agentura, která jej profesnězastupovala, a ta dělala svoji práci dobře. Měl ty své daně pěkně optimalizované, neplatil nikdy víc, nežbylo třeba, vše však bylo přesně podle zákona. Neměl ani žádný konflikt se zákonem, který by stál za řeč.

Akorát kdysi za mlada oslavovali s kolegy herci a herečkami a dvakrát se jim podařilo poněkud poopravitnábytek a nádobí v oněch restauračních zařízeních, kde se bujaře bavili. Protože se však milí umělci po vystřízlivění ihned složili a škody zaplatili, skončilo to vždy napomenutím na obvodním oddělení. Tohle tivšak možná řekl také Franta Vomáčka, za kterým jsi byl.“

Přikývl jsem, Milan nahlédl do lejster před sebou a pokračoval ve výkladu: „Potom jsme narazili nainformace o tom, jak Vostrý, eufemisticky řečeno, prosazoval svoje profesionální zájmy. Šlo třeba okonflikty s kolegou Karlem Horáčkem…“

Přerušil jsem Milana: „Dík, o tom už ale vím. Dokonce jsem s Karlem Horáčkem poobědval a něco vypil.“

Milan dodal: „No, tak o pár dalších podobných konfliktech se dočteš také tady v těch papírech, co mámpro tebe připravené. Upřímně řečeno, nemyslím si však, že by kvůli tomu někdo vraždil.“

Přisvědčil jsem: „Přesně tak. Z hovoru s Karlem Horáčkem jsem rozhodně nenabyl dojmu, že by měl chuťVostrého zavraždit. Možná, vlastně spíš určitě, by mu dal pár přes hubu, kdyby byli oba pod parou, cožbylo dost často… Vražda mi tam však rozhodně nesedí.“

Milan se zase ujal slova. „Tady by snad byla jedna zajímavost. Asi už také víš, že ve vile Vostrého na

Mečkově se pořádala přehršel bujarých večírků.“

Přikývl jsem: „To je mi známo. Vždy tam bylo vše, na co mohl mít každý účastník chuť, dostateknejlepšího jídla, chlastu, fet také nechyběl a vše bylo obvykle doprovázeno bohatým sexuálnímprogramem, jehož se zúčastňovaly i nezletilé Vostrého herecké chráněnkyně.“

Milan pochvalně přikývl. „Jsi dobrý. My jsme došli k podobným zjištěním. Asi ale nevíš, kdo prodával

Vostrému drogy?“

„To opravdu nevím,“ musel jsem Milanovi přisvědčit.

„Hydajet Bardhi, říká ti to jméno něco?“

Musel jsem se usmát. „No jéje. Ten Albánec, co se sem přistěhoval začátkem 90. let a kromě pozvednutíprostituce na vyšší společenskou úroveň se začal starat o to, aby v Brně nebyl problém sehnat jakoukolivdrogu. Ale ten už dnes podniká počestně, ne?“

Milan se ušklíbl: „No, počestně. Teď se už věnuje spíš té prostituci, teda pardon, on tomu říká eskortníslužba, takže je vše v mezích zákona. A potom opravdu kontroluje několik různých společností, které sezabývají obchodem se vším možným včetně zbraní. Fakt ale je, že se jedná o kšefty, alespoň to takvypadá, legální. S drogami na velkoobchodní úrovni už dávno skončil. Pro své staré kunčafty zřejměopatří drogy i dnes, nejedná se však o velká množství. Jde spíš o takovou pozornost známým.“

Ironicky jsem se zeptal: „Před lety jako policajti jsme mu nic nedokázali, dnes bude nejspíš úplněneprůstřelný?“

„Přesně tak,“ přisvědčil Milan, „pravda však je, že si milý Hydajet Bardhi zachoval svoje morální zásady.Pokud se pamatuješ, tak třeba zásadně neprodával drogy nezletilým. A pokud to jeho lidé nedodržovali,

se zlou se potázali.“

Přikývl jsem. „Jo, to si pamatuji ještě ze svých policejních let. Ona se mu ufetovala, teď nevím, dceranebo neteř. Od té doby odmítal prodávat a dodávat nezletilým drogy. Pár lidí, co tuhle zásadu nedodrželi,jsme potom už nikdy neviděli. Prostě se po nich slehla zem. Co to má společného s Vostrým?“

Milan se dal do vysvětlování: „Zpovídáním lidí, kteří k Vostrému chodili, jsme zjistili, že na těch Vostréhovečírcích se vyskytoval občas i Parid Zade, také Albánec, pravá ruka Bardhiho. A je to asi tak rok a půl,možná míň, co měl docela hlučný konflikt s Vostrým. O co šlo, to nevím. Asi budeš muset Bardhihonavštívit, tady jsem ti sehnal jeho soukromé číslo. Důvod toho konfliktu by mohl být zajímavý. Anebo

nemusel. Kdo ví?“

„V každém případě dík,“ řekl jsem, „tohle si určitě prověřím. Nemáš taky nějaký soupis lidí, kteří na tyVostrého večírky chodili?“

Milan se trochu samolibě usmál. „To víš, že mám. Bohužel se nám však z těch seancí nepodařilo získat

žádné fotky. Takže ty seznamy mají jen omezenou vypovídací hodnotu. I tak jsou však zajímavé. Jen se

podívej. A hlavně poslední rok těch večírků podstatně ubylo. Pokud se vůbec konaly, staly se z nichvětšinou spíš takové odpolední čaje. Vostrý si začal zakládat na svém obrazu solidního politika a morálkydbalého občana.“

Nahlédnutím do podaných papírů jsem okamžitě zjistil, že Milan nekecá. Šlo o poměrně výživné seznamyobsahující řadu známých lidí z divadelní, televizní i filmové branže. Dál jsem tam našel řadu známýchpodnikatelů a jejich rodinných příslušníků, jednalo se o lidi, kteří občas vráželi peníze do filmů ainscenací. No a v neposlední řadě se v těch seznamech vyskytovala i jména známá z politiky, předevšímšlo o politiky nějak spjaté s kulturou, opět včetně rodinných příslušníků. A tady bylo trochu komické, žeVostrý sice šéfoval straně SNZ, avšak na své večírky zval politické osobnosti nehledě na to, z jaké partajebyli. Chtěl být zřejmě zadobře se všemi.

Milan přidal další lehce samolibé pousmání. „A protože jsme solidní firma, která splní, co slíbí, tak tadymáš ty seznamy účastníků Letních škol hereckých nadějí, tady je seznam těch, kteří pak údajně chodilisoukromě k Vostrému. U dívek, u kterých se podařilo prokázat, že se vyskytovaly na Vostrého večírcích,

máš napsané malé v.“

S úsměvem jsem pohlédl na hrdostí se dmoucího Milana a řekl: „Teď ještě chybí ti nebo ty, kterým sestalo něco mimořádného a můžeš dostat detektivního Oscara za letošní rok.“

„Už toho Oscara chystej. Tady máš ten poslední soupis. Není moc dlouhý, ale cosi tam najdeš. Jedna z

Vostrého chráněnkyň byla údajně před rokem na potratu. Je to taková neoficiální informace, kterou jeden

z mých lidí získal pod vlivem alkoholu a sexu od jiné herečky, která tuhle Vostrého přítelkyni dobře zná.Tedy ten můj člověk se ani moc neobětoval, s dotyčnou herečkou občas chodí, a dokonce nejen dopostele. Ty však budeš asi muset jít přímo za tou dívčinou, co údajně potrat absolvovala. Tu přítelkynimého kolegy ze všeho vynechej, protože bychom ji určitě poněkud přivedli do rozpaků. Tady jsem ti tohonapsal víc o téhle záležitosti. Bulvárem tehdy proběhla informace o hádce Vostrého s tou dívčinou, opotratu však nebylo známo nic. Máš tam také kontakty na onu herečku, adresu i telefon. Potom tadymáme další z Vostrého žaček, která na něj v posledních měsících změnila názor a párkrát se nechalaslyšet, že je to prasák a podrazák. Já bych tohle nepřeceňoval, nicméně telefon na tuhle vycházejícíhvězdičku tady máš také. No a do třetice je tady jedna mladá konzervatoristka, docela profesně úspěšná,kt
erá teď nedávno spáchala sebevraždu. Podle policie zcela nepochybně o sebevraždu šlo, našel ji otecotrávenou barbituráty, jak ležela doma ve vaně. Žádný dopis po sobě nezanechala. No ale to víš,šestnáctiletá holka. Asi nešťastná láska. Ve zprávě, co ti dávám, máš sice také číslo jejího mobilu, to ti ale

bude nejspíš platné jako vepřová kýta vegetariánovi. Takže tam je také adresa, kde ta nebohá dívčinabydlela a byla nalezena při své poslední koupeli.“

Poznamenal jsem: „Teď je ještě otázka, pokud šlo o nešťastnou lásku, do koho byla zamilovaná. No nic,díky moc. Já už si to prověřím. Doufám, že mezi těmi lejstry máš také vyúčtování, abych ti mohl poslat

peníze.“

Následující den ráno jsem už chvíli před půl devátou čekal u bystrckého přístavního můstku. Protože jsemměl potom s Jardou Motlem schůzku ve středu Brna, kam nebylo radno autem jezdit, nechal jsem svůjsamohyb doma a k přístavišti si udělal krátkou ranní procházku. Když jsem míjel dok brněnské lodnídopravy, byl jsem zrovna svědkem toho, jak Jenda se svým korábem, mimochodem byla to právě loďBratislava, na které jsem neúspěšně žádal Lucku o ruku, mistrně vycouvává ze stání v doku. Posléze jsem

mohl obdivovat jeho neméně mistrné měkké přistání před zraky dispečera lodní dopravy u bystrckéhopřístavního můstku.

Po chvíli se na můstku objevila Jendova majestátní postava. Kývl na mě, abych chvilku počkal, že si jenpřipraví kafe a vezme mě k sobě do kormidelny.

Za pár minut se objevil, třímaje v pravici kouřící hrnek, který byl stejně majestátní jako jeho majitel. Na maxišálku o objemu alespoň tři čtvrtě litru se skvěl obrázek plachetnice v bouři. Nastoupili jsme do lodi,po schodech v zadní části vystoupali na horní palubu a přešli do poměrně prostorné kormidelny.

Po pár minutách jsme vypluli do Veverské Bítýšky. Jenda mi sdělil, že nikdo z cestujících nejede zatím dálnež k hradu Veveří, takže pokud někdo nepřistoupí cestou, budeme pod Vostrého vilou na Mečkově v lodijen my dva a dva mladí lodníci, takže nebude problém, aby mi zastavil a vše důkladně ukázal.

Jak bylo naším zvykem, semleli jsme cestou všechno možné. Jenda si s úšklebkem posteskl: „Loni jsme

spolu objevili toho utopeného. Teď jsem zase měl štěstí na mrtvého umělce. Znáš to, jaká potrhlá smečka

jsou moji kolegové?“

S úsměvem jsem mu namítl: „Jen se nerozčiluj, ty nejsi lepší. Tak se svěř, jaký titul jsi vyfasoval?“

„Napřed jsem byl sběratel mrtvol,“ pochlubil se Jenda, „potom se ke všeobecné diskusi přidal náš dispečer

Tonda, zrovna ten, který má dnes službu.“

„No a?“ popíchl jsem kamaráda.

„Ten prohlásil, že jsem něco jako antoušek. Obávám se, že tahle přezdívka mi může chvíli vydržet.“

To jsem se už chechtal na plné kolo. „Klid, Jeníku, pardon, vlastně antoušku. Ono je to za chvíli přejde anajdou si jiný cíl zábavy. Ostatně jak tebe znám, tak určitě nezůstaneš stranou a brzy to někomu vrátíš.“

Jenda výhrůžně zablýskal očima a nesmiřitelně prohlásil: „To si piš, že jim nic nedaruji!“

Měl jsem toho dne opravdu štěstí. Poslední cestující opustili naši loď opravdu pod hradem Veveří a dáljsme pluli už jen ve složení loď Bratislava, Jenda, dva lodníci a moje maličkost.

Za hradem Veveří a vlastně také už pořádný kus před ním se brněnské přehradní jezero změnilo v pomalu

tekoucí řeku. Původně se tam řeka Svratka klikatila na dně lesnatého údolí vyzdobeného skalaminejrůznějších tvarů. Po stavbě přehradní hráze se hladina řeky zvýšila o pár metrů, pořád však zůstalopoetické lesnaté údolí. Skalám, které jsme míjeli, generace lodních kapitánů daly různé názvy, z nichž část

byla publikovatelná pouze po dvaadvacáté hodině. Dlužno ovšem přiznat, že názvy ladily s tím, co jsteviděli.

Za lávkou pod hradem Veveří dělala řeka oblouk o sto osmdesát stupňů. Levý břeh řeky za tímtoobloukem lemovaly lesy až ke konečné u mostu před Veverskou Bítýškou. Na pravém břehu se však zalodní zastávkou zvanou Mečkov stromy rozestoupily a mezi nimi vykukovala stavení poměrně rozsáhléchatové osady, která se jmenovala stejně. Přesněji řečeno, lodní zastávka dostala jméno po osadě.

Stromy potom zase trochu zhoustly a asi kilometr před konečnou definitivně ustoupily obloukem od břehu

řeky, na kterém se klenulo několik romanticky tvarovaných skal. Dál už byl lesnatý a skalnatý břehvystřídaný nízkou hrází, po které vedla úzká asfaltka a která od vlastní řeky oddělovala bažinatou lagunuzarostlou rákosím.

Nad jednou ze skal, majestátně se tyčících nad vodní hladinou, stála vila, jejímž majitelem byl až dominulého, možná předminulého (jak jsem si v duchu řekl) dne Horymír Vostrý.

Jenda byl trochu v předstihu před jízdním řádem, protože zastávky za hradem Veveří jsme pouze projeli,a tak mi pod Vostrého vilou svoji loď zastavil. Podal mi dalekohled, který s sebou obvykle vozíval. Hladina

byla trošku nižší a bylo vidět, že pod Vostrého skálou je bahnité mělké dno.

Jenda mi ukazoval: „Už když jsme se sem blížili, tak jsem viděl, že něco nehraje. To, co jsem z dálky podskálou zaregistroval, na kmen stromu nevypadalo. Pak jsme se přiblížili a já viděl, že pod skálou ležímrtvé tělo rozplácnuté tady v tom bahně.“

„Jak jsi poznal, že jde o mrtvé tělo?“ zeptal jsem se.

„No jak? Pokud ti někdo leží s nosem zabořeným do bahna a z jeho hlavy se nad hladinu vynořuje jentemeno, tak se asi dá těžko předpokládat, že by byl živý, že ano?“

To jsem mu musel přisvědčit. Jenda tedy pokračoval: „Vzal jsem tady ten dalekohled a prohlédl si nejprve

tělo. Z toho jsem nic nevykoukal, protože, jak jsem už řekl, obličej byl zarytý do bahna a na šatech niczvláštního nebylo. Potom jsem si prohlédl tu skálu. Když se pořádně podíváš, tak tam ještě pořád uvidíšasi v polovině ten krvavý flek. Jo a skoro nahoře je, alespoň podle mého mínění, ta skála poblitá. Naštěstí

nepršelo, nikdo to pochopitelně neumýval, takže se můžeš pokochat pohledem stejně jako já.“

Dal jsem tedy na kamarádovo doporučení a kochal se. To červené by nebyla krev jen tehdy, pokud tamněkdo vylil kýbl červené barvy, což bylo nepravděpodobné, protože dřevěné zábradlí nahoře bylonamořené dohněda a i jinak nic červeného nebylo vidět. A ta směs neurčité barvy a nevábného vzhledu vhorní části skály opravdu vypadala jako obsah žaludku.

Jenda dokončil svůj výklad: „Pro mě to bylo jasné. Náš milý umělec a politik, tedy pardon, to jsem ještěnevěděl samozřejmě, koho jsem to vlastně našel, to jsem se dozvěděl až navečer od novinářů, co mězpovídali. Tedy nezapomenutelný Horymír Vostrý se ožral jako prase, bylo mu značně nevolno. No a jaktak vesele vyskladňoval obsah svých útrob a byl při tom nejspíš přehnutý přes to poměrně nízké zábradlí,ztratil rovnováhu a přepadl dolů. Když metal poslední přemet svého života, tak se asi hlavou praštil oskálu, při tom možná ztratil vědomí. Potom kecnul do toho bahna pod skálou. Pokud ještě byl naživu, takuž rozhodně nebyl schopen, aby hlavu zvedl nebo aby se obrátil a nadechl. Vlastně se utopil. Jen takmimochodem, tahle skála bývala poblitá pravidelně a prokazatelně od více lidí. Byla to zřejmě oblíbenáúlevovna Vostrého i jeho hostů.“

Pozorně jsem si skálu prohlížel a musel s Jendou souhlasit. „Asi budeš mít pravdu. A vidíš, já tu létajezdím, kolikrát jsem si říkal, co tu žije za čuňata, protože té poblité skály jsem si také všiml, ale nikdy mě

nenapadlo, že jde o vilu našeho slavného umělce.“

Jenda zase pomalu rozjel svoji loď se slovy: „Musíme se dát do pohybu. To víš GPSka, kterou mámenamontovanou do lodi, nelže, tak aby mi na dispečinku někdo nenadával.“

Poloha všech vozidel brněnského dopravního podniku byla totiž kontrolována pomocí GPS lokátoru, takžedispečeři měli přesný přehled, mohli kontrolovat dodržování jízdního řádu a samozřejmě také operativnězasáhnout v případě potíží.

Přikývl jsem. „Žádný problém a moc děkuji za ten výklad. Víc už bych toho tady stejně neviděl.“

Jenda se zvědavě zeptal: „Myslíš opravdu, že se ta Vostrého smrt udála tak, jak si ji představuji?“

Přikývl jsem. „Samozřejmě že teoreticky mohl blít někdo jiný, ovšem to bez problémů určí v policejnílaboratoři. Divil bych se, kdyby si nevzali jak vzorky krve, tak onoho obsahu žaludku. Osobně si všakmyslím, že je to tak, jak jsi říkal. Měl bych ale jinou otázku.“

„Jakou?“

„Jestli v okamžiku toho svého ulevování byl Vostrý sám nebo měl nějakého společníka? A pokud mělnějakého společníka, tak jestli mu ten dobrý muž nebo třeba žena, co já vím, přes to zábradlí nepomohl?I když, upřímně řečeno, pokud mu pomohl, tak to asi bude těžké dokázat. Pokud se ožralý Vostrý kymácel

přes to nízké zábradlí, tak mohl stačit jemný žďuchaneček, aby se jeho tělo převážilo dolů do řeky. Nouvidíme, výsledky těch laboratorních testů a pitvy budu muset nějak vytáhnout od svých exkolegů. Snadbudu mít štěstí.“

Potom jsme už v poklidu dopluli do Veverské Bítýšky, kde Jenda předvedl pro mé a také i své potěšeníslavnou obrátku o sto osmdesát stupňů završenou jemným přistáním u můstku. Po deseti minutách jsmese potom vydali na zpáteční cestu a já si za přátelského klábosení užíval krásné přírody kolem.

Jenda Horn přistál v Bystrci přesně podle jízdního řádu, takže po srdečném rozloučení jsem se pomalým

krokem vydal k zastávce tramvaje, abych se dopravil k hlavnímu nádraží a dostavil se včas na schůzku s

Jardou Motlem.

Když jsem byl kdysi „šéfem na vraždách“, tedy přesněji řečeno velitelem skupiny pro vyšetřování násilnétrestné činnosti na brněnské krajské kriminálce, byl Jarda Motl nejenom mým blízkým kamarádem, nýbrž i

zástupcem. Když mě poměry u policie v první polovině 90. let definitivně znechutily, a já řady policejníhosboru opustil, abych se osamostatnil, chtěl jsem s sebou vzít i Jardu Motla. Ten však už v té době mělrodinu, a navíc na rozdíl ode mě byl z policajtsko-četnické rodiny. Jeho předkové, počínaje ještě zaRakouska pradědem, sloužili u četnictva, policie či posléze Veřejné bezpečnosti, a tak Jarda měl tohleřemeslo zadřené hluboko pod kůží a nemohl se s ním rozloučit, i když jej poměry u sboru prudily snadještě víc než mě. A v duchu jsem si s tichým obdivem říkal, že to jsou takoví srdcaři-Motlové, díky nimžještě naše policie jakžtakž funguje. Tihle nadšenci dokáží napravit alespoň částečně blbost svých šéfů apředstavují posledních pár zkušených policajtů znalých svého řemesla, od kterých se ti mladí, kteří k tomu

mají chuť, mohou něco přiučit. Protože, marná sláva, Policejní akademie je užitečná organizace, jenže,jak říká nejmenovaný klasik: „šedivá je teorie, avšak všemi barvami duhy září skutečný život“.

Rodina Jardovi, stejně jako řadě jiných policajtů, bohužel nevydržela. Jardova manželka dala přednostmovitému účetnímu před policajtem, a navíc jej ještě připravila díky dětem o společný byt, který pakstejně po čase prodala. Milý Jarda byl potom bez kvartýru, a dokonce i bez dětí, které proti němu jehobývalka s úspěchem štvala. Takže jsem jej nechal bydlet nějaký čas u sebe, než si našel něco svého. Avšechny tyhle události jen upevnily naše přátelství.

Co se týkalo Jardovy policejní kariéry, když jsem od sboru odcházel, tak jsem neviděl nikoho jiného, kdoby měl nastoupit na mé uvolněné místo. Dlužno dodat, že stejný pohled na věc měli i všichni moji tehdejší

podřízení a kolegové v okolí.

Ovšem můj tehdejší připitomělý šéf, který od té doby rozhodně nezmoudřel, avšak ještě upevnil kádrovépředpoklady pro svoji stále vzkvétající kariéru, měl na věc jiný názor. Podle jeho mínění byl ideálnímadeptem na šéfování při vyšetřování vražd jeho synovec, čerstvě vystudovaný právník. Tento mladý mužse domníval, stejně jako někteří jeho spolužáci, že na univerzitě sežral všechnu moudrost světa a tam,

kde ji nesežral, nastoupí známosti, protekce a partajní legitimace. Za pomoci svého strýce tento génius

zmrvil (všechny) dva případy, jejichž vyšetřování řídil. Druhý z případů navíc zakončil naprostobezkonkurenčně, když se postřelil z vlastní pistole při zatýkání pachatele, kterého navzdory svémupřihlouplému šéfovi a jeho stejně inteligentnímu strýci vypátrali moji bývalí podřízení. Následovalo udělení

vyznamenání Za statečnost, kterým byl ten pitomec dekorován, což způsobilo nepokryté veselí nabrněnské kriminálce a nejen na ní.

No a potom už zasáhla ne sice ruka boží, nýbrž ruka krajského policejního ředitele, protože, marná sláva,i mezi vysokými policejními šéfy se vyskytovali občas rozumní lidé, bohužel však nebyli všemocní, a Jardabyl konečně jmenován mým nástupcem.

Nedá se ovšem říci, že tahle pohádka měla tak úplně dobrý konec. Postřelený hrdina se totiž stalbezpečnostním expertem Demokratické liberální strany a jako takový byl nejprve stínovým ministremvnitra, přičemž se tehdy většina policejního sboru modlila, aby se nestal ministrem skutečným. Modlitbypolicistů však nebyly vyslyšeny a tenhle expert po jedné z mnoha vládních krizí, která otřásla naší zemíjinak oplývající mlékem a strdím, usedl do svého vytouženého křesla ministra vnitra a přes své nedlouhéúřadování v této funkci se nesmazatelně zapsal do fungování i srdcí všech jemu podřízených složek. Byl to

právě ten dobrý muž, který se podle informací Klementa Chládka snažil z funkce vyštípat svého nynějšího

šéfa premiéra a hodlal zaujmout jeho post. Holt, s jídlem roste chuť.

Tohle vše mi prolétlo hlavou, než jsem vešel do provozovny KFC. Jardu jsem neviděl ani venku ani vpřízemí, tak jsem vystoupal do patra a podle svého očekávání jsem jej našel v nejzadnější z kójí, kterýchzde bylo několik, aby hosté po tom toužící měli jakés takés soukromí. Jarda popíjel kávu. Když mněuviděl, zahalekal: „Mám pořádný hlad, tak kup takový ten papírový kyblík plný smažených kuřecíchkousků, k tomu nějaký salát a můžeme si pohovořit.“

Protože jsem dobře znal žravost svého přítele a i mně samotnému vyhládlo, nechal jsem do žádanéhokyblíku doplnit ještě pár dalších kuřecích stripsů, k tomu koupil každému velký zeleninový salát a pivo a

takto obtížen jsem vystoupal nahoru za Jardou.

Tomu zasvítily oči, když mě uviděl, no spíš když uviděl, co nesu. Velkopanským gestem milostivě pokynul, abych se usadil proti němu.

Protože jsme oba potřebovali doplnit chybějící kalorie, věnovali jsme se nejprve smaženým kuřecímkouskům. Když Jarda zahnal nejhorší hlad, narovnal si záda, utřel ruce do ubrousku, zavdal si trochu pivaa zvědavě se na mě podíval. „Do telefonu jsi říkal, že tě zajímá náš právě zemřelý umělec a politikHorymír Vostrý. Co tě přimělo strkat do téhle záležitosti svůj zvědavý nos?“

I když jsem věděl, že na Jardovu diskrétnost se mohu spolehnout, přece jen jsem se pro jistotu ujistil adal kamarádovi najevo, že náš rozhovor má zůstat diskrétní. „Co ti teď řeknu, je určeno jen pro tvé uši.

To je asi jasné?“

Jarda se pousmál. „Samozřejmě, jako obvykle. Pokud však bude možné tvoje informace využít, aniž bychtě jmenoval, případně aniž bych tě nějak poškodil, tak je mohu použít. Jako obvykle při naší spolupráci.“

Zakřenil jsem se. „Samozřejmě. Totéž platí i naopak. Vím, že jsi polda a nemáš mi správně co vykládat.Jenže i ty dobře víš, že jsi na spolupráci se mnou nikdy nedoplatil.“

Jarda opět s pusou plnou kuřete zahuhlal: „Nedoplatil, to máš pravdu. Občas to však bylo o držku.“

„Nikdy však ta tvoje ústa nedošla úhony!“ důrazně jsem mu připomněl.

„No, to ne… Ale víš co? Mluv! Úvodní zdvořilosti pokládejme za vyřízené.“

„Určitě,“ přisvědčil jsem a dodal, „jenže co ti teď povím, bude místy velice, velice diskrétní. Já vím, jsikamarád, můžu ti věřit. Jenže dávej pozor, aby ses neprořekl někde třeba i náhodou.“

Jarda se na mě zvědavě zadíval, a dokonce zastavil pouť kuřecího stripsu do svých úst. „Ty mě, Stando,tedy fakt napínáš. Tak vyklop, co máš na srdci, ať se ti můžu revanšovat.“

Zapil jsem právě polknutý kousek kuřete pořádným hltem piva a vylíčil Jardovi celou historii, od schůzkys Klementem Chládkem až po seanci s pány Čechem, Králíkem a Netíkem. Jediné, co jsem vynechal, bylarole Milana Horkého, ne zrovna oficiální a ne zrovna legální. Byli jsme sice kamarádi všichni tři a Jardovibylo jasné, co Milan občas dělá a dělat může, aby se dostal k žádaným informacím. Jenže, co si budemepovídat, i když byl Jarda kamarád, byl to policajt a nebylo jej třeba vystavovat pokušení.

Když jsem skončil, můj přítel kapitán, na rozdíl ode mě nikoliv kapitán emeritní, jen pokýval uznalehlavou. „To je pěkné. Já musel přestat se šťouráním v životě Horymíra Vostrého, ovšem něco podobnéhobych čekal. A jen tak mezi námi kluky. Pokud by Vostrý neukončil předčasně svoji pozemskou pouť,doporučil bys jej Chládkovi za politického vůdce?“

Na chvilku jsem se zamyslel. „To, co jsem zatím zjistil, ještě potřebuje prověřit. Jak vidím věci nyní, tak

bych Chládkovi spíše radil hledat si jiného partajního šéfa. Obávám se, že po Vostrém, kdyby se tedy

vyšvihl třeba na nějaké důležité ministerské místečko, by vystartovali bulvární i nebulvární novináři spjatís politickou konkurencí jako slepice po flusu. Pokud by se Vostrý věnoval pouze hraní, tak by jeho,eufemisticky řečeno, svobodomyslný způsob života asi spíš podpořil jeho hereckou popularitu. Pokud byse chtěl převtělit do role politika dbajícího čestnosti a morálky a tepajícího korupci, tak nevím, nevím.“

Jarda mi přitakal: „Viděl bych to podobně jako ty.“

„Při schůzce v Kalahari, o které jsem ti právě vyprávěl, mi drahý pan Jaroslav Netík smutně sdělil, že jsibyl údajně z případu odvolán a váš milovaný policejní prezident poslal k nám do Brna speciální vyšetřovací

tým, který byl urychleně ustaven při policejním prezidiu. A ty prý máš být v případě potřeby těmtospecialistům k ruce. Do telefonu jsi mi potom sdělil, že jsi rád, že ses té sračky, jak jsi doslova řekl, zbavil.

To jsi myslel vážně, nebo jsi hrál divadlo pro něčí uši v okolí?“

Jarda se trochu smutně pousmál. „Vůbec ne. Já byl v té chvíli v kanclu sám, nikdo mě neslyšel. I když mě

samozřejmě na jedné straně sere, že se mi v rajónu producírují tři perfektně oháknutí debilkové z Prahy,pyšnící se magisterskými tituly a vykradenými makovicemi, před kterými je nepochybně na rozdíl ode mězářivá kariéra na nejvyšších postech, pokud tedy omylem nevlezou do špatného zadku, na druhé stranějsem opravdu rád, že jsem z vyšetřování Vostrého smrti venku. Z jeho smrti se obratem stalo silnépolitikum, i když je to podle mě naprostý nesmysl. Jenže já nejsem ten rozhodující. Máme u sboru a naministerstvu jiné pomazané hlavy. Já si však na rozdíl od nich hned říkal, protože jsem o tom pánovi cosivěděl i dřív, že za jeho smrtí můžeš hledat klasickou kriminalistickou pravdu.“

Zakuckal jsem se, a když jsem kuřecí sousto konečně polkl, doplnil jej: „Jde buď o babu, nebo o prachy,případně o obojí. Samozřejmě politika v tom může být také, ty baboprachy jsou však pravděpodobnější.“

Jarda mi zvesela odvětil: „Přesně tak. Při způsobu života Horymíra Vostrého by byl div, pokud to bylojinak. Jenže to trio pitomců za vším hledá jen a jen politiku. Takové přízemní věci, jako Vostrého

neposedný ocas, jsou pod jejich rozlišovací schopnosti. Dokonce jsem od nich zaslechl, oni o tom

samozřejmě neví, že i BISku už zaangažovali. To víš, cílem Vostrého bylo ministerstvo vnitra nebospravedlnosti a pánové nahoře začali tušit, že výsledek voleb může být všelijaký. Policie, státní

zastupitelství i soudy sice mají být apolitické, jenže co si budeme vykládat. Pokud zastáváš post, jaký

mám já, tak to i může platit. Pokud začneš dělat kariéru, tak je to stejné jako v každé větší firmě, jednojestli privátní nebo státní. Každý si začne dávat pozor na každého a odeserou to nakonec jen takovípitomci, jako jsem já. Takže mi opravdu nevadí, že mě z toho případu vyšoupli. Sice mě to trochu sere,

ale nevadí.“

Mimoděk jsem se pousmál, protože na tyto pocity jsem si dobře pamatoval ještě ze svých dob u policie.

„Takže teď se ve vyšetřování smrti Vostrého nijak neangažuješ?“ zeptal jsem se Jardy.

„Já osobně ne,“ zněla odpověď, „pouze když pánové z Prahy potřebují nějaké to ‚podrž‘ nebo ‚podej‘, taktím pověřím někoho ze svých lidí, které samozřejmě takové úkoly velice potěší. Co ti mám vyprávět.“

„Než ti to vyšetřování vzali, tak jsi ale něco zjistit musel. Jde mi o ohledání místa činu, pitvu, laboratornívyšetření, která jste zvládli udělat.“

„To jistě. Co bys chtěl vědět?“

„Pokud možno všechno, co víš ty,“ řekl jsem Jardovi.

„Ty se nezměníš,“ poznamenal ironicky kamarád, „protože tě však dobře znám, tak jsem ti udělal takovývýcuc z našich materiálů. Tady to máš. Nemusím ti doufám vysvětlovat, že je to interní materiál pouzepro tvoji potřebu, který musíš v nebezpečí vlastními ústy sníst. Jinak bych asi musel sežrat já tebe, cožbych nechtěl, protože bych se udávil. Kdyby můj šéf, který je mimochodem z těch Pražáků celý posraný,zjistil, co ti dávám, tak by mě na minutu vyrazil, což by byla ještě ta nejpříjemnější věc, která by se mipřihodila.“

„Promiň, Jardo, nejsem přece dnešní. Díky moc. A můžeš to ještě tak nějak shrnout slovně, co jste

zjistili?“

Protože jsme už všechno dojedli a vypili, zaskočil jsem dolů k pultu pro dvě kapučína a dvě zmrzliny.

Jarda si mezitím trochu srovnal myšlenky.

Když jsem na stůl postavil tác s kávami a zmrzlinou, dal se do vyprávění: „Jak už víš, tak mrtvé těloVostrého objevil tvůj přítel Jenda Horn, který z lodě zburcoval policii. Na místě byli nejprve městští,chvilku po nich přijeli kolegové ze státní policie z poříčního oddílu. Všichni mohli konstatovat jen to, co užbylo jasné Hornovi, že totiž člověk s obličejem zarytým do bahna může být těžko naživu. Když jsme přijelimy, tak jsme samozřejmě prošmejdili i Vostrého vilu. Ta byla prázdná. Uklízet a dělat údržbu mu tamjezdí jedni manželé z Veverské Bítýšky. Paní tam vždycky dvakrát týdně jezdí uklízet a jinak se tam obavždy objeví podle potřeby na Vostrého zavolání. Nic nevěděli a ta paní tam onoho dne přijela, když jsmeuž po domě šmejdili my. V té mé zprávě máš napsané jméno a adresu těch manželů, pokud bys s nimichtěl mluvit.“

„A co jste zjistili v domě? Byl tam Vostrý sám?“ zeptal jsem se.

„Buď sám byl, nebo s ním byl někdo, kdo po sobě zahladil stopy. Na terase nad skalou, ze které se Vostrýzřítil, jsme našli jednu prázdnou a jednu skoro dopitou láhev drahé whisky. Kromě lahví na stole byla jenjedna sklenička a nakrájený uherák, čabajky a slané pečivo. Vypadalo to tak, že Vostrý zřejmě debužíroval

sám. I když sám vychlastat skoro dvě láhve whisky, to byl výkon. I když byl Vostrý v chlastání faktpřeborník, tak bych spíš čekal, že mu někdo pomáhal. Pokud se ovšem ten někdo konal, tak po sobězlikvidoval skleničku a otisky prstů, což teď už těžko dokážeme.“

„Čí byly otisky na těch dvou flaškách?“ zeptal jsem se.

„No, to je právě divné. Patřily jen Vostrému. Pokud by byly flašky opucované, byl by to důkaz, že tamněkdo s Vostrým byl. Jenže ony vyleštěné nebyly. V ruce je držel jen Vostrý. Což ovšem nedokazuje nic.Pokud tam někoho měl, tak mu mohl nalévat osobně. Nebo ten druhý chlastal z vlastní flašky jinouwhisky. Nebo se Vostrý napájel pouze jako sólista. Můžeš si vybrat.“

„A co pitva?“

„Naše fešná doktorka Houdková, mimochodem nemusel bych u ní snad být bez nadějí, nenašla na těleVostrého žádné stopy útoku nebo toho, že by mu někdo do řeky pomohl. Na břichu měl drobnéotlačeniny, zřejmě byl zapřený břichem o plot. Potom rozbitá hlava, což však bylo od nárazu padajícíhotěla o skály, kde jsme našli Vostrého krev a zbytky kůže a vlasů. Do té vody dopadl ještě živý, protože vplicích měl vodu s bahnem. Podle toho, kolik jí bylo, však doktorka usoudila, že ji už moc dlouho nelokal.Tak minutu nebo dvě byl ještě živý. A potom exnul. Po tom pádu by mu už nikdo nepomohl. Než by tenněkdo seběhl dolů, už by nebylo koho křísit. No a taková chuťovčička na závěr. Nahoře pod plotem bylapoblitá skála. Nepochybně i ten obsah žaludku byl čerstvý a patřil Vostrému. Jediná zajímavost snad bylata, že vzadu na temeni hlavy mu našla doktorka Houdková zahojenou asi čtrnáct dní starou povrchovouránu.
Bylo to skoro na šití. Buď Vostrého někdo podle doktorky vzal přes hlavu něčím hranatým, nebospadl třeba na roh stolu. Jestli si tu ránu přivodil drahý umělec sám, nebo mu k ní někdo pomohl, těžkoříct. Rozhodně však byla dobré dva týdny stará a s jeho smrtí nic společného neměla. Jo a laboratornívýsledky samozřejmě potvrdily nejen shodu obsahu žaludku Vostrého s tím, co jsme na terase a napoblité skále našli, ale rovněž dokázaly těžkou opilost Vostrého před smrtí. A abych nezapomněl, vžaludku Vostrého se našly stopy masa z divočáka a bramborových kroket. Vše bohatě marinováno pivema whisky. Takže musel být možná někde na večeři, protože ve vile nic takového nebylo, myslím divočákaa krokety, chlastu tam bylo požehnaně, a toho večera se tam nevařilo. I když na druhé straně, pokud byměl třeba nějaké zbytky v lednici, které toho večera dojedl, tak i ta večeře v hospodě je diskutabilní.“

„Takže se Vostrému z přemíry vypitého chlastu udělalo špatně, opřel se o zábradlí, aby se s řekou podělilo obsah svých útrob. Přitom se mu, jak byl tak vykloněný nad řeku, podařilo převážit špatným směrem,spadl do vody, praštil se hlavou o skálu a čumákem se zaryl do bahna. Tam se už možná v bezvědomínalokal vody a v podstatě se utopil.“

„Tak nějak bych to viděl také,“ přisvědčil mi Jarda. „Doktorka Houdková, jak jsem už říkal, nenašla žádnéstopy toho, že by Vostrému někdo ze skály pomohl. Vedla sice takové ty řeči, že na teorie jsme my,nicméně prohlásila, že kdyby někdo třeba Vostrému nadzdvihl nohy tím způsobem, že by ho chytil zaboty, když se komíhal na tom zábradlí, tak ona by na těle stejně nic nezjistila.“

Dodal jsem: „Takže jinými slovy, účast anebo zavinění další osoby na místě činu prokázáno nebylo,avšak vyloučit je také nelze.“

„Přesně tak,“ potvrdil moje shrnutí Jarda, „doufám, že nezapomeneš na kamaráda, když něco zjistíš. SmrtVostrého mě sice oficiálně nezajímá, vždy je však dobré být informován. Já mám takové tušení, že ti

šaškové z prezidia nejspíš vypátrají kulové, ovšem budou mít neodolatelné nutkání svoji blbost hodit nanaše hlavy. A to bych nerad dopustil.“

Když jsem Jardovi slíbil, že na něj nezapomenu, zanechal mě mým hlubokomyslným úvahám a odebral seopět lovit zločince.

Když dopíjeli po zaplacení poslední zbytky whisky v láhvi a chtěli se právě od stolu zvednout a vydat kautu Vostrého, přiřítil se jako velká voda k jejich stolu jakýsi štíhlý, sportovně vypadající chlapík. Podlejeho značkových džín, trika a i sportovních bot bylo zřejmé, že o žádného chudáka nejde. Módní vzhleddotyčného dotvářela nakrátko střižená bradka, vlasy vzadu sepnuté do culíku a malá zlatá náušnice ve

tvaru kotvy v pravém ušním boltci.

Vostrý upřel na příchozího své oči mírně zkalené vypitým chlastem a znechuceně na něj vyštěkl: „Co tady

kurva chceš, Maxi?“

Max zatřepal svým culíkem a vztekle na Vostrého zasyčel: „Co kurva chci? Prachy! Prachy, které jsemnastrkal do té tvé zasrané partaje, když jsi mi sliboval, že mě dáte na pražské kandidátce dopředu! Já typrachy nacpal do tvého a Haluzova nenasytného chřtánu. Ty a Haluza jste se na mě ale zvysoka vysrali,

ty hajzle jeden!“

Udiveně pozoroval začínající hádku mezi Vostrým a tím Maxem. Připadalo mu, že obličej culíkatého Maxeuž někdy viděl, možná někde v novinách nebo v televizi v nějaké debatě. Kdy a kde si však nebyl schopný

vzpomenout. Navíc to, co s Vostrým vypili, zrovna paměti nepomáhalo.

Vostrý se ztěžka zdvihl ze židle, potlačil zavrávorání a rádoby uklidňujícím hlasem řekl: „Pojď doprdeleaspoň ven. A stejně víš, že jsme tě na tu kandidátku dali, ty sis to však zase rozmyslel. Tak nežvaň. Tady

se hádat nemusíme.“

Na to herec vypochodoval z místnosti a posléze kolem výčepu i z restaurace. Max jej udiveně sledoval,

nezbylo mu však nic jiného než jít za Vostrým.

Také se zvedl ze své židle a za oběma kohouty vyšel ven. Ostatně co měl dělat? Už měl pozvání odVostrého do jeho vily, tak si to teď nenechá zkazit. Doufal, že culíkatý Max jeho plány neohrozí.

Když vyšel ze dveří restaurace, země se s ním poněkud zakývala. Zamžoural očima, rozkročil se a snažil

se ovládnout svoji opilost.

Rozhlédl se kolem sebe. V koutě parkoviště uviděl Vostrého a Maxe, jak na sebe řvou a zuřivě gestikulují.

Protože mu šlo o to, aby s Vostrým odjel do jeho vily, rozhodl se, že se do hádky vmísí, aby se Maxe

zbavili. Poněkud ztěžka sestoupil ze schůdků přede dveřmi restaurace a vydal se k hádající se dvojici.Každým krokem získával stabilitu a přesvědčení, že dokáže Maxe zpacifikovat.

Nakonec to však vůbec nebylo nutné. Když k oběma rozvaděným kohoutům došel, Vostrý zařval: „Víš co,ty kokote jeden? Ty mě můžeš tak akorát políbit prdel. A co se týče peněz, ty prachy jsi mi dal. Já ti nicnepodepisoval, protože jsi to nechtěl. Tak si teď naser! Já už ty prachy nemám. Kolik myslíš, že stojítřeba takový šot do televize, vole? Volební kampaň není pro chudáky!“

Na to dost hrubě strčil do Maxe, až se divil, kde se ve Vostrém bere po takovém množství vypitého piva awhisky ta tvrdost a především stabilita. Max najednou seděl na zemi a udiveně kolem sebe mžoural.Vostrý si Maxe už víc nevšímal, otevřel dveře svého offroadu se slovy: „Tak si kurva nasedněte. Nebuduse věčně dívat na toho debila. Už ho mám tak akorát dost. Napřed mi, pitomec, cpe prachy, a pak je chce

zase zpátky. Blbec jeden…“

Pohodlně jsem se na zastávce u hlavního nádraží usadil v tramvaji směřující do Bystrce. Jak bylo mýmzvykem, hluboce a moudře jsem se zamyslel. Když tramvaj zastavovala na Mendlově náměstí, zadrndání přes výhybku mě probudilo a já si uvědomil, že mé hluboké zamyšlení přešlo do mírného šlofíka. Nebylose co divit, v noci jsem toho moc nenaspal. Pro jistotu jsem tedy zkontroloval, jestli je na místěpeněženka a tentokrát jsem se už doopravdy věnoval hloubání nad případem.

Myslel jsem si samozřejmě totéž, co Jarda Motl. Zaplaťpámbu žijeme v zemi, kde se politické spory neřeší

pomocí odstřelovačských pušek nebo balíčků trhavin a v duchu jsem si říkal, že doufám, že to tak bude inadále. Sice jsem Klementu Chládkovi předestřel teoretickou možnost řešení politických sporů pomocívraždy, bral jsem to však pouze jako teoretickou možnost. Takhle na někoho vytáhnout nějakou, ať uždomnělou, vymyšlenou nebo i třeba opravdovou špínu někde v televizi či novinách pomocí spřátelených,motivovaných, oblblých a někdy i informovaných a pátrajících žurnalistů nebo třeba někdy i policajtů, toano. Na to jsme kabrňáci. To však nebyl případ Horymíra Vostrého. O tom informovaly sdělovacíprostředky vesměs kladně. A navíc jsem byl přesvědčen, že je pravda to, co jsem včera řekl RadkuČechovi a jeho společníkům. A vůbec jsem si nedělal iluze, ti tři si myslí totéž a je to jeden z důvodů,proč se na mě obrátili. Mrtvý Vostrý byl jejich politickým ambicím mnohem nebezpečnější než živý. K
dyžzemře miláček národa, a Vostrý jím pro část, především pro dámskou část našich občanů, skutečně byl,vzedme to nepochybně vlnu sympatií k jeho památce a k organizaci SNZ. A tohle bude mít nepochybnězase následky v poklesu preferencí stran stojících za pány Čechem a Netíkem. Jinými slovy, byli by toblázni, kdyby za smrtí Vostrého stáli, kdyby jej tak hloupě odstranili. A já si rozhodně nemyslel, že pánové

Čech, Netík a lidé kolem nich jsou blázni.

Takže když jsem tuhle část svých úvah shrnul, byl jsem jenom rád, že ti dobře oháknutí specialisté zPrahy zmiňovaní Jardou se vrhli právě tímto směrem, myslím, co se šťourání v politice týče. Mohl jsem sibýt jistý, že vypátrají kulové a nebudou se mi snad plést pod nohy. O co jsem skutečně nestál, byl střet stakovými dobře vypadajícími a neskonale namyšlenými týpky, kteří si myslí, že po absolutoriu práv (častonevalné kvality) nebo Policejní akademie sežrali všechnu moudrost světa. Takové arogantní všeználkyjsem si dobře pamatoval ještě ze svých policejních let. Zvlášť po listopadu 1989 se jich vyrojilopožehnaně. V žádném případě mě tehdy ani nyní nenechávali v klidu. Takoví hoši a někdy i dívky totižbývali svým způsobem všeho schopní, a tudíž i velmi nebezpeční.

Čím dál víc jsem byl přesvědčen o tom, že smrt Horymíra Vostrého byla normální smrtí ožraly, který dostpřebral a ve svém povzneseném stavu dělal věci, které dělat neměl. Pravda, určitě zde byla jedna otázka.Byl Horymír Vostrý v okamžiku, kdy padal ke své poslední koupeli do přehradních vod, ve své vile sám? Apokud sám nebyl, nemohl jeho společník Vostrého pádu zabránit? Nebo nepomohl mu snad dokonce kněmu? Jardova fešná doktorka Houdková měla nepochybně pravdu v tom, že pomoci Vostrému na jehoposlední cestě se dalo tak, aby to patolog nepoznal. Zvlášť pokud ten potenciální pomocník věděl, codělá.

Jinými slovy, pokud mám na něco přijít, tak jediná možnost je využít informace od Milana Horkého a sejítse s váženým albánským obchodníkem Bardhim a proklepnout Milanem zmiňované známosti Vostrého.

Najednou jsem se podíval z okna a uvědomil si, že tramvaj zastavuje na zastávce u bystrckéhopřístaviště. Vystoupil jsem a pomalým krokem se vydal na cestu k mému domu.

Vytáhl jsem z kapsy mobil, kam jsem si už doma uložil čísla, která mi opatřil Milan Horký, a navolil čísloHydajeta Bardhiho. Tenhle Albánec mi nebyl neznámý. Do naší země se přistěhoval na začátku 90. letminulého století. Jeho oborem byla prostituce a jako vedlejšák také drogy. Milan měl pravdu v tom, žeBardhi měl pozoruhodná morální měřítka. Jedním z jeho pravidel bylo skutečně to, že drogy odmítal přesodpor některých svých podřízených prodávat nezletilým. Proč tomu tak bylo, jsem se s určitostí nikdynedozvěděl. Pravda však byla, že jsem z více stran slyšel historku o tom, že drogám propadla Bardhihomladičká příbuzná, snad dokonce dcera. Údajně si píchla omylem dávku neředěného heroinu, což bylo toposlední, co ve svém krátkém životě udělala. Jestli to bylo skutečně tak, nevím. Pravidlo o tom, ženezletilým drogy neprodává ani nepodává, Bardhi skutečně striktně dodržoval, a pokud si s ním v to
mtoohledu někdo dovolil nesouhlasit nebo snad toto pravidlo porušit, se zlou se potázal. Bylo známo, žeexistovali lidé v Bardhiho okolí, kteří po podobných konfliktech už víckrát viděni nebyli. Údajně odcestovali

z republiky. Údajně. Ve skutečnosti…? Raději se neptat.

Bardhimu se u nás jednak zalíbilo, jednak se mu v podnikání docela dařilo. Naučil se obstojně česky adnes byly jeho kšefty alespoň navenek zcela legální. Přesně jak se Milan zmiňoval, obchodoval Bardhi sevším možným. Jemnou připomínkou starých časů potom byla jím provozovaná eskortní služba, ve kterou

se vyvinulo jeho bývalé podnikání v oboru prostituce. Tato eskortní služba však byla na vysoce luxusní

úrovni a zdaleka v ní nešlo jen o sex. Navíc Bardhi sice byl, jak o sobě alespoň tvrdil, pravověrným muslimem, to mu však vůbec nebránilo v tom, aby nejprve podnikal v prodeji lásky a posléze, když užprovozoval zmíněnou eskortní službu, nezavedl pronikavou inovaci v tom, že zaměstnával nejen fešné avzdělané dívky, nýbrž i neméně fešné a vzdělané mladé muže. Žádaný doprovod potom Bardhiho eskortní

služba poskytovala podle přání. Pohlaví zákazníků ani poskytovatelů služby nehrálo roli.

Já jsem Hydajeta Bardhiho poznal ještě jako policajt, když jsem vyšetřoval zmizení dvou Bardhihoúdajných zaměstnanců. Jak jsem tehdy zjistil, šlo právě o dva z těch, kteří nechtěli vzít na vědomí striktníBardhiho příkazy o tom, že nezletilým se drogy neposkytují. Musím se přiznat, že tenhle případ jsemmusel odložit. Těla obou mužů se nikdy nenašla a oficiálně ani do naší země nepřicestovali, takže tadyvlastně ani oficiálně nebyli. No, a i když takové přiznání příliš profesionálně nezní, tak škoda těch dvoutýpků rozhodně nebyla a nikdo je tady nepostrádal. Proto mi tohle odložení případu ani moc srdce

nervalo.

Fakt byl, že s Bardhim jsem tehdy vycházel vcelku bez problémů, takže jsem doufal, že i nyní naše

setkání bude bezkonfliktní.

Když se mi v mobilu ozval Bardhiho trochu nakřáplý hlas, byl jsem zvědavý, jak bude reagovat. Mojeobavy však byly zcela zbytečné. Bardhi mi sdělil, že teď pobývá v hotelu Skanderbeg, který před pár letynechal postavit v lesích nad Osadou, výletním místem na levém břehu Brněnské přehrady. Vlastně pocestě vedoucí pár set metrů od Bardhiho hotelu jsem běžel, když mě přepadli ti dva poskokové inženýra

Haluzy.

O Bardhiho hotelu jsem samozřejmě věděl, avšak i když jsem se tam už párkrát chystal vzít Lucku nanějakou albánskou specialitku, zatím jsem jej nenavštívil. Takže jsem byl docela zvědavý.

Moje zvědavost tentokrát mohla být ukojena. Hydajet Bardhi mi srdečně znějícím hlasem nabídl, že pokudchci, tak mě do hodiny či dvou bude ve svém hotelu čekat.

Nelenil jsem tedy a povolal opět Honzu Rubeše s jeho taxíkem, protože jsem předpokládal, jak jsemBardhiho znal, že bez nějaké skleničky se naše sezení neobejde. No, a jít či běžet nějaké čtyři kilometrytam a potom zase zpět do mého domu, to se mi tentokrát zrovna nechtělo.

Ani jsem nešel domů a na Honzu Rubeše jsem počkal u bystrckého přístaviště. Asi za půlhodinku seobjevil se svou oktávií a za dalších několik minut jsme zastavovali na rozměrném parkovišti před Bardhiho

hotelem.

Stavba nesoucí jméno Gjergja Kastriotiho řečeného Skanderbeg, albánského národního hrdiny zpatnáctého století, který Turkům názorně a úspěšně vysvětloval svým mečem, že v jeho zemi nejsouvítáni, svému jménu skutečně dělala čest. Jednalo se o vkusně postavenou patrovou budovu vhistorizujícím stylu, která i vevnitř byla zařízena tak, aby připomínala Skanderbegovy doby, avšak při tomnepůsobila kýčovitě.

Když jsme přijeli, byli jsme již očekáváni. Pro Honzu Rubeše bylo přichystáno občerstvení v hotelovérestauraci a mě zavedl Hydajet Bardhi do jednoho ze salonků vedle hotelového baru.

Albánci už táhlo na šedesátku. Bylo to chlapisko o něco vyšší než já, mohl měřit takový metr devadesát. V

čem jsem s ním však díkybohu soupeřit nemohl, byl obvod pasu. Před sebou hrdě nesl vskutkuimpozantní břich, který se vhodně doplňoval s kulatou hlavou zdobenou i přes jeho věk černýmipolodlouhými vlasy (na barvu to nevypadalo), hustým černým obočím a stejně hustým mírnězakrouceným knírem. Při hovoru vás pozorně sledovaly černé oči, které i přes úsměv v obličeji jasněříkaly, že si s jejich majitelem není radno zahrávat.

Na stole nás už čekaly pro jistotu hned dvě láhve, jak jinak, speciální třináctileté brandy Gjergj Kastrioti

Skanderbeg a k zakousnutí mísy s masitými i sladkými albánskými specialitami.

Po úvodním přivítání jsem zvědavě obhlédl stůl a uznale prohlásil: „No, jedna mísa vypadá lépe než

druhá.“

Hydajet Bardhi mě s úsměvem pozoroval a zeptal se: „Doufám, že vám nevadí skopové?“

„Naopak, skopové miluji,“ odvětil jsem rázně, „jenže jak to udělat, aby se u vás člověk nepřecpal? Nechtělbych vypadat nezdvořile.“

Bardhi mě zcela vážně ujistil: „Naopak, milý pane kapitáne. Nezdvořile byste před Albáncem vypadal,pokud byste pohrdl pohoštěním, které vám nabízí. Mimochodem, chcete drobné vysvětlení, co je tupřichystáno?“

Svojí odpovědí jsem Bardhiho poněkud překvapil: „Vůbec ne, pane Bardhi. Jednak jídlo a světové kuchyně

vůbec patří k mým koníčkům, a navíc jsem měl tu čest před nějakým časem vaši zemi navštívit. Pravda,byla to původně cesta pracovní, ale ta se posléze změnila v cestu poznávací. A jedna z věcí, se kteroujsem se seznámil opravdu důkladně, byla vaše chutná kuchyně. Takže, abych se trochu pochlubil svýmiznalostmi, dovolil bych si tipovat, že tady máme třeba tave kosi2 , tohle bude jistě xupa3 . Mámpokračovat?“

Bardhi mě s úsměvem pozoroval a prohlásil: „Výborně, trefil jste se naprosto přesně. Je mi jasné, žehovořím s odborníkem. Jako Albánce mě opravdu potěší, když se setkám s někým, kdo má takové znalosti

o gastronomii mé země.“

Potom nám nalil brandy Skanderbeg, připili jsme si, přičemž jsem ten třináctiletý albánský konjak, jak je

na láhvi napsáno, musel jen chválit a dali jsme se za nezávazného hovoru do jídla. Chutnalo mi, což o to.

Jen jsem si v duchu říkal, že je nejvyšší čas, abych se zase vydal na kondiční běh kolem přehrady.

Když jsme vše důkladně ochutnali a usadili se, pohodlně uždibujíce kousky baklavy4 a popíjejíce k tomubrandy, Bardhi se na mě zvědavě podíval a zeptal se: „Do telefonu jste, pane kapitáne, naznačoval, že sese mnou potřebujete sejít v souvislosti s nedávným úmrtím tady na přehradě. Protože samozřejmě sledujidění kolem sebe, je mi jasné, že jste nejspíše měl na mysli tragický skon pana Vostrého. Nemýlím se?“

„Vůbec se nemýlíte, máte pravdu,“ přisvědčil jsem mu.

„Pak ale přece jen tak zcela nechápu, čím bych vám v této záležitosti mohl být vlastně nápomocen,“prohlásil Bardhi a v pozadí tónu jeho řeči jsem ucítil drobný závan nervozity.

Pousmál jsem se. „Ale, pane Bardhi, přece dobře víte, stejně jako já, že jste v případě potřeby panuVostrému na jeho večírky dodával, jak bych to řekl zdvořile, látky pro vyvolání příjemných pocitů. Dobřevím, že nešlo o žádná závratná množství a že normálně už s tímto materiálem neobchodujete… Chtěl jstejen udělat laskavost příteli,“ a když jsem viděl odmítavé gesto, které se Bardhi snažil udělat, dodal jsem,„aby bylo jasno, o ty chemikálie jako takové mi vůbec nejde. Já se jen dozvěděl, že váš kolega, čizaměstnanec, pan Parid Zade, měl před nějakou dobou docela hlučný konflikt s panem Vostrým.“

Bardhi se zatvářil uraženě. „Snad mi tu nechcete tvrdit, že jsem Horymíra Vostrého nechal zavraždit?“

Snažil jsem se Albánce uklidnit. „To vůbec nechci tvrdit a doufám, že to tak nebylo. Abych však nemuseljen doufat, rád bych se od vás dozvěděl, co bylo předmětem sporu pánů Zadeho a Vostrého?“

Bardhi převaloval v dlaních svoji skleničku s brandy a dělal, že ji velice pozorně studuje. Potom obrátilsvoje černé oči ke mně a pomalu prohlásil: „Dobrá, ale nevím, odkud máte svoje informace. Řekněmevšak, teoreticky, že pan Zade se skutečně dostal do jistého sporu s panem Vostrým. Proč bych vám měllíčit obsah takového sporu?“

Pousmál jsem se. „Samozřejmě mi nemusíte říkat vůbec nic. Já už nejsem policista. Jsem pouzesoukromý detektiv. A jako neúřední osobu mě můžete klidně vyprovodit a nebavit se se mnou. Jenže asivám musí být jasné, při vašich životních zkušenostech, že smrtí pana Vostrého se zabývají nejvyššípolicejní orgány v tomto státě. Nevím, jak tomu je v Albánii, tady u nás takové vyšetřování může způsobit

různé potíže i těm, kteří s danou záležitostí v podstatě nic společného nemají. Co si budeme vykládat.Hlavním cílem vyšetřování takového případu bývá to, aby, ehm, důležitým osobám nebyly způsobeny problémy a případné nepříjemnosti byly decentně vyřešeny. A pokud se najde nějaký pitomec, na kterého

lze ukázat, a odvrátit tak pozornost od oněch zmíněných důležitých osob, tak je vše naprosto ideální.Koukám, že jsem se vyjádřil pěkně šroubovaně. Doufám, že vaše čeština je dostatečně dobrá, aby vámbylo jasné, co jsem měl na mysli.“

Bardhi se zatvářil dost nevesele a zasmušile prohlásil: „Rozuměl jsem dobře všemu, co jste mi tu popsal.O albánské policii mi nic nemusíte říkat, tu znám lépe než vy. A, bohužel, podobné zvyklosti, o jakých jste

právě hovořil, nejsou vůbec neobvyklé ani v naší zemi. V zájmu objektivity však musím dodat, že našedvě země jistě ve světě ani zdaleka nejsou výjimkou, pokud nastanou vámi popsané okolnosti. Můžete ale

zopakovat to o nejvyšších policejních orgánech? To mi chcete tvrdit, že smrt Horymíra Vostrého

nevyšetřuje místní kriminálka?“

Ironicky jsem si prohlédl svůj protějšek a chvíli si vychutnával Albáncovy rozpaky. Po krátké chvilce jsemse však slitoval a vysvětlil mu: „Přesně tak. Z Vostrého smrti se stalo nejvyšší politikum, které byli vyslániprošetřit experti z policejního prezidia, kteří nahradili naše nepochybně schopné a výkonné brněnskékriminalisty, z nichž některé jsem ještě já sám měl tu čest řídit. Což však trochu informovaného člověkanemůže překvapit. Trochu informovaný člověk si však zároveň jistě také představí, k jakým výsledkůmtakové vyšetřování může vést.“

„A vy si také myslíte, že za smrtí Vostrého je politika?“ zeptal se mě viditelně zneklidněný Hydajet Bardhi.

„Jo, milý pane, já si to nemyslím, jenže to není pro činnost těch důležitých expertů, kteří se s nesmírnouvervou vrhli do vyšetřování Vostrého smrti, důležité. Tihle namyšlení policejní specialisté, nebo lépeřečeno ti, kteří je zaúkolovali, za vším politiku vidí. To víte, kariéry a s nimi spojených prebend se nikdo

nechce vzdát.“

„A co si tedy myslíte, že je opravdu za smrtí Horymíra Vostrého?“ zeptal se zvědavě Bardhi.

Zašklebil jsem se na něj. „Dobrý pokus. Jenže, nezlobte se, vy mě neplatíte. Já se musím zpovídat svýmzákazníkům. Těm by se jistě nelíbilo, pokud by oni platili a vás jsem informoval. Neberte to prosím nijakosobně.“

„Ne, ne, to rozhodně neberu. Ale o tom, že by ke mně mohli přijít otravovat nějací… Když jste hovořil opitomci, který se využije jako obětní beránek, to jste myslel třeba mě? Nebo pana Zadeho? To byste misnad mohl vysvětlit.“

Přikývl jsem. „To bych mohl. Vy asi víte, že na mé místo nastoupil kapitán Motl a zatím na něm stále je.“

Bardhi se zatvářil vážně a stejně vážně prohlásil: „Samozřejmě že to vím. A také vím, že pan kapitán Motldostatečně nepucuje kliky, jak vy Češi říkáte, aby povýšil. Na druhé straně je zase příliš velký odborník,aby jej z jeho funkce vyhodili. Takže pokud nedá výpověď, zůstane v ní až do penze.“

„Jste dobře informován,“ vesele jsem přitakal, „a protože je Jarda Motl rozumný člověk a vy jste takévždy věděl, kde máte své meze, tak zřejmě s ním máte stejně korektní vztahy jako kdysi se mnou.“

Bardhi se tentokrát zakřenil. „Je to přesně jako s vámi. Když jsem se pokusil pana kapitána Motla, jakbych to zdvořile řekl, pozitivně motivovat, tak mě vyhodil stejně jako kdysi vy. Avšak potom se naševztahy normalizovaly a já věděl, že mi nic neodpustí, ale také na mě nebude zkoušet nějaké levárny, jakzase vy Češi říkáte. A já se choval také slušně, takže naše soužití celkem fungovalo. A dnes, kdy je mépodnikání, řekněme, téměř zcela oficiální, nemáme spolu už vůbec žádné problémy.“

Vážně jsem pokýval hlavou. „No vidíte. Jak jsem se už zmínil, nemohu vám říci, kdo si mě najal a co všejsem prozatím zjistil. Mohu vám však říci tolik, že o pana Vostrého jsem se zajímal už před jeho skonem,mám tudíž před policií náskok při zjišťování příčin jeho smrti. Navíc můj úkol zní, věřte mi to nebo ne, najít skutečně pravdu. Pokud tedy pátrání uzavřu v co nejkratším čase, zamezím tím tomu, aby policiezpůsobila různým lidem, a vy byste mezi takové lidi mohl samozřejmě patřit, to je nám oběma zřejmějasné a vy jste to správně pochopil, různé potíže. Jistě uznáte, že to, že jste dodával, byť v nepodstatném

množství, drogy panu Vostrému, by vám jisté problémy způsobit mohlo. Ti pánové, co odstavili místníkriminálku od vyšetřování, rozhodně nebudou rozlišovat podstatné a nepodstatné věci. Budou se chtítpředvést svým šéfům a vyšetřování nepochybně vést tak, jak bude žádoucí.“

Bardhi byl najednou viditelně plný starostí. Pokýval hlavou a vypadlo z něj jen: „To… to asi máte pravdu.“

A tak jsem pokračoval: „Já jsem soukromník, se kterým se samozřejmě vůbec bavit nemusíte. To říkámkaždému, kterého se snažím zpovídat. A vám jsem to už také řekl. Můžeme si ještě připít vašímvynikajícím albánským koňakem, já si na cestu uždibnu ještě kus tady té výborné baklavy a můžeme se vpohodě rozloučit. Po mně dříve či později, při jejich schopnostech asi spíš později, ale určitě, přijdouoficiální orgány. Tedy ti zmiňovaní pražští specialisté. Ti se s vámi jistě už nebudou bavit tady v tépříjemné atmosféře u dobrého jídla a pití. Pokud však dáváte přednost setkání s nimi, já vám určitěnebudu bránit a nebudu vás přemlouvat…“

Hydajet Bardhi se najednou jaksi scvrkl, což při rozměrech jeho břicha bylo docela pozoruhodné. Povteřince se zase vypjal v celé kráse a v obličeji se mu objevilo odhodlání. Pozorně se na mě zadíval a

pomalu se zeptal: „Respektuji, že chráníte anonymitu svého zákazníka. Dovolil bych si tedy zeptat se

aspoň takto, má ten váš zákazník tolik vlivu, aby, když mu předložíte své závěry, vyšetřování smrtiHorymíra Vostrého uzavřel?“

Na chvilku jsem se zamyslel a potom Bardhimu odpověděl: „Myslím, že ano. Tedy ano, pokud zůstane vpostavení, které zastává. A já bych se vsadil, že v příštích měsících v něm zůstane.“

Hydajet Bardhi se nadechl a prohlásil: „Dobrá. Domnívám se, pane kapitáne, že vám mohu věřit.“ Potomhlasitě luskl prsty a v místnosti se objevil jakýsi mladík, který přinesl malý laptop a v obalu nějaké DVD.

Mladík položil obojí na stůl a beze slova se zase vzdálil.

Bardhi zabubnoval svými tlustými prsty po laptopu a vychytrale se na mě zadíval. „Pane kapitáne, kdyžvám teď poskytnu nějaké informace, můžete mi slíbit, že budu z celé záležitosti s panem Vostrým určitě

vynechán?“

Pokrčil jsem rameny. „Ale, pane Bardhi, nejste přece žádný naivka a dobře víte, že vám takovou věcmohu těžko slíbit. Dobře však také víte, že se své zdroje snažím chránit vždy a pokud je to jen trochumožné, držím je v tajnosti. Ovšem stoprocentní záruku vám dát nemohu. Co však říci mohu, je to, že čímdřív zjistím příčinu skonu pana Vostrého a přesvědčím o tom své zákazníky, tím spíš mohou zase onipoužít svůj vliv na to, aby se oficiální vyšetřování uzavřelo. Což jsem vám již naznačil.“

„A nepochybně je vaším zájmem to, aby se nenapáchaly větší škody, než je nutné,“ doplnil mě Bardhi.

„Přesně tak,“ přitakal jsem, „vidím, že si rozumíme.“

Bardhi otevřel víko laptopu, nastartoval jej a vsunul do čtecí mechaniky přinesené DVD. Potom ke mnělaptop přisunul a vyzval mě, abych si DVD prohlédl.

Údivem jsem nadzdvihl obočí. Před mýma očima defilovaly záběry, fotografie a krátké filmové nahrávky zrůzných večírků, které ovšem spojovaly stejné interiéry.

Hydajet Bardhi mi vysvětlil: „To, co vidíte, jsou záběry z večírků, které pan Vostrý pořádal ve své vile naMečkově. Zajímavé, není-liž pravda?“

Zajímavé to vskutku bylo. Spousta lidí v různém stupni opilosti, různém stupni oblečení, vlastně spíšvysvlečení, a v různých polohách často připomínajících praktické cvičení kámasútry. Nešlo přehlédnoutřadu osobností našeho kulturního i politického života, jak se jim říkalo ve sdělovacích prostředcích. Já sipod pojmem osobnost představoval někoho jiného, leč já nebyl ten rozhodující v tomto oboru.Vyskytovalo se tam i několik mladinkých hereckých nadějí, některé z nich nepochybně mladší patnácti let.

Bylo vidět, že Horymír Vostrý byl vskutku demokrat. Politici a jejich partneři či partnerky byli znejrůznějších stran a lidé od kultury patřili jak k příznivcům, tak i k odpůrcům (soudě alespoň podle jejichvyjádření v bulváru a kulturních rubrikách) Horymíra Vostrého. Všichni měli společné to, že senepochybně velmi dobře bavili. Pravda, některé ta zábava docela zmohla, to však na celkové atmosféřenic neměnilo.

Udiveně jsem pohlédl na Bardhiho a zeptal se: „Jak jste k tomuhle šťavnatému materiálu přišel?“

Bardhi mi s jistou dávkou samolibosti vysvětlil: „Máte správné informace, že před pár měsíci, vlastně už je

to víc jak rok, se pan Zade dostal do konfliktu s panem Vostrým. Já se totiž také angažuji v kultuře,podílím se občas na produkci některých filmů či divadelních představení. Mým mužem pro tuto práci jeprávě pan Parid Zade. Tato jeho činnost byla důvodem, proč byl zván na večírky pana Vostrého.Samozřejmě mě informoval, co se tam dělo. Mezi ty informace také patřilo to, že část z onohonepodstatného množství povzbuzujících látek, které jsem panu Vostrému opatřoval, se dostala i knezletilým účastnicím večírků, k oněm chráněnkám pana Vostrého, které jste jistě nepřehlédl.“

Suše jsem poznamenal: „A to byl pro vás problém.“

Bardhi přikývl. „Přesně tak. Asi víte, proč jsem alergický na kombinaci drog a nezletilých. To, že se tydívenky na večírcích dobře bavily sexem a některé alkoholem, mi bylo vcelku jedno. Zcela evidentně všedělaly dobrovolně a rády. Drogy, to však bylo něco jiného. Ta vámi zmiňovaná hádka mezi pány Zadem aVostrým byla právě proto, že pan Zade na můj pokyn panu Vostrému důrazně vysvětlil, že pokudnezajistí, aby moje drogy nebyly podávány oněm mladým dívkám, zastavím jejich přísun. Případnězasáhnu ještě důrazněji.“

„A ty fotografie a filmové záběry?“ zeptal jsem se.

„To byl právě můj důraznější zásah. Pana Zadeho jsem vybavil miniaturní nahrávací technikou a poslézepan Zade ty záběry předvedl panu Vostrému s tím, že by se mohly náhodou dostat třeba volně nainternet, pokud by tedy pan Vostrý nezacházel s námi dodanými povzbuzujícími látkami zodpovědněji.Vzhledem k tomu, že mě pan Vostrý dobře znal a věděl, že jsem toho schopen, choval se už potom podlenašich představ.“

Pousmál jsem se: „Nejsme prudérní národ, dokážu si však představit, že tyhle záběry by způsobily dostvelké pozdvižení. Vostrého kariéra, zvlášť její politická část, by šla k ledu. A spoustu lidí by z toho dost

bolela hlava.“

Bardhi mi zcela vážně přitakal: „Přesně tak, nepochybně máte pravdu.“

Při hovoru jsem si záběry na DVD prohlížel dál a dál a najednou jsem se zarazil. Bardhi se na mě koukalsvýma už opět vychytralýma očkama a zeptal se: „Copak, pane kapitáne, něco se vám nezdá?“

„Ani ne,“ zamyšleně jsem odpověděl a ukázal na obrazovku laptopu, „už potřetí jsem si však všiml tadytoho chlapíka s culíkem. Ten nevypadá ani moc opile, ani nějak vysvlečený a hustí cosi do Vostrého,

kterému se to podle jeho výrazu a gest moc nezamlouvá.“

Hydajet Bardhi pochvalným hlasem prohlásil: „Potěšil jste mě. Říkal jsem si, jestli si toho culíku všimnete.

Asi víte, pane kapitáne, kdo je jeho majitelem?“

„Přece Maxmilián Ungr, jeden z našich nejlepších ekonomů, alespoň podle sdělovacích prostředků, vekterých často vystupuje a udílí nám moudra ohledně ekonomického vývoje. Protože novináři, kteří jej takvychvalují, neráčí srovnávat jeho prognózy se skutečností, je za hvězdu.“

Bardhi s nejhlubším despektem prohlásil: „Jenže je tak chytrý jako novináři, kteří jej pořád chválí. Nebo simyslíte něco jiného?“

Pobaveně jsem odvětil: „Vůbec ne. A té jeho makléřské společnosti Ungr Finances bych své peníze určitěnesvěřil. Co nám však vyvádí u nebožtíka Horymíra Vostrého? Ungr, alespoň pokud vím, do umění nikdyneinvestoval. Že by chtěl podpořit obchodní úspěchy svého finančního impéria účastí ve vládě? Nebo si sVostrým jen domlouval nějakou slečnu?“

Bardhi pokrčil ramena a řekl: „Upřímně řečeno, nevím. Ty naše nahrávky jsou jen obrazové. Parid Zade je

dělal minikamerami v knoflících a přívěscích na klíče. Tedy lépe řečeno, jen obraz je k použití. Zvuk,kterému je rozumět, je nahraný jen v Zadeho blízkosti. A k těmhle dvěma se Parid mohl přiblížit jen jakomimochodem, aby nebyl podezřelý. Takže, když si ty záznamy poslechnete, jsou tam slyšet slova jakokandidátka a snad milionů. Těžko říct. Můžete to předat nějakému expertovi. Já to však už udělal. Vesvých firmách takové mám a nic víc z těch záznamů nedostali. Takže bych spíš sázel při hovoru těchtodvou pánů na politiku jak na slečny.“

Zeptal jsem se: „Co bude tady s tím DVD? Mohu si je odnést?“

Bardhi se usmál: „Laptop si samozřejmě ponechám. To DVD je však vaše. Naložte s ním tak, jak uznáteza vhodné. Pokud by nebylo zbytí a musel jste je zveřejnit, tak neváhejte. Mně to je zcela jedno. Jenprosím udělejte, co budete moci, abyste mě z této záležitosti vynechal. Skutečně bych velice ocenil,pokud byste svými odhaleními včas zarazil oficiální pátrání.“

„To vám mohu určitě slíbit, že se o to budu snažit, seč to bude možné,“ řekl jsem.

„A pokud byste potřeboval nějaké finance…“

Odmítavým gestem jsem Bardhiho zarazil: „Děkuji, ale nemusíte si dělat starosti. Moji klienti mi platí vícenež slušně.“

Když jsme zastavili před mým domem, rozehrál se mi mobil. Volal mi Břetislav Bohata. „Pane kapitáne,uvědomil jsem si, že jsem vám zapomněl něco říct, když jste byl u mě. Omlouvám se, ale to víte, nebylo

mi zrovna nejlíp.“

Zeptal jsem se: „A co teď, už vás ta chřipka, nebo co to bylo, pustila?“

„Děkuji za optání, v pořádku ještě nejsem, líp už mi však je.“

„No tak vidíte, to je hlavní, že už je to lepší. A omlouvat se není proč, otravoval jsem já vás.“

„Prosím vás, jaké otravování. Abych však kvůli vzájemným zdvořilostem nezapomněl, co jsem vám chtělříct. My tady máme ve Veverské Bítýšce samozřejmě víc pohostinských podniků. Nejsme žádný konecsvěta.“

„To bych si nikdy nedovolil tvrdit,“ poznamenal jsem s úsměvem.

„Jeden z těch podniků je restaurace Na Bílém potoce. Dobře tam vaří, a tak tam s manželkou dost častochodíme na oběd či večeři. A proto vím, že máme stejný vkus, jako má, vlastně měl, Horymír Vostrý. Myse spolu nijak nestýkali, v té restauraci jsem jej však dost často potkával a vím, že tam měl svůj stůl, anedaleko od toho našeho. I když jsme se v té restauraci občas potkali, kromě běžného pozdravu jsme sedál nestýkali a vlastně ani nevyhledávali vzájemná setkání nebo vzájemné hovory. Pokud jsme se setkaliprofesionálně, tak naše vztahy byly korektní, to však bylo vše.“

Poděkoval jsem Břetislavu Bohatovi: „To jste hodný, že jste si na mě vzpomněl. Váš tip může býtzajímavý. Půjdu se tam zeptat, třeba Vostrý ten podnik navštívil i před svojí smrtí. Kdo ví?“

Herec se nabídl: „Nemám se tam zeptat?“

„Ne, v žádném případě. Raději tam zajedu sám, abych si udělal obrázek. Jste hodný, nechte to už namně.“

Břetislav Bohata mi na to řekl: „Dobrá, jak chcete. Klidně se tam však obraťte na pana Viktora Roubala.To je majitel toho podniku a dobře se spolu známe. Dalo by se říct, že jsme dokonce přátelé.“

Poděkoval jsem za tuhle nabídku a potom mě ještě něco napadlo. „Říkal jste, že tam u vás máte těch

hospod víc. Nemohl Vostrý chodit i do ostatních?“

„Nemyslím. O Vostrém vím, že si potrpěl na dobré jídlo a pití. Oboje je hostu bohatě dopřáno právě NaBílém potoce. Ty ostatní podniky jsou spíš takové venkovské restaurace. Vaří tam sice také velice dobře aposezení je příjemné, ale takovou úroveň a prostředí jako restaurace Na Bílém potoce přece jen

nabídnout nemohou.“

Když jsme hovor skončili, na chvilku jsem se zamyslel. Tip Břetislava Bohaty mohl být opravdu zajímavý.

Určitě do Bítýšky znovu zajedu, třeba se tam Vostrý s někým zajímavým opravdu setkal.

Usoudil jsem, že však bude nejlepší, když nejprve ještě prověřím informace od Milana Horkého, abych

věděl, na co se případně Na Bílém potoce ptát.

Po hovoru s Břetislavem Bohatou jsem ještě navolil číslo Milana Horkého. Povyprávěl jsem mu o návštěvě

u Hydajeta Bardhiho, o DVD, které mi dal, a především o Maxmiliánu Ungrovi.

Milan do telefonu zahlaholil, když si vyslechl moji přednášku: „Takže určitě chceš, abychom trochu

proklepli toho finančního mága.“

Přitakal jsem mu: „No tak nějak. Ale ještě mě napadla jedna věc.“

„Jen se svěř kamarádovi,“ zašveholil Milan, „jsem jedno óbrucho a čekám netrpělivě na tvé pokyny.“

„Jsi šašek,“ prohlásil jsem s hraným despektem, „avšak šašek šikovný, tak ti svěřím ještě jeden úkol.“

„Teď jsi mě fakt potěšil,“ rozchechtal se Milan a dodal, „už jsem celý nedočkavý, co budeš zase chtít.“

Obrátil jsem se k Honzovi Rubeši: „Zavezl bys mě ještě k Milanovi Horkému a zpět sem, do mého domu?“

Honza pokrčil ramena. „Jo, proč ne. Žádný problém.“

„Milane, mohu se u tebe teď zastavit? Nechal bych tě okopírovat Bardhiho DVD a poprosil bych tě, aby se

tvoji hoši z něj pokusili něco vytáhnout o hovorech Ungra a Vostrého. Třeba budete úspěšnější než

Bardhiho lidé.“

„Klidně se zastav, to zvládneme.“

Když mě Honza Rubeš po zastavení u Milana Horkého konečně vyložil před mojí vilou, uvelebil jsem se vesvé pracovně a hluboce se opět zase jednou zamyslel.

Milan mi dal ve svých zprávách tipy na tři dívky, adeptky hereckého řemesla, spjaté s HorymíremVostrým. Jedna šla na potrat, další se o Vostrém nepěkně vyjadřovala a ta třetí se odebrala na onen svět.

Usoudil jsem, že volat na mobil té mrtvé dívčiny by moc smyslu nemělo. Pokud by jej někdo z jejích

blízkých používal, budilo by mé volání spíš rozpaky. Milan mi dal také adresu té mrtvé dívky a já se

rozhodl, že si její bydliště očíhnu osobně. Pokládal jsem za rozumné tuto akci nechat až na konec.

Tip na dívku, která byla nespokojená s tím, jak se o ni Vostrý postaral, se ukázal jako slepá ulička.

Když jsem navolil číslo jejího mobilu, uslyšel jsem v pozadí anglický hovor a v popředí příjemný alt:

„Zdena Becvarova, please.“

Trochu udiveně jsem zahlaholil: „I hope, I can speak in Czech with you.“

Následovalo pobavené: „Jéžíšmarjá, to je gól! No jo, vždyť vy máte české číslo. Samozřejmě že můžememluvit česky. O co jde, chcete mě do nějaké inscenace? Teď to ale nepůjde. Už tři měsíce jsem nazkušené v Kalifornii, v Hollywoodu. A jak to vypadá, tak tu ještě nějaký čas pobudu, protože se naskytlynějaké sice nevelké, ale přece jen slibné herecké příležitosti. A kromě hraní si ještě zdokonaluji angličtinu.

Zrovna teď jste mě chytil, když tu točím takovou nevelkou roli. Ale ve filmu, který bude asi docela

známý.“

„Tak to gratuluji. Doufám, že vás neruším?“

„Ne, teď mám chvilku volno, můžeme si pohovořit, pokud chcete.“

Pobaveně jsem konstatoval: „Roli vám nenabízím, chtěl jsem se jen na něco zeptat. Jenže pokud jste bylanaposledy v Česku před čtvrt rokem, tak je to celkem zbytečné.“

Zdena Bečvářová svým mnohoslibným altem odpověděla trochu udiveně: „Je to tak. S drahou vlastí jsemse opravdu naposledy viděla před třemi měsíci. Vy mě ale napínáte. O co vám jde?“

Řekl jsem si, že neuškodí, když jí vysvětlím, proč jí volám. A tak jsem slečně Bečvářové povyprávěl ookolnostech smrti Horymíra Vostrého a o tom, že se mi doneslo, že ona o něm pěkně nemluvila. A ještějsem jí řekl, kdo jsem a proč se o smrt Vostrého zajímám.

„Tady jsem na internetu také zjistila, že Horda už není mezi námi. No jo, co se dá dělat,“ povzdechla si,„a vás nenapadlo nic jiného, než že jsem tomu chlípníkovi pomohla na onen svět?“

„Musíte uznat, že po tom, jak jste se o něm vyjadřovala, podle toho, co jsem se dozvěděl, to nebyl taknelogický nápad. Pokud však jste už čtvrt roku v cizině, tak je zbytečné se tou ideou zabývat.“

„To máte pravdu, ale i tak to mé ječení na Hordu byla spíš jen taková chvilková záležitost, kterávyšuměla.“

„Když už se tak bavíme,“ zeptal jsem se zvědavě, „o co vlastně šlo?“

„Když jsem vychladla, tak jsem musela uznat, že Horda za to vlastně ani nemohl. Šlo o to, že v jedné znašich privátních televizí připravovali, vlastně pořád připravují takovou debilní telenovelu. Horoucí srdcese to má jmenovat. Má se to začít vysílat v nejbližší době, pokud aspoň vím. Jo, a podle mě je to sicedebilní, nicméně dobře zaplacené, tudíž pro herce zajímavé. Původně to mělo mít dvojici hlavních hrdinek

– tak tam Horda doporučil mě a tu čúzu Hodačovou.“

„Carmen Hodačovou?“ zeptal jsem se. To byla totiž další dívka na mém seznamu. Ta, co absolvovala

potrat.

„No jo, ta kráva,“ přisvědčila jemně Zdena Bečvářová a pokračovala, „potom ten scénář změnili. Asi chtělišetřit, co já vím. Ony to zase nebyly takové hlubokomyslnosti, takže postava sem nebo tam, to nehráloroli. No a z dvojice hlavních hrdinek jim ve scénáři zbyla najednou jen jedna. A v té televizi si vybraliHodačovou. Ona je taková kráva, představte si, že kvůli tomu, aby tu roli dostala, šla údajně na potrat.Aspoň se to říkalo. Já nadávala na Hordu, potom mi však došlo, že on v tom byl zcela nevinně. Produkceseriálu se prostě rozhodla ušetřit a vybrala si z nás dvou. Tak jsem se potom doma na všechno vykašlalaa odebrala se sem za velkou louži. Já už se potom na Hordu skutečně nezlobila. A když jsem teď tadyzjistila, jak skončil, je mi ho docela líto. To mi můžete fakt věřit.“

Jak jsem Zdenu Bečvářovou poslouchal, tak jsem jí to fakt věřil.

Když jsem skončil hovor se Zdenou Bečvářovou, rozhodl jsem se zavolat zbylé živé z trojlístku, na kterýmě nasměroval Milan Horký, tedy Carmen Hodačové. Kdyby byla z Brna, zkusil bych ji vzhledem k tomupotratu raději překvapit, abych viděl její reakce, jenže tato dívka žila v Praze. A tam jet jen tak naslepo,se mi opravdu nechtělo.

Vypadalo to, jako by se Horymír Vostrý zaměřoval na kočky s hlubšími sexy hlasy. Podobně jako přihovoru se Zdenou Bečvářovou se mi ozval v reproduktoru mobilu příjemně znějící a opět vše slibující alt.Po chvilce dohadování nakonec Carmen Hodačová souhlasila s tím, že mi věnuje krátký rozhovor.Domluvili jsme se na schůzce v restauraci kousek od divadla, kde právě zkoušela, s tím, že v polednenásledujícího dne bude mít dvě hodinky volna. Když jí zaplatím oběd, ona se se mnou podělí o své

znalosti o Horymírovi Vostrém.

Pokud to bylo jen trochu možné, vždy jsem se s díky vzdal lákavé možnosti projet se po naší hlavní dálnici

z Brna do Prahy. Člověk tady nikdy nevěděl, zda nenarazí na dálnici ucpanou nehodou nebo plánovanouči neplánovanou opravu. Raději jsem si proto koupil lístek první třídy na ranní vlak a měkce usazený vpohodlném křesle se vydal vstříc našemu sídelnímu městu.

Pravda, ani tato cesta nebyla zcela bez rizika. Jak už bylo v naší drahé zemi zvykem, tak občas jistíobčané, nehledíce na riziko zranění, snažili se připravit naši železnici o část zabezpečovacího zařízení, abyje výhodně zpeněžili ve sběru. Orgány státní moci usilovně dělaly, že s tímto problémem nic podniknoutnemohou, a tak se občas mohlo stát, že váš vlak zůstal stát někde před Prahou, případně se musel vydatke svému cíli oklikou. Pořád však riziko takové nepříjemnosti bylo nesrovnatelně menší než naděje naproblém, který připravila dálnice D1. A navíc, pokud vás takový zážitek potkal, přečkat jej v křesle vlakubylo mnohem pohodlnější než popojíždět krokem po dálnici.

Protože jsem si říkal, že neuškodí schůzku s Carmen Hodačovou zdokumentovat i fotograficky, vybaviljsem se na cestu do Prahy svojí, jak ji Lucka nazývala, špionážní bundou. Jakmile jsem totiž někde objevil

nějakou sledovací elektroniku, která mě zaujala, nebyla nekřesťansky drahá a dobře sloužila, hned jsemji vyzkoušel.

Disponoval jsem proto také několika miniaturními kamerami maskovanými jako knoflík nebo skrytými vpropisovačce. Dvě ze zmíněných kamerek jsem měl připevněné k mé špionážní bundě a navíc jsem si projistotu s sebou vzal ještě jednu propisovačku vybavenou miniaturní kamerou. Říkal jsem si, že třeba budezajímavé zaznamenat reakce Carmen Hodačové při našem rozhovoru. Na druhé straně, i když niczajímavého nenahraji, je lepší být vždy připraven. S úsměvem jsem si uvědomil, že podobně vybavenýParid Zade navštěvoval Vostrého večírky.

Restaurant Bolaso byl, jak jeho název napovídal, zasvěcený Argentině a jihoamerické gastronomii vůbec.Nebylo divu, že si mě sem Carmen Hodačová pozvala. Jednak ten luxusní podnik byl na kýchnutí vzdálený

od jejího divadla, a navíc jsem samozřejmě měl platit já. Pokud jídlo odpovídalo vzhledu restaurace, bylodrahé a možná i dobré. Takže se holt nějaký ten kořen hodil. Tentokrát tato role padla na mě.Sebekriticky jsem si při vstupu do tohoto elegantního podniku říkal, že kdo maže, ten jede. A já jet chci.Mlsný jsem také, nějaký ten peníz ve šrajtofli mám, a navíc tohle posezení bylo dostatečně dotovánomými třemi klienty. Takže jsem se zatvářil světácko-optimisticky a energicky nakráčel ke stolu u jednoho z

oken, kde na mě čekala Carmen Hodačová.

Když povstala, abychom se vzájemně představili, musel jsem uznat, že ta ani ne osmnáctiletá slečna a,jak jsem věděl, už dost úspěšná herečka, je fakt kus. Nebyla příliš vysoká, měla tak 165 centimetrů, štíhlá, ale žádná koncentráčnická vychrtlina, kterými se to mezi herečkami a modelkami jen hemžilo vbláhovém domnění, jaké jsou krasavice.

Mladá herečka byla oblečena do minisukně a trička s tenkými ramínky. Oboje těsně obepínalo jejídokonalou postavu a dávalo vyniknout poutavým křivkám jejího těla. Jak mi neuniklo při letmém pohledu,

protože mi zpoza stolu vyšla vstříc, její nohy nazuté v nízkých lodičkách rovněž nepotřebovaly žádnýdoplňující komentář. Celkový dojem umocňovaly jemné ruce a souměrný obličej orámovaný hřívou tmavěhnědých vlasů, pod kterými doslova zářily výrazné zelené oči. Prostě na první pohled to byla kočka.

Jenže já díky své detektivní praxi byl zvyklý nedat na první pohled. Vždycky jsem se snažil svůj protějšekzrentgenovat, dostat se mu pod kůži, přijít na styl jeho uvažování. A dokázal jsem také v naprosté většině

případů poznat, jestli ten, s kým mám tu čest hovořit, lže, nebo mluví pravdu. Případně jak je alespoňupřímný.

Tahle slečna budila velkolepý dojem svým vzhledem. Krásná ženská, a jak jsem ji chvíli poslouchal, ichytrá a schopná ženská. Záhy jsem si však uvědomil, že bude schopná všeho, to však teď předbíhám.

Když jsme se usadili a já si ji pozorněji prohlédl, rychle jsem si začal uvědomovat, že všechno na ní jevypočítané na efekt, vyumělkované a i poněkud přehnané. Ta slečna si prostě dobře uvědomovala, jakvypadá, a neváhala svých nepochybných fyzických předností využít ke splnění svých cílů.

Výstřih její halenky byl o maličko větší, než by se slušelo. Sukně byla zase maličko kratší, než by dáma, za

kterou se Carmen Hodačová nepochybně považovala, měla mít. Její nalíčení bylo o trošičku výraznější,než by se pro opravdovou dámu, hodnou toho jména, hodilo. Její zelené oči skutečně zářily. Když jste sevšak do nich opravdu pozorně zadívali, kdesi v jejich hloubi jste viděli vypočítavost a snad i trochukrutosti. Prostě pozorný partner této dámy si musel držet odstup. Nepochyboval jsem však, že podobnými

psychologickými detaily se mužští v přítomnosti téhle krásné slečny obvykle nezatěžovali.

Protože jsme se domluvili na obědě, zeptal jsem se Carmen, co by si přála objednat. Jak to u slečen jejího

druhu bývalo, čekal jsem, že bude chtít kvůli linii a zdraví poobědvat nějaký zeleninový salát s dietnízálivkou. Zdaleka ne naposledy během našeho krátkého setkání mě však ta štíhlá dívka vyvedla z míry.Zamrkala na mě svůdně dlouhými řasami lemujícími zelené oči a přála si parrilladu, směs argentinskýchmas připravovaných na speciálním grilu parrilla na otevřeném ohni. Šlo údajně o porci pro dva lidi, jak sevšak posléze ukázalo, určitě by se tím nasytilo víc strávníků. Porcička byla bratru za půldruhého tisícekorun. Co bych však neudělal pro zdárný průběh vyšetřování. K tomu jsme si objednali směs omáček adomácí pečivo s pažitkovým krémovým sýrem. Když jsem se zahloubal do nápojového lístku, nepochybnějsem slečnu Hodačovou potěšil objednávkou láhve červeného vína Trapiche Iscay Merlot z argentinsképrovincie Mendoza. Už jsem to víno kdysi pil a po jeho ochutnání se i můj protějšek m
ohl přesvědčit, žemělo pouze jedinou vadu, bylo totiž skoro dvakrát tak drahé než objednané jídlo. Řekl jsem si však, žepro úspěch vyšetřování je opravdu třeba se obětovat. A jen tak mimochodem, obětovali jsme se oba sneobyčejným nasazením, protože tu láhev vynikajícího červeného jsem posléze objednal ještě jednou.

Než nám donesli jídlo, jen jsme tak nezávazně plácali, popíjeli výborné červené a já si nic netušící slečnuněkolikrát vyfotil svými knoflíky u bundy.

Za necelou půlhodinku nám donesli objednanou krmi. Maso, omáčky i pečivo, vše bylo skutečně

vynikající, takže hovor jsme omezili na nezbytné minimum.

Jakmile větší část grilovaného masa zmizela v našich vyhládlých útrobách, zvolnili jsme tempo, já oběmanalil z už zmiňované druhé láhve, Carmen Hodačová mě zrentgenovala svýma zelenýma očima a zeptalase s nenápadně hranou lhostejností: „Když jste mi, pane Berko, volal, tak jste naznačoval, že vás zajímá

Horda Vostrý.“

Pobaveně jsem si pomyslel, že snad každá dáma, s níž se nebožtík umělec seznámil, jej zvala Horda. Inu, proč ne. Je to docela roztomilé pojmenování.

Spolkl jsem kousek výborné klobásky, jež byla součástí té mísy grilovaných dobrot a kterou jsem si nechal

místo moučníku, poválel ji po jazyku, abych zjistil, jak chutná, chutnala opravdu moc dobře, polkl ji azapil douškem vynikajícího vína. Potom jsem se pousmál a diplomaticky prohlásil: „Máte pravdu, slečnoHodačová, měli bychom také trochu naplnit pracovní část našeho setkání. Opravdu se nemýlíte. Zajímámě váš vztah k panu Vostrému.“

Oči Carmen Hodačové ztvrdly a jejich majitelka se mě hlasem, ze kterého najednou vymizela jehopředchozí vše slibující vláčnost, zeptala: „A co tak najednou, když je Horda po smrti? Teď už to je jedno,

ne?“

Zatvářil jsem se vševědoucně a zaševelil: „No právě, teď to je zajímavé. Abych vám nalil čistého vína,tedy kromě tady toho argentinského červeného, byl jsem pověřen tím, abych trošku zapátral po příčinách

smrti pana Vostrého.“

„Kým jste byl pověřen?“

„To teď vůbec není důležité, nezlobte se.“

Carmen Hodačová nesouhlasně zatřásla svojí tmavohnědou hřívou a ironicky se zeptala: „Snad sinemyslíte, že jsem Hordovi pomohla na onen svět?“

Usmál jsem se: „Jak vás tohle napadlo?“

Carmen mi vrátila můj úsměv. „Na to, aby mě tohle napadlo, nemusím být žádný lumen. Tlučete se zamnou z Brna, tady mě draze krmíte a napájíte, nejste novinář, ale soukromý detektiv, tak dá rozum, co

by vás asi tak mohlo zajímat v souvislosti s Hordovým skonem.“

Zvědavě jsem ji pozoroval. „Jste chytrá, nemusíte být skromná. Tak dobrá, nebudu chodit kolem horké

kaše. Jak to bylo s vaším potratem a sporem s Vostrým?“

Úmyslně jsem se zmínil poněkud hrubě o potratu, protože jsem věděl od Milana o tom, že hádka Vostrého

s mým fešným protějškem tajemstvím nebyla. Naši úctyhodní bulvární novináři si však bez úspěchulámali hlavu nad tím, co bylo příčinou oné hádky zakončené rozchodem. Ač podobné zpravodajstvínormálně nesleduji, této záležitosti si nešlo nevšimnout. Dávno jsem však tuto aféru pustil z hlavy, ažMilanovy informace mi ji připomněly. Tajemství svého potratu Carmen Hodačová úspěšně skrývala, takže

o něm vědělo jen nemnoho lidí a kupodivu nikdo od novin. Já si v duchu říkal, když jsem ji pozoroval přinašem rozhovoru, že tahle slečna je nesmírně sebejistá. Možná se sebejistě jen tváří, možná ne, tenpotrat je však něco, co chce skrýt a nejspíš se za to stydí. A já bych ji tak mohl rozhodit.

Bylo vidět, že moje úvahy byly zřejmě správné, což jsem vzápětí zdokumentoval svými kamerovými

knoflíky.

Mladá herečka poprvé během našeho rozhovoru vypadla ze své role a zjevně zaskočená zakoktala: „Jakjste…? Jak jste se tohle dozvěděl? Snad nejste takový hajzl, abyste mě vydíral? Že vám vlastně nejde oVostrého? Že si chcete vydělat někde u bulváru?“

Pobaveně jsem ji pozoroval. „Milá slečno, máte skutečně bujnou fantazii. I když na druhé straně, přes své

mládí budete už jistě mít, vzhledem k prostředí, ve kterém se pohybujete, zkušenosti, které vás nutí kostražitosti. Takže se vám ani nemohu příliš divit. Můžete však být skutečně naprosto klidná. Tu informaci

o onom zákroku, který jste podstoupila, jsem získal zcela diskrétní cestou a stejně diskrétně se k níchovám a chovat míním. Pokud nemáte nic společného se smrtí pana Vostrého, tak nevidím ani nejmenšídůvod, proč by tomu mělo být jinak.“

Vyštěkla na mě: „Kdo vám takovou intimní věc o mně prozradil?“

„Nezlobte se, milá slečno, stejně jako nechci tuto vaši neveselou záležitost někde dávat k dobru,neprozradím vám ani to, jak jsem se o ní dozvěděl.“

Carmen Hodačová třískla svojí sklenicí o stůl, až ji málem rozbila, a na ubrus jí vyšplíchlo trochu vína.

Trucovitě pronesla: „Vy mi neřeknete, kdo vám tohle prozradil! Tak dobrá, potom se už nemáme o čem

bavit.“

Pokýval jsem hlavou. „Jak myslíte. Já nejsem úřední osoba. Klidně tedy můžete odejít. Potom mi všaknezbude nic jiného než se jako zákonů dbalý občan obrátit na policii s podezřením, že znám osobu, kterámohla mít dobrý důvod zbavit se Horymíra Vostrého. A věřte mi, že v případě nutnosti se ve mně zákonůdbalý občan probudí velmi snadno.“

„Vy haj…,“ zasyčela mladá herečka s tváří zkřivenou zlostí, až se číšník jdoucí kolem udiveně otočil.

Najednou ta elegantní a krásná slečna byla pryč a proti mně seděla fúrie dštící oheň a síru. V duchu jsemsi řekl, že si mohu gratulovat k tomu, že jsem tohle stvoření nepojal za manželku.

Carmen Hodačová si rychle uvědomila, že takový výbuch není zrovna taktický. Párkrát se zhlubokanadechla a odsekávajíc každou slabiku, zeptala se ledovým hlasem: „Tak co vlastně po mně chcete?“

Pousmál jsem se a vysvětlil jí: „Už jsem to řekl jednou. Rád bych věděl, jak to bylo s vaším potratem asporem s Horymírem Vostrým, který vyústil ve váš vzájemný rozchod. Kdo si mě najal, vám prozraditnemohu, co vám však mohu sdělit, je to, že není nemožné, že Horymíru Vostrému někdo pomohl na onen

svět. Jaké byly poslední chvíle vašeho exmilence, jestli při nich byl sám, to policie neví. Ani já to nevím. A

tak se vyptávám lidí, kteří by mohli mít dobrý důvod strávit s panem Vostrým poslední chvíle jehoživota.“

Carmen Hodačová se křečovitě zasmála. „To vás nenapadlo nic chytřejšího, než že jsem já Hordu hodilado té vaší přehrady? Vždyť se na mě podívejte. Při mých 55 kilech bych takové chlapisko, jako byl Horda,asi těžko přemohla.“

Ironicky jsem se ušklíbl. „Jen nebuďte zbytečně skromná. Ve stavu, v jakém pan Vostrý v okamžiku svéhoskonu byl, by na něj stačila i podstatně drobnější slečna, než jste vy.“

Vrátila mi moji ironii. „Takže byste chtěl slyšet, jestli mám na noc, kdy Horda zemřel, alibi? Jak se to říká

v detektivkách.“

S úsměvem jsem jí odvětil: „No, v detektivce sice nejsme, jsme v restauraci, jinak však máte samozřejměpravdu. Rád bych se od vás dozvěděl, jestli jste se náhodou nějak nepodílela na smrti pana Vostrého, ikdyž v tomhle ohledu samozřejmě přiznání mohu těžko očekávat. A rád bych věděl, co jste oné, proHorymíra Vostrého osudné, noci dělala. Jistě víte, kdy zemřel. Bylo to barvitě vylíčeno ve všech zprávách.“

Netroufal jsem si tvrdit, nakolik ta slečna byla upřímná a nakolik na mě svoje emoce hrála. Koneckonců,byla to profesionálka ve skrývání a projevování emocí. Najednou však vyprchalo její rozčílení a přemohloji dojetí. Zajíkavě přitakala: „Samozřejmě že vím, kdy Horda zemřel.“

„A co jste té noci dělala?“ zeptal jsem se znovu, dbaje toho, že dobrý detektiv má podobně jako dobrýnovinář trvat na zodpovězení své otázky.

Carmen Hodačová s nešťastným výrazem pokrčila svoje úhledná ramena. „Drobným problémem je, žejsem byla celý den před nocí, kdy Horda zemřel, sama doma. I tu noc jsem byla doma sama a až todopoledne po jeho smrti jsem šla tady do divadla na zkoušku. Než se mě zeptáte, tak vám mohu hnedříct, že mě nikdo nenavštívil. Zavřela jsem se zcela úmyslně, protože jsem se potřebovala učit roli.“

Poznamenal jsem: „Dejme tomu, že jste ten čas strávila tak, jak říkáte. Někoho jste však mohla kHorymíru Vostrému poslat. Aby, jak bych to řekl, vyřídil vaši záležitost v jeho domě za vás.“

Na moji jedovatou poznámku odpověděla Carmen Hodačová s povzdechnutím, které bylo zřejměopravdově nešťastné. „Milý pane detektive, plácáte úplné nesmysly a jste zcela mimo realitu.“

Dal jsem jí za pravdu: „To je možné, proto však tady s vámi hovořím, abyste mě do té reality zpětnasměrovala.“

Dívka si znovu povzdechla a dala se nepříliš ochotně do vysvětlování: „Já o tom nechtěla s nikým cizímhovořit. Vy mi však pokoj nedáte.“

Přitakal jsem: „To máte pravdu, nedám.“

„Vy jeden, víte, jak to bylo s tím mým potratem? Vy si zřejmě myslíte, že potrat po mně chtěl Horda adonutil mě k němu. A mám ho proto důvod nenávidět?“

Trochu udiveně jsem jí znovu přitakal: „Přesně tak. To je snad logická úvaha, ne?“

„Logická ta úvaha snad je. Mohu vás však ubezpečit, že je docela mylná.“

Udiveně jsem se zeptal: „Snad mi nechcete tvrdit, že to bylo naopak? Že ten potrat jste chtěla vy protiVostrého vůli?“

Carmen Hodačová se smutně pousmála: „Za pár let si možná při téhle vzpomínce budu mít chuťnafackovat. Před rokem to však tak nějak proběhlo. S Hordou jsem spala už od mých čtrnácti a půl. Byloto po těch letních hereckých kurzech pro nadanou mládež, na kterých se podílel i Horda. Bylo nás víc,které si pak zval domů, kde se nám věnoval osobně. Dnes už to je jedno, když Horda zemřel. Klidně topřiznám, napřed z nás na těch letních kurzech dělal herečky a potom se s námi doma vyspal. Tedy k jehocti je nutno říct, nešlo o žádné znásilnění. Která nechtěla, tu Horda neošoustal. Mám však ten pocit, ženakonec svedl každou. Víte, on byl hrozně fajn a jako milenec… To nepotřebovalo žádný komentář.“

„Intimní podrobnosti mi líčit nemusíte,“ přerušil jsem ji suše, „já je nikomu líčit také nemíním. Zajímal bymě jen ten váš potrat.“

„Žádná věda to nebyla. Kondom si Horda nebral a já to po něm ani nechtěla. On říkal, že s kondomem toje jako, promiňte, lízat med přes sklo. A mně se to s ním, tedy s kondomem, taky nelíbilo. Já však poctivě

užívala antikoncepci, jenže se prostě nějak zadařilo.“

„A co říkal Horymír Vostrý, když zjistil, že jste těhotná?“

Carmen Hodačová nešťastně prohlásila: „To bylo právě to, co nechcete pochopit. Horda chtěl, abych si todítě nechala. Že mi na ně bude bohatě platit a bude se o ně také starat. On totiž vedl sice bohatý

sexuální život…“

„To vám nevadilo?“ skočil jsem jí udiveně do řeči.

Ušklíbla se. „A proč by mi to mělo vadit? Bylo mi s ním dobře, profesně mi pomáhal. A natolik jsem hoznala, abych věděla, že mi věrný nebude ani náhodou.“

Potom se zarazila a dodala: „Vlastně z nás si to myslela jediná, také chodila na ty letní kurzy, KláraUrbanová, před pár dny mimochodem také zemřela. Ta byla tak pitomá, že si myslela, že Horda budemilovat jenom ji. No, ale to je teď vedlejší.“

Přikývl jsem. „Jak to tedy bylo s vámi a panem Vostrým?“

Pokračovala: „Když přišel s tím nápadem, že si mám to malé nechat, tak jsem mu sdělila, že nechci rodit,ale dělat kariéru. A že dítě mi v ní bude jednak bránit, jednak mi těhotenství může pokazit postavu. Navícjsem zrovna dostala roli v jednom televizním seriálu. Kvůli těhotenství bych o tu roli nejspíš přišla. Vůbec

jsem se s Hordou na tohle téma nehodlala bavit.“

„A co na to říkal?“

„No co by. Šíleně jsme se pohádali a já absolvovala ten potrat. A to byl konec našeho vztahu. Takže teďsnad můžete uznat, že jsem opravdu neměla důvod uspíšit Hordův odchod z tohoto světa. Spíš on mohlnenávidět mě. On to dítě totiž moc chtěl. Jednou se mi v posteli prořekl, že měl syna, narozeného mimomanželství, ale nestýkal se s ním, jen na něj platil. Údajně to tak chtěl ten hoch a jeho matka. Jenže tapaní zemřela a jejich syn zahynul při dopravní nehodě. Což byla pro Hordu, jak jsem vyrozuměla, těžkárána. Nemohl se smířit s tím, že nemá potomka. Jenže já jsem jej zase tak nemilovala, abych mu porodila

dítě. Já chtěla a chci nejprve něčeho dosáhnout ve své profesi a taky si něco užít. Takže snad opravduuznáte, že jsem neměla důvod Hordovi ublížit. Já už jsem mu vlastně i tak ublížila dost.“ ZakončilaCarmen Hodačová svoji zpověď.

Poté, co jsem ji vyslechl, si sice moje sympatie nezískala, nicméně musel jsem uznat, že se smrtíHorymíra Vostrého by tato svérázná slečna mohla mít něco společného jedině v případě, pokud by šlo osebevraždu tohoto herce a politika z nenaplněné lásky. A k tomu u Horymíra Vostrého jistě nedošlo.Takovým romantikem tento pán jistě nebyl, to jsem si na základě svého dosavadního pátrání dovolil

konstatovat.

Dojedli jsme, dopili, dohovořili a rozloučili se.

Zanechal jsem Carmen Hodačovou budování její herecké kariéry. Vyšel jsem ven na prosluněnou ulici a vduchu meditoval nad tím, kam ten svět spěje. Nepřipadal jsem si ani zdaleka starý, ale mladým lidem,jako byla Carmen Hodačová, jsem jaksi přestával rozumět. Napadala mě poněkud kacířská myšlenka –než mít takovou dceru, tak to možná radši nemít žádnou. Na druhé straně, jak říká klasik, každý jestrůjcem svého štěstí. Pokud Carmen takový život vyhovuje…

Z rádoby hlubokomyslných úvah mě vytrhlo vyzvánění mého mobilu. Pohledem na displej jsem zjistil, že

volá Milan Horký.

„Jsi teď v Praze u té vycházející herecké hvězdy?“ zeptal se mě.

„Právě jsem se s ní rozloučil,“ odpověděl jsem Milanovi, „bylo to sice zajímavé popovídání, avšak nijak dálmě to nepřivedlo.“

Milan vesele zahlaholil: „Třeba ti pomůže tohle. Prozkoumali jsme DVD od Bardhiho a skutečně jsme nicmoc nezjistili. Ti Bardhiho specialisté přes elektroniku jsou schopní. Ani ty zmínky o kandidátce amilionech nebyly skoro k rozpoznání. Několikrát tam bylo slyšet dálnice a železnice.“

„Hm, zajímavé,“ potřásl jsem hlavou, „že by si hoši domlouvali, jak by si přáli rozdělit zájmové oblasti po

volbách?“

„Také to na mě dělá ten dojem,“ přisvědčil Milan a hned dodal, „to však není to hlavní, proč ti volám. NaUngra jsme nic zvláštního nevyškrabali. Daně platí, nějaké jiné potíže nemá. Je to sice finanční šarlatán,na kterého řada lidí nadává, vždy se však pohybuje na hraně zákona. Jeden z mých lidí ale dělal nahospodářské kriminálce a Ungra zná. Mimochodem, vyjádřil se o něm, cituji doslovně, že je ‚vychcanej jak

mraky a hajzl, jakého bys těžko pohledal‘, což je koneckonců ve shodě s tím, co jsme o Ungrovi zjistili.“

„Jinými slovy,“ ironicky jsem dodal, „typický moderní dynamický manažer.“

Milan se zasmál. „Asi tak nějak. To důležité však je, že ten můj kolega Ungrovi okamžitě volal a řekl mu otobě. Ungr je dnes v Praze v té své firmě Ungr Finances. Máš mu tam zavolat. Je to na Petřinách, ulice Na

Okraji. Taková kancelářská budova, kterou prý nepřehlédneš.“

Následně mi Milan nadiktoval Ungrovo soukromé číslo a rozloučili jsme se.

Nelenil jsem a kul železo, dokud bylo žhavé. Navolil jsem Ungrovo číslo a v telefonu se ozval sonorní hlas,jehož majitele bych okamžitě angažoval jako moderátora do rádia.

„Berka, jméno mé,“ představil jsem se, „jsem soukromý vyšetřovatel a zabývám se okolnostmi skonu

pana Horymíra Vostrého.“

Na druhé straně telefonu bylo nejprve ticho, potom se váhavě ozvalo: „Byl jsem jedním známýminformován, že se mi ozvete. Netušil jsem ovšem, že by mělo jít zrovna o tuhle záležitost. Co já bych mělmít společného se smrtí pana Vostrého? A moment, říkal jste, že jste soukromý vyšetřovatel. Tak jakýmprávem mě vůbec obtěžujete?“

Na podobné reakce jsem byl při svých vyšetřováních zvyklý a u Ungra jsem rozhodně nic jiného nečekal.Takže jsem se nijak nerozčiloval a suše mu sdělil: „Milý pane Ungre. Za prvé, vůbec vás neobtěžuji. Jenbych si, mimochodem ve vašem vlastním zájmu, s vámi rád pohovořil. Vy se se mnou samozřejmě vůbecnemusíte bavit. Jen se potom nesmíte divit, když vás navštíví policie jako podezřelého z vraždy HorymíraVostrého. A nemusím vám jistě zdůrazňovat, že vzhledem k pozornosti věnované Vostrého smrti…“

Ungr mě přerušil: „No dobrá. Ten známý mi říkal, že jste právě teď v Praze. Víte, kde sídlí moje firma?“

Když jsem přitakal, Ungr mi poněkud znejistělým hlasem sdělil, že mě bude do hodiny očekávat.

Ulice Na Okraji byla kousek od tramvajové konečné na Petřinách. Kancelářská budova, ve které sídlilakromě mnoha jiných také Ungrova společnost Ungr Finances, byla uprostřed moderní čtvrtiněkolikapatrových nájemních domů.

Sekretářka na recepci u vchodu, jejíž obličej mohl sloužit jako reklama na kosmetické prostředky všehodruhu, mě po mém představení okamžitě poslala do druhého patra, jehož větší část mělo v pronájmuUngrovo finanční impérium.

U jeho vchodu byla další recepce, které vládlo blonďaté stvoření něco přes dvacet v těsně upnutýchminišatech dávajících vyniknout lepým křivkám těla dotyčné děvy. Decentně namalovaný obličej se na vás

profesionálně usmíval nad výstřihem, ve kterém se dmula dvě bujná ňadra. Na chvíli jsem se zahloubalnad tím, jestli jsou dílem přírody nebo plastického chirurga.

Dívčina mě sjela hodnotícím pohledem, s pravděpodobně pro mě příznivým výsledkem. Mnohoslibně seusmála, takže jsem si dodal odvahu a pronesl poněkud drze: „Berka jméno mé. Jdu za vaším šéfem, ikdyž v této firmě jsou jistě i jiné osoby, které by stály za návštěvu.“

„Myslíte?“ zeptalo se prsaté stvoření a jazykem si přejelo temně rudě ortěnkované rty.

„Nemyslím, vím,“ pronesl jsem a rázně pokračoval, „leč co se dá dělat, povinnost volá.“

„Když jinak nedáte,“ zklamaně, což možná samozřejmě hrála, pronesla recepční a dodala už úřednímhlasem, „třetí dveře vpravo.“

Třetími dveřmi vpravo jsem vešel do luxusně zařízené kanceláře, plné kůže, ušlechtilého dřeva, chromu akřišťálu. Prostě každý kousek vybavení vám dával najevo, jak zbohatnete, když budete využívat služeb

firmy Ungr Finances.

Já si v duchu řekl, že nejspíš bohatne hlavně šéf, nicméně svoje nemístné myšlenky jsem si nechal pro

sebe.

Ungr mi vyšel v ústrety a pevně stiskl moji pravici. Byl vysoký asi jako já. Svoji svalnatou postavu,nepochybně zocelenou pravidelným cvičením v nějakém fitness centru, měl oblečenou do drahého obleku,

neméně drahé košile a celkový dojem doplňovala luxusní hedvábná kravata a neméně luxusní boty. Ažjsem si ve svých džínách, byť značkových, neznačkovém triku a bundě poměrně neznámé značky připadal

v prostorách, do kterých jsem vešel, poněkud nepatřičně. Ještě že jsem se ráno alespoň umyl, oholil avyčistil si zuby.

Ungrův hranatý obličej lemovaly vlasy vzadu sepnuté do culíku, nakrátko střižená bradka a malá zlatánáušnice ve tvaru kotvy v pravém ušním boltci. Finančník se snažil budit dojem suveréna. Jeho oči jejvšak prozrazovaly. Kdesi hluboko jím cloumala určitá nejistota.

Ukázal na křesílko u konferenčního stolku u okna a sám se posadil do druhého křesílka naproti, jemuž dal přednost před svým koženým manažerským křeslem zaparkovaným za psacím stolem o velikosti polovinyfotbalového hřiště. Předtím nám ovšem každému, po mém souhlasu, nalil na prst francouzskéhocalvadosu. Já zase zapnul nahrávání na kamerách v knoflících své bundy, samozřejmě aniž bych se Ungra

ptal na svolení.

Každý jsme upili ze své sklenice a Ungr se rozhodl celé sezení neprotahovat, protože se mě zeptal: „Dotelefonu jste hovořil o vraždě pana Vostrého. Sdělovací prostředky však mluvily či psaly pouze o smrti.“

„Pokud je mi známo, tak se vražda nedá vyloučit,“ sdělil jsem Ungrovi.

„A proč s tím jdete za mnou? Jak jste došel k názoru, že bych mohl s takovým činem mít něcospolečného?“

„Milý pane, taková věc se může stát, kolikrát ani nevíte jak,“ lehce jsem zafilozofoval, „někdo vás sprominutím nasere nebo vy jeho a neštěstí je na světě.“

Ungr se dotčeně ohradil: „To chápu, jak jste však došel k poznání, že právě já mám něco společného sVostrého smrtí? Že mám vůbec něco společného s Vostrým?“

Vševědoucně jsem se usmál: „Pane Ungre, pokud byste necítil, diplomaticky řečeno, jistý neklid, takbychom tu spolu neseděli a moje decentní zmínka o policii by vás nevyvedla z míry. A potom, snad mi

nechcete tvrdit, že pana Vostrého neznáte a nestýkal jste se s ním!“

Rozhodl jsem se vše vsadit na jednu kartu. Těch pár zachycených slůvek z rozhovorů Vostrého a Ungrapřímo vybízelo k domněnce, že Ungr spolufinancoval Vostrého kampaň za příslib budoucích kšeftů přizvelebování naší dálniční a železniční sítě. Vím, byl to risk, jenže o moc víc jsem se toho už nyní zChládkova okolí dozvědět nemohl a čekat, jestli v příštích týdnech či dnech Milanovi lidé něco objeví, semi také nechtělo. A hlavně, neměl jsem tolik času. Zatím jsem měl náskok před pražskými ohaři zpolicejního prezidia. Jenže nepochybně nastane čas, kdy ti pitomci začnou uvažovat jako já. A ti, kdo jeposlali, začnou uvažovat nad tím, jak takové poznatky využít. To bych byl ze hry, což by se mi ani trochu

nelíbilo.

Nadechl jsem se tedy, zadíval se na Ungra co nejpřísnějším pohledem a rázným hlasem se do něj pustil:„Milý pane, já dobře vím, že jste se významně podílel na financování volební kampaně pana Vostrého.Samozřejmě jste se této činnosti nevěnoval z nějakého altruismu, nýbrž proto, abyste, řekněme zdvořile,podpořil své obchodní zájmy, možná obchodní zájmy svých partnerů. Očekával jste, že se vám za tutočinnost dostane předního místa na některé z kandidátských listin strany SNZ a samozřejmě v případěvládního úspěchu také odpovídajícího vlivného místa ve vládní exekutivě. Pokud je alespoň mně známo,eminentní zájem jste měl o post ministra dopravy. Proč? Odpověď je velmi jednoduchá, v resortudopravy se točí velmi zajímavá suma peněz, neboť nás čekají, eufemisticky řečeno, velké výzvy přibudování a modernizaci naší dálniční a železniční sítě. A samozřejmě není vůbec jedno, kter firmy si ztohoto chutného koláče ukrojí největší díl.“

Tak, bylo to ze mě venku. Teď jsem byl zvědavý, jestli jsem se strefil nebo kecal a udělal ze sebe blbce.Záhy jsem však zjistil, že blbce jsem ze sebe rozhodně neudělal. Maxmilián Ungr náhle zbledl a z jehotváře zmizel sebejistý výraz, který tam ještě před chvílí byl.

Znejistělým hlasem se mě zeptal: „Jak jste přišel na to, co se mi tu snažíte tvrdit?“

Zašklebil jsem se na něj: „To bolí, že ano, dozvědět se o sobě od cizího člověka takové věci? Jsemdetektiv, milý pane, takže k mojí práci patří šťourat se v temných stránkách životů jiných lidí. Já bychřekl, že hlavní otázka není, jak jsem na výše zmíněná fakta přišel. Po tom je vám v podstatě kulové.Hlavní otázka zní, je-li to všechno pravda. Já vím, že ano. Navíc mi toto přesvědčení potvrdila vašejednoznačná reakce.“

Ungr si nalil ještě další sklenici calvadosu, tentokrát málem po okraj, mně z toho rozčílení zapomněl dalšídávku tohoto lahodného pití nabídnout a sám vydatně upil. Zeptal se: „Co vlastně ode mě chcete?

Peníze?“

Upřímně řečeno, tato Ungrova reakce mě ani příliš nepřekvapila. Pomalu, odsekávaje každou slabiku,jsem mu hodně zlým hlasem řekl: „Heleďte, milý pane Ungre, lidé jako vy mně jsou ze srdce protivní.Myslím lidé, kteří všechno přepočítávají na peníze. Kteří si myslí, že si za ně všechno a všechny koupí.Kteří si myslí, že jediným správným měřítkem úspěchu je výše konta v bance. Asi vás zklamu, já však navaše peníze zvysoka kašlu. Ne proto, že jich sám mám dost. Proto, že jsem se nikdy, ani jako poměrně

chudý polda, ani jako docela movitý soukromý detektiv, nedal koupit.“

Ungr se s křivým úsměvem znovu zeptal: „Vaše moralizující přednáška je jistě osvěžující, rád bych všakvěděl, co do prdele teda kurva chcete!“

„Ale, pane Ungre, proč být hned hrubý? A potom, já toho nechci tak moc. Jen vědět, jestli jste zabil

Horymíra Vostrého!“

Samozřejmě jsem povadlého finančníka neinformoval o tom, že jsem si zapnul nahrávání v kameřeumístěné v knoflíku bundy. To kdyby se mi ten maník náhodou přiznal. I když, upřímně řečeno, cosi miříkalo, že přede mnou sice sedí gauner v rámci gumových zákonů příznačný pro dnešní dobu, avšak vrah

to nejspíš není.

„To čekáte, že se vám tu přiznám?“ vypadlo z Ungra.

Usmál jsem se. „To jistě ne. Ovšem čekal bych od vás, že se mi svěříte, kde jste v době Vostrého smrtibyl. Jistě víte, kdy ten umělec opustil svět náš vezdejší. Přeslechnout tuto informaci ve sdělovacíchprostředcích dost dobře nešlo.“

„To je právě ten problém,“ řekl Ungr, který se přede mnou začal evidentně psychicky hroutit.

„Jaký problém?“ zeptal jsem se udiveně.

„Já od smrti Vostrého, vlastně od toho poledne po jeho smrti, kdy jsem se z rádia dozvěděl, že ten hajzlíkje po smrti, čekám, kdy si pro mě policajti přijdou, aby mě obvinili z jeho smrti.“

„Co mi to tu vykládáte?“ udiveně jsem se zeptal. „Vy chcete tvrdit, že jste Vostrého opravdu zabil?“

Maxmilián Ungr, najednou evidentně nešťastný jak šafářův dvoreček, rozpačitě špitl: „Ale vůbec ne. Jenžejá se s Vostrým tu noc před jeho smrtí na veřejnosti serval!“

Já jsem zvyklý na různá překvapení, tohle však i na mě bylo poněkud příliš. Zakroutil jsem udiveně hlavou

a vyzval Ungra: „Pokorně se přiznám, že teď tak zcela nevím, co si mám o vás myslet. Tohle mi musítevysvětlit podrobně.“

Zazněla otázka, kterou při svých vyšetřováních slýchám docela pravidelně: „Když vám to vysvětlím,vynecháte mě z celé záležitosti?“

Dílem udiveně, dílem pobaveně jsem se zahleděl na nešťastného finančníka. „Pokud jste se opravdunedopustil ničeho nezákonného, nevím, proč bych o vás měl hovořit třeba s policií. Co se týče mýchklientů, tam vám takovou věc slíbit nemohu. Na druhé straně ovšem ani oni nemají zájem celou tuhležinantní záležitost zbytečně rozviřovat. Takže tak. Stačí vám taková odpověď?“

Ungr rezignovaně přikývl a dal se do vyprávění: „Ano máte plnou pravdu. Za mnou stojí několik silných investorů ve stavební branži, jejichž jména bych si s dovolením ponechal pro sebe. Opravdu měli zájem o

státní zakázky. Problém je ovšem v tom, že šlo o konkurenty firem z impéria Klementa Chládka. Takže

jsem jejich jménem, tedy jménem oněch investorů, finančně motivoval Vostrého a místopředsedu SNZinženýra Haluzu. Když jsem jim peníze poukázal, oni je přijali a slíbili, že udělají, co budou moci ohledněmé kandidatury. Jenže potom si ti moji investoři až na jednoho celou věc rozmysleli a chtěli penízezpátky. To už mě ovšem Vostrý s Haluzou poslali někam, celé to bylo totiž děláno ‚per huba‘. Nikdo vámpochopitelně nepodepíše, že převzal úplatek. Jak celá tahle tahanice dopadne teď, nevím. V každémpřípadě o toto šlo v mojí rvačce s Vostrým. Já byl ten den obchodně v Brně. Večer jsem zavolal Vostrému,

abych se s ním sešel ohledně vrácení našich peněz. Vostrý mě poslal do prdele, že jde na večeři, kde máschůzku, a ať neotravuji. Já věděl, že většinou chodívá do té restaurace ve Veverské Bítýšce. Tak jsem siřekl, že tam zkusím Vostrého zastihnout a pozdě večer jsem tam zajel. Nejprve jsem však zazvonil u téjeho vily nad řekou. Když mi tam nikdo neotvíral, tak jsem zajel do oné restaurace.“

Ungr se najednou zarazil, tak jsem jej vyzval, aby pokračoval.

On pokrčil rameny a řekl: „Pak už toho moc není. Vostrý tam seděl u stolu s nějakým chlapíkem. Já na něj

vyjel, ať mi vrátí peníze, on vstal a řekl mi, ať jdu za ním ven. Tam jsme se chytili, Vostrý se mnoupraštil na zem a s tím člověkem, se kterým seděl u stolu, odjeli.“

Zeptal jsem se Ungra: „Kam odjeli, to náhodou nevíte?“

„Mně se nesvěřovali. Nejspíš do Vostrého vily.“

„A tam jste už za ním nejel?“

„To víte, že nejel,“ nešťastně odpověděl Ungr, „to by nemělo cenu. Já sedl do svého auta a vrátil se dohotelu. Tedy ne hned. Asi dvě hodiny jsem jezdil jen tak bez cíle.“

Pobaveně jsem Ungrovi řekl: „Tedy, já vám povím, vy jste fakt něco extra. Udělal jste všechno pro to,abyste byl minimálně jeden z hlavních podezřelých. Poznal byste aspoň toho Ungrova spolustolovníka?“

„Asi ne,“ vypadlo z nešťastného Ungra, „já si jej moc neprohlížel a vlastně jsem stál tak maximálně vedleněho. Jediné, co mě napadá, tak měl, myslím, důlek na bradě.“

Bylo mi jasné, že u tohohle finančního experta se už nic nedozvím. Budu se holt muset vypravit do

Veverské Bítýšky do restaurace Na Bílém potoce.

S mírným pobavením jsem se podíval na notně povadlého finančního mága a řekl mu: „Vy se teďmodlete, abych našel toho Vostrého spolustolovníka a aby ten člověk potvrdil vaše alibi. Jinak vás mohoučekat pěkné problémy.“

Nechal se odvézt do vily svého nyní už hostitele.

Přes množství vypitého alkoholu řídil Klářin exmilenec svůj offroad pevnou rukou. Za chvilku už dálkovým

ovládáním otevíral vrata ve dvoumetrové zdi obklopující pozemek kolem jeho vily.

Protože byl poměrně teplý večer, prošli, jak si Klářin otec všiml, nákladně zařízeným domem na terasuvzadu na skále nad zužujícím se koncem přehradního jezera. Hostitel donesl další tři láhve různých značek

skotské whisky, nakrájený uherák, čabajky a slané pečivo. Vybral si jednu z lahví, ze které si nalil. Kdyžchtěl nalít i svému protějšku, hostitel si s omluvným úsměvem otevřel láhev jiné značky a naplnil svoji

sklenici z ní.

Klářin otec se silou vůle snažil udržet svoje soustředění, aby pokračovali při pití a jídle v rozhovoru z

restaurace.

Když usoudil, že jeho hostitel už je dost „naměkko“, tak se jej nevinně zeptal, co dnešní mladí umělci,třeba herci a herečky.

Hostitele už začalo množství alkoholu zmáhat a zbavovat sebekontroly. Jen se ušklíbl a prohlásil, že tymladé slepičky by udělaly všechno pro kariéru. Do postele mu lezly samy. A musí říct, že to bylo faktněco. Takové křehké masíčko… Pravda, pokud měly talent, tak se jim snažil potom pomáhat. Tu daldoporučení do televize na nějaký seriál, tu zase promluvil s nějakým filmovým režisérem. Spokojení pak

byli všichni.

Klářin otec cítil, že svého hostitele dostává tam, kde jej chtěl mít. Rádoby nevinně se zeptal, jestli potakových avantýrách neměl někdy s těmi holkami problémy. Vostrý však jen s notnou dávkou ironieprohlásil, že vůbec ne, že to zvládal v pohodě. Potom si však škytl a zarazil se. Jednou, nebylo to vlastnětak dávno, narazil na jednu takovou husičku. Ta kravka si myslela, že bude jeho jediná. A nějaký čas muto i věřila. Potom zjistila, že je pořád jedna z mnoha v hejnu, jak se doslova vyjádřil, a vzala si nějaképrášky a otrávila se. No prostě byla to husa. Co s tím mohl nadělat, vydírat se přece nedá.

Chladnokrevnost toho přiznání, i když bylo ovlivněné alkoholem, Klářinu otci vyrazilo dech. Najednounevěděl, co dělat. Nejraději by svému hostiteli v té chvíli dal pro začátek jednu pořádnou do zubů. Pak jej

na chvilku napadlo, jestli za naivitu své dcery nemůže také sám.

Než se stačil rozhodnout, co dál, jeho hostitel znovu dvakrát škytl a prohlásil, že mu ty čabajky nějak

nesedly, a že se bude muset vyblít.

Ztěžka se zvedl ze zahradního křesílka a pomalu sešel k nízkému zábradlí na okraji skály nad řekou. Klářin

otec jej následoval, a když se jeho hostitel naklonil přes zábradlí a začal ze sebe dávit obsah svéhožaludku, blesklo mu hlavou, že by stačilo jen ho tak trochu strčit a nikdo by nic nepoznal…

Následujícího dne byla sobota. Lucka mě hned časně ráno opustila, protože režírovala, jak prohlásila,jednu z nejdůležitějších svateb tohoto roku. Já se jí to nepokoušel vymlouvat, jen jsem jí připomněl, jakmi před pár dny dala košem na lodi Bratislava.

Moje drahá polovička kontrovala vlahou pusou, kterou jsem se však nedal uplatit a zabručel jsem, že sestará pořád o druhé, ale na nás jí už nezbývá čas.

Na to Lucka pokrčila svůj roztomilý nosík, prohlásila, že netrpělivost zkracuje život, rychle dopila svůjranní šálek kávy a odkvačila za svými svatebními povinnostmi.

Nic mi tedy nebránilo s plným elánem pokračovat ve šťourání se v životě Horymíra Vostrého. Z trojicepotencionálních protivnic Horymíra Vostrého zůstala ta poslední, Klára Urbanová, která se navícvyznačovala tím, že jako jediná sdílela s Vostrým jeho nynější místo pobytu, brněnský Ústřední hřbitov.Z podkladů Milana Horkého jsem vyčetl, že tam byla dívka po kremaci pohřbená a že jí pohřeb vypravil

pouze otec, s nímž žila.

Řekl jsem si, že zkusím štěstí a navštívím pana Urbana v jeho brněnském domě. Rozhodl jsem setentokrát předem neohlašovat, abych viděl reakci pozůstalého otce.

Úhledný patrový domek Iva Urbana, celé jméno tohoto pána mi také poskytl pilný Milan, stál na tiché ulici

jménem Kronova v dolní části brněnské čtvrti Řečkovice poblíž vlakové zastávky, kdysi se honosící titulem

nádraží.

Protože jsem nepředpokládal, že by mě pan Urban rozradostněný mou návštěvou zval dál, abychom sidali společně do trumpety, vydal jsem se tentokrát do Řečkovic svojí fabií. Tu jsem zaparkoval předbudovou bývalého nádraží, abych na sebe zbytečně neupozorňoval. Jak jsem správně předpokládal, na tiché okrajové ulici by cizí auto určitě neuniklo pozornosti někoho z místních. K domku Urbanových jsemten zbývající kousek cesty došel pěšky. I toho dne jsem na sebe navlékl svoji špionážní bundu. Jak seposléze ukázalo, rovněž jsem správně předpokládal, že Ivo Urban nebude mít chuť stát mi modelem apříliš se se mnou vybavovat. Holt jsem už velký a chytrý kluk s vyvinutou představivostí.

Dům, který byl mým cílem a u jehož zvonku byla mosazná tabulka se jménem Ivo Urban, stál skoro nakonci nedlouhé ulice. Shodou náhod v této ulici kdysi žili moji prarodiče. Bylo to však pár domů od vilkyUrbanových. Takže jsem si vzpomněl na svá dětská léta, kdy jsem běhával kolem polí začínajících zaposledními rodinnými domy, na jejichž místě stálo nyní moderní sídliště. Vůbec celé okolí vypadalo nynízcela jinak, než jak jsem si ho pamatoval jako dítě.

Jen tak pro „strýčka Příhodu“ jsem si kamerou v jednom z knoflíků mé bundy vyfotografoval dům IvaUrbana i jeho okolí. Za nízkým plotem byla nevelká, nepříliš pěstěná předzahrádka. Sama patrová vilavšak byla moderní, vkusná a pěkně udržovaná. Bylo zřejmé, že její majitel nouzí v žádném případě netrpí.

Po krátkém okounění, kdy jsem zkoušel, jestli někdo nevyjde ven a nezareaguje na mé prohlížení domu,jsem usoudil, že bych mohl čekat věčně. A tak jsem dvakrát dlouze zazvonil. Opět se nic nedělo. Už užjsem znovu sahal po zvonku, když se pomalu otevřely domovní dveře.

Objevil se v nich asi čtyřicetiletý, sportovně vypadající muž s hranatou tváří, důlkem na bradě a krátcestřiženými světle hnědými vlasy. Byl vysoký asi jako já, a to se mohu chlubit 185 centimetry. Oblečený byl

do šortek a pruhovaného trička s krátkými rukávy, nohy měl obuté do domácích pantoflí.

Než stihl otevřít pusu, stačil jsem si jej, aniž by to samozřejmě tušil, několikrát vyfotografovat svými

knoflíky.

Nepříliš přívětivě na mě houkl: „Co si přejete?“

Nasadil jsem na své tváři ten nejmilejší úsměv, jakého jsem byl schopný, a přátelsky jsem zašveholil:„Dobrý den, mé jméno je Berka, Stanislav Berka. Mám tu čest hovořit s panem Ivem Urbanem?“

Zřejmě jsem na toho člověka příliš velký dojem neudělal. Teď na mě už přímo nepřátelsky zavrčel. „Jo, tojsem já. Ivo Urban. A co jste vy zač? Něco prodáváte?“

Bylo mi jasné, že rozčilování tady nepomůže. Tvářil jsem se proto pořád jako dobrotivý andělíček a blížese představil: „Neprodávám nic. Naopak, rád bych si něco odnesl. Informace.“

„Co? Co to plácáte?“ udiveně se zeptal Ivo Urban. „Vy jste novinář? To můžete zrovna vypadnout. Stakovou sběří se bavit nebudu.“

S nepolevujícím úsměvem jsem prohlásil: „S novinářskou obcí nic společného nemám a vaši nechuť kžurnalistům dokážu pochopit. Já jsem však soukromý detektiv.“

„A tady hledáte co?“ zeptal se mě s nepolevujícím nepřátelstvím v hlase Ivo Urban. Z tónu, jakým proneslsvoji otázku, byla cítit také zvědavost, což mě naplnilo mírným optimismem, který však, jak se ukázalo,

dlouho nevydržel.

„Byl jsem najat, abych objasnil důvody smrti muže, který byl přítelem vaší dcery,“ dal jsem se dovysvětlování, „nepozvete mě dál? Takhle se bavit na ulici před sousedy…“

„Mně to nevadí,“ reagoval na moji prosbu Ivo Urban.

„To je samozřejmě vaše volba a já ji respektuji,“ souhlasně jsem prohlásil.

„To mě těší,“ zabručel Ivo Urban.

„Můžete mi prosím tedy říct něco o vztahu vaší dcery Kláry…?“ snaživě jsem se pokoušel dobrat nějakých

informací.

„Snad bych mohl, ale nechci,“ zněla stručná odpověď.

„A proč, smím-li se zeptat?“ nevzdával jsem se.

Už to vypadalo, že z Iva Urbana něco vypáčím, protože se chvíli nadějně rozmýšlel. Potom všakneochotně zabručel: „Zeptat se jistě smíte. Já vám však hovno odpovím, protože vám je stejné hovno pomé dceři.“

Tato poměrně krátká, leč pregnantní odpověď značně zchladila mé naděje, že se u Iva Urbana doberunových informací. Bylo jasné, že si se mnou ten dobrý muž jen pohrává, aby mě mohl chvíli pozorovat, aodhaduje, co ode mě může čekat.

Takže jsem udělal ještě poslední pokus. Zeptal jsem se: „A co vy?“

„Co já?“ zeptal se nechápavě Ivo Urban.

Trpělivě jsem mu vysvětloval: „Samozřejmě myslím, jestli vy jste znal milence své dcery a případně, kdy

jste se s ním naposledy setkal?“

„Po tom je vám taktéž hovno,“ prohlásil najednou rázně ten milý muž, obrátil se, vešel zpět do chodbysvého domu a zabouchl za sebou dveře.

Bylo mi jasné, že audience skončila. Sice jsem se dozvěděl přesně tolik, kolik mi podle pana Urbana bylopo vztahu jeho rodiny k Horymíru Vostrému, nicméně mě alespoň hřálo vědomí, že jsem si toho milého aochotného člověka vícekrát vyfotografoval.

Vydal jsem se tedy zpět ke svému autu a rozjel se domů, abych si z kamerek vytáhl nafocené snímky,nahrál si je do počítače a vytiskl je.

Moje fotografické dílo se vydařilo. Vybral jsem si dva ze snímků Iva Urbana, vykopíroval si z nich detailjeho obličeje a obrázky vytiskl. Stejně tak jsem si vyrobil dva portréty Maxmiliána Ungra.

Řekl jsem si, že nastal ten nejlepší čas, abych využil tip Břetislava Bohaty o náklonnosti HorymíraVostrého k restauraci Na Bílém potoce ve Veverské Bítýšce. Zvlášť poté, co jsem v Praze navštívilfinančního mága Maxmiliána Ungra.

Nechtěl jsem se tam napájet alkoholem, a protože byla sobota, tak jsem také nechtěl zbytečně vytrhovatz víkendové siesty Honzu Rubeše. Dal jsem si tedy k obědu jen něco malého a studeného z ledničky aosedlal opět svůj „Rudý šíp“, jak jsem familiárně nazýval svoji věrně sloužící fabii kombi.

Když jsem vystupoval z auta na parkovišti před restaurací, bylo vidět, že podnik opravdu patří k těmdobrým. Stará poučka říká, abychom nechodili do hospody, která je prázdná. Tady jak podle počtuzaparkovaných aut, tak posléze podle počtu obsazených míst v podniku bylo zřejmé, že se jedná orestaurační zařízení úspěšné a vyhledávané nikoliv jen místními.

Zamkl jsem auto a nakráčel dovnitř. Na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl, abych se rozhodl, kde a koho se

vyptat na Horymíra Vostrého a jeho známosti.

Chvíli jsem zapomněl na to, proč jsem do této restaurace přišel. Místnosti kralovalo velké akvárium, jehožosazenstvu šéfovali dva nepřehlédnutelní sumečkové. Nedalo mi to, abych před akváriem chvíli nábožněnepostál a nepobavil se rejděním ryb.

Po chvilce však vědomí povinnosti zvítězilo a já zaznamenal stůl vedle výčepního pultu, kde seděl muž asišedesátiletý a ostřížím zrakem sledoval provoz podniku. Najednou ten člověk vyskočil, od jednoho stoluodnesl talíř od dojedeného jídla a opět se usadil a pokračoval v monitorování provozu.

Usoudil jsem, že se bude jednat nejspíš o majitele, za kterým mě Břetislav Bohata posílal, a bude tedynejlepší začít u něj.

Přistoupil jsem k jeho stolu, požádal o svolení k přisednutí a usadil se na protější židli. Muž mě sledovaltázavým pohledem. Představil jsem se, ukázal jsem mu průkaz, kterým své členy vybavuje Česká komoradetektivních služeb, a věnoval mu jednu ze svých vizitek.

Muž moji vizitku studoval, jako by šlo o umělecké dílo nebývalých kvalit, případně o literární útvarvynikající jak svým zpracováním, tak i délkou. Konečně ke mně zvedl své oči skryté za kovovýmibrejličkami a představil se: „Viktor Roubal, majitel podniku. Co vás, pane Berko, do mé restauracepřivádí? Doufám, že nám nechcete způsobit nějaké potíže?“

Pobaveně jsem opáčil: „Jak jste proboha přišel na to, že vám chci dělat nějaké problémy?“

Zřejmě jsem byl Viktoru Roubalovi nějak sympatický, což však platilo oboustranně, protože mi úsměvvrátil a poznamenal: „Nejste totiž první soukromý detektiv, kterého tu mám. Bude to pár měsíců, kdy nástu navštívil host, takový ten typ profesionálního stěžovatele. I když já si dávám záležet na tom, aby v

mém podniku všechno klapalo tak, jak to má být, jídlo bylo z kvalitních surovin, teplé, chutné a porce

velké, nápoje měly správnou míru i teplotu, tak tomuhle týpkovi se pořád něco nezdálo. Nakonec odešelbez placení a půl jídla i piva nechal na stole a poslal místo sebe soukromého detektiva následovanéhoadvokátem. Naštěstí všechno dopadlo dobře, protože i můj brácha je advokát a s touhle vykutálenoutrojicí si rázně poradil. Tak se nedivte, že jsem ostražitý.“

S úsměvem jsem poslouchal líčení toho chlapíka, u kterého bylo zřejmé, že je hospodským tělem i duší asvoji práci a svůj podnik bezmezně miluje. Uklidnil jsem jej: „Co se mé návštěvy týče, nemusíte mít žádné

obavy. Navíc mě za vámi posílá pan Břetislav Bohata. Řekl mi, že se na vás mohu obrátit.“

To už Viktor Roubal zjevně zcela roztál. Zvědavě se mě zeptal: „Vy se znáte?“

Přikývl jsem: „Už hodně dlouhá léta. Ještě jako policista jsem vyšetřoval takovou smutnou událost vrodině pana Bohaty.“

Bylo vidět, že se pánové Roubal a Bohata skutečně znají. Můj protějšek totiž zvážněl a spíš poznamenal,než se zeptal: „Tak to jste vy, ten policista, který vyšetřoval vraždu dcery pana Bohaty?“

Přikývl jsem. „Přesně tak. Od té doby se však věci změnily. Dal jsem policii vale a nyní jsem soukromník.Avšak naše přátelství, které tehdy začalo, stále trvá.“

Viktor Roubal byl najednou samá ochota. „Tak to se ptejte na vše, co potřebujete vědět. Pokud vám budu

já nebo někdo z personálu schopen pomoci, rádi to uděláme. A mimochodem, nechcete nějaké maléobčerstvení?“

„Ne, jste laskavý, dnes se tu nemám čas zdržet. Určitě vás však s mojí přítelkyní navštívíme. Já tady uždlouho nebyl a vypadá to tu moc pěkně. Teď bych se však potřeboval vyptat na pana Horymíra Vostrého.

Pan Bohata mi říkal, že tento jeho bývalý herecký kolega byl stejně jako pan Bohata vaším štamgastem.“

Viktoru Roubalovi se po tváři rozprostřel soustrastný výraz. „Pan Vostrý. Jeho smrt je skutečně tragédií.Máte pravdu, navštěvoval nás velmi často. Měl u nás svůj stůl. Jak jsou tady vlevo od výčepu ty dveře,

tak za nimi je salonek. Tam vždycky pan Vostrý sedával…“

Vytáhl jsem z náprsní kapsy fotografie Iva Urbana a Maxmiliána Ungra, položil je na stůl a zeptal se: „Coby mě zajímalo, je večer před nocí, kdy pan Vostrý zemřel. Byl tady? A pokud ano, byl u vás sám, nebo sněkým? A pokud tu byl s někým, byl to někdo z pánů na těchto fotografiích? A odešli spolu, nebo každýzvlášť?“

Viktor Roubal nad odpovědí dlouho nepřemýšlel. „Vidíte, už nám bylo i trochu divné, že tu nebyl nikdo od

policie a nevyptával se jako vy.“

Pousmál jsem se. „Pokud vím, nechte si to však pro sebe, ze smrti pana Vostrého se stalo těžké politikum

a brněnská kriminálka byla z případu nadřízenými orgány odstavena. Jinak by se k vám brněnštíkriminalisté určitě dopracovali také. Ty nadřízené orgány však případ berou jaksi globálně.“

Viktor Roubal se zaculil: „Vidí za ním velkou politiku. Ty nadřízené orgány.“

„Přesně tak. Já vám mohu říci, že jsem se o pana Vostrého zajímal už před jeho smrtí. Můj klient měpověřil tím, abych prozkoumal, jak bych to decentně formuloval, morální integritu a bezúhonnost před

zákony u pana Vostrého. No a po jeho smrti jsem byl požádán svým klientem, abych pokud možnoobjasnil i tuto smutnou záležitost.“

Restauratér se mě poněkud ustaraně zeptal: „A neměl bych jít na policii sám?“

Uculil jsem se také a mírně útrpným hlasem řekl: „A proč? Horymír Vostrý jistě nebyl jen hostem vašehopodniku. Svědkem žádného trestného činu jste zřejmě nebyl, oznámit tedy nemáte co. Pokud se k vám

policie dostaví, tak jí odpovíte, na co se bude ptát.“

„A můžu se zmínit o vás?“

„Pokud vám mohu radit, tak dobrá zásada je odpovídat na to, na co se vás budou moji exkolegové ptát. A

pokud možno nelhat, protože lhaní vám jen může způsobit potíže. Na druhé straně bych, být vámi, nikdyneříkal víc než právě to, na co se vás budou ptát. Ovšem při znalosti toho, jak je vyšetřování smrti panaVostrého vedeno, bych si troufal tvrdit, že se k vám ti superspecialisté, kteří tento případ převzali odbrněnské policie, vůbec nedopracují. Takže být vámi, zůstal bych v klidu a očekával věci příští. Nečekalbych však, že ony věci příští nastanou, případně, že nastanou brzy.“

Obavy Viktora Roubala zjevně po mém projevu opustily. „Upřímně řečeno, viděl jsem to stejně. Jen jsem

si nebyl jistý.“

Mírným hlasem jsem se jej zeptal: „Můžeme se vrátit k mým otázkám?“

„Jistě. Není to ostatně žádné tajemství. Pan Vostrý u nás toho večera skutečně byl. Usadil se vedle vmístnosti u svého stolu a poručil si jen pivo, jak se pamatuji. Říkal, že s jídlem počká, protože čeká ještěnějakého pána, se kterým má schůzku.“

„A ten se dostavil?“

„Ano, po krátké chvíli se tu objevil. Dali si spolu večeři, steaky z divočáka s bramborovými kroketami,které zapili pivem. No a potom se oba pánové dostali do takové mírně povznesené nálady, protoževyzunkli dvě láhve Johnnieho Walkera.“

„Vy jste chodící archiv,“ poznamenal jsem pobaveně.

„To víte, pane Berko, hospodský si hosty pamatuje podle jídla a pití. A zvlášť když jde o takového hosta,

jakým byl pan Vostrý.“

„A co bylo potom? Odešli spolu?“

„To vám už nepovím. Já šel toho dne dřív domů. Nějak mi nebylo dobře a musel jsem si lehnout. Vpodniku zůstala moje dcera Iveta, která to pak tady zavírala.“

„Kde bych tu slečnu našel?“ zeptal jsem se.

„Je to paní, paní Hlásenská, ale už se stihla rozvést. Přes mé varování si vzala pěkného ožralu, ale to jevedlejší. Bydlí od rozvodu zase v mém domku. Já jsem vdovec, a tak mi tam samotnému bylo stejněsmutno. Je to tady kousek, počkejte, namaluji vám na tácek plánek. Dcera má dnes přes den volno,nastupuje až večer, doma ji však určitě zastihnete.“

Přistrčil jsem před Viktora Roubala snímky Iva Urbana a Maxmiliána Ungra. „Ten člověk, co toho večerapřišel za panem Vostrým, nebyl to náhodou některý z mužů na těchto fotografiích?“

Viktor Roubal si snímky pozorně prohlédl a potom pokrčil rameny. „Je mi líto, ale nedokážu vám to říct.On měl totiž ohrnutý límec u bundy, na hlavě čepici s kšiltem a tmavé brýle. Tehdy mi to vlastně aninepřišlo divné… Spíš by vám mohla pomoci moje dcera. Ona totiž vždycky, pokud měla službu, pana Vostrého obsluhovala. On si to tak přál. A ještě se můžete zeptat tady Janičky Častochové u pípy, té sevlastně tehdy ten člověk ptal, kde sedí pan Vostrý.“

Panu Roubalovi jsem musel svatosvatě slíbit, že jeho podnik navštívíme s Luckou a po podání rukou narozloučenou jsem ještě přešel k výčepnímu pultu.

Drobné blondýnce, která naleštěnému pultu kralovala, jsem ukázal mnou pořízené fotografie a vysvětlil,oč mi jde.

Stejně jako její zaměstnavatel si je pozorně prohlédla, potom ukázala na fotografie Iva Urbana, omluvněse na mě zadívala svýma velkýma modrýma očima a podobně jako Viktor Roubal zamyšleně řekla: „Snadby to mohl být on. Ten člověk, se kterým tu pan Vostrý naposled večeřel. Jenže když se mě teď tak ptáte,

dochází mi, že jsem mu do obličeje vlastně pořádně neviděla. Těžko říct, jestli to vlastně z jeho stranynebyl úmysl. Měl totiž bundu s takovým límcem-stojákem, nějakou čepici s kšiltem, a navíc mu ještě očizakrývaly velké tmavé brýle s kovovými obroučkami. Vysoký byl asi jako vy. Pod těmi brýlemi bylo vidět,že má takovou hranatou bradu s důlkem, vypadala podobně jako tady u toho mužského na těch vašichsnímcích. Jestli však souhlasil i zbytek jeho obličeje s fotkami, to vám doopravdy nemohu říct. To bych simusela vymýšlet.“

Potom slečna Častochová, tedy asi slečna, neměla snubní prstýnek, ukázala na fotografie MaxmiliánaUngra a řekla: „Tenhle pán tady na těchto fotkách sem přišel krátce před tím, než pan Vostrý s tím svým

spolustolovníkem odešli. Šel za ním do salonku a po chvilce jej celý nasupený následoval ven. Odtud jsme

slyšely nějakou hádku, tak jsme se s Ivetou, dcerou pana šéfa, koukly ven. Na parkovišti se tam tenhlepán hádal s panem Vostrým. Ten jej nakonec strčil, až si ten člověk kecnul na zem.“

„A co bylo potom?“ zeptal jsem se.

„Už nic zvláštního. Pan Vostrý odjel s tím svým hostem a tenhle člověk,“ Jana Častochová ukázala znovuna Ungrovu fotografii, „se zvedl ze země, nasedl do svého auta a odjel také.“

„Kam jel, nevíte?“

Blondýnka pokrčila svá útlá ramena. „To se nezlobte, to nevím. Odjeli směrem od potoka. Jestli potom nanáměstí zahnul doleva na Kuřim nebo doprava na Brno, jsme se už s Ivetou nedívaly.“

Nezbylo mi tedy nic jiného než poděkovat, rozloučit se a vydat se za dcerou pana Roubala.

Bylo to přesně podle plánku, který mi pan Roubal namaloval na pivní tácek. Viděl jsem, že autor plánku jenejen hospodským tělem a duší, navíc má také nezpochybnitelný orientační smysl a vyzná se v mapách a

plánech.

Vyšel jsem z jeho podniku a dal se doleva. Ještě předtím jsem si všiml vpravo umístěné lékárny, předkterou na schodech vedoucích k jejímu vchodu marně vyhlížela elegantní magistra choré pacienty. Takjsme se alespoň navzájem změřili hodnotícími pohledy. Ona v mém hodnocení určitě uspěla na výbornou.Jak ohodnotila ona mě, bohužel nevím. Nechal jsem magistru jejímu osudu, přešel náměstí, na jeho rohuzase zahnul doleva a stál jsem před domem pana Roubala.

Jedno z přízemních oken patrového domku, jehož vzhled a čistota podle mého skromného úsudku neměly

chybu, právě leštila pohledná mladá, asi třicetiletá žena, vzhledem to byla spíš dívka. Nebyla vysoká,měla ani ne sto šedesát centimetrů. Nebyla tlustá, byla ale tak nějak pěkně boubelatá na všech místech,kde se to většině mužských, mně tedy určitě, muselo líbit. Tvary její postavy vynikaly, protože mělaoblečené šortky ke kolenům a tílko, oboje těsně obepínající tělo. Dlouhé světle hnědé vlasy měla sepnutédo ohonu a nebyla vůbec namalovaná. Přesto jí to moc slušelo. Její obličej zářil takovou tou zdravouvenkovskou krásou. Plně rudé rty, zdravím vyzařující buclaté tváře, veselé modré oči, nosík pršáček.

Nemít Lucku…

Když konečně zaregistrovala, že ji pozoruji, udiveně se mě zeptala: „Někoho hledáte? Co se na mě tak

koukáte?“

S úsměvem jsem odpověděl: „Máte pravdu, někoho hledám. Zřejmě vás.“

Dotčeně mi odsekla: „Heleďte, nechte si svoje medové řeči. Já už na takové kecy nejsem zvědavá. Už

jsem z nich vyrostla.“

„Já vím, něco mi naznačil váš otec,“ přisvědčil jsem jí, „tedy pokud jste paní Iveta Hlásenská, rozenáRoubalová. A abych nebyl za nezdvořáka, mé jméno je Berka, Stanislav Berka. Jsem soukromý detektiv a

zajímám se o okolnosti smrti pana Horymíra Vostrého, jehož dvorní obsluhovatelkou ve vaší restauraci

jste byla. Jak mi aspoň řekl váš otec.“ Konečně nechala pulírování okna, zaraženě si mě prohlédla apozvala mě do domu: „Abyste snad raději šel dovnitř. Tyhle věci nebudeme probírat na ulici. Může tu býtmoc zvědavých uší. A jinak jsem opravdu Iveta Hlásenská. Běžte ke dveřím, otevřu vám. Jen momentpočkejte, trochu se opláchnu.“

Za chvilku se skutečně objevila v otevřených dveřích. Stihla na sebe dokonce navléct i tenké letní minišatys vykrojeným výstřihem, které jí také moc slušely.

Zavedla mě do obývacího pokoje v přízemí, kde mi pokynula do křesla u konferenčního stolku. „Dáte si

kávu? Nebo minerálku?“

Bylo docela teplo a já si najednou uvědomil, že mi pěkně vyprahlo. Omluvně jsem se usmál. „Pokud byvás to moc neobtěžovalo, tak obojí.“

Za pár minut byla zpátky u mě. Servírku v sobě nezapřela. Ladně přinesla tác, na kterém byly dvě kávy aláhev vychlazené minerálky se dvěma skleničkami. Položila tác na stůl, usadila se na gauč proti mně asložila pod sebe svoje pěkné nohy. Moc jí to slušelo. Pobaveně si všimla, jak si ji prohlížím a s úsměvemse zeptala: „Máte nějaký průkaz nebo něco, že jste opravdu soukromý detektiv?“

Podal jsem jí průkazku, kterou před hodinkou zkoumal důkladně její otec. Evidentně ji moje detektivnílegitimace zaujala stejně jako otce. S omluvou mi ji vracela. „Nezlobte se, že jsem ji tak studovala. Já nicpodobného ještě v rukou neměla. Znám takové věci jen z detektivek z televize. A živého detektiva jsemještě také neviděla. Tedy nepočítám v to policajty, když nám tu občas obchází nebo objíždí policejníhlídka.“ Dodala s úsměvem.

Vysvětlil jsem jí: „Já byl kdysi šéf na kriminálce v Brně. Pak mě to tam začalo otravovat, tak jsem seosamostatnil, a teď mě máte před sebou.“

Iveta Hlásenská si začala s rozpaky točit prstýnkem s malým kamínkem, který měla na levémprostředníku. „Jak se proboha taťka domákl toho, že jsme s Hordou, no… Nic mi neřekl. Ani že jsemhusa, nebo tak něco.“

„Že jste spolu spali?“ zeptal jsem se.

„No, tak nějak,“ a s rostoucími rozpaky dodala, „i když o spaní zrovna nešlo.“

Pobaveně jsem jí vysvětlil: „Vás otec se o ničem podobném nezmínil, protože nejspíš o ničem neví. On měza vámi poslal, že jste prý pana Vostrého vždy ve vší počestnosti obsluhovala ve vaší restauraci.“

„Já jsem opravdu husa. Co vám to tady povídám!“ nešťastně si povzdechla mladá paní Iveta.

Uklidňujícím tónem jsem jí řekl: „To nic, já jsem vždycky rád, když se přede mnou lidé rozpovídají.Alespoň si mohu vybrat to, co potřebuji. A můžete být klidná. Co mi řeknete, zůstane mezi námi avašemu otci to už vůbec nebudu vyprávět. Kdybych lidem, kteří se mi s něčím svěří, nezaručovaldiskrétnost, tedy alespoň v mezích zákona, moc dlouho bych své řemeslo vykonávat nemohl.“

„No dobrá,“ dodala mladá žena.

„Když už jste tak nakousla váš vztah k panu Vostrému, jak moc jste si byli důvěrní? Neurážejte se prosím,mám důvod, proč se na to ptám. Jak často jste spolu, ehm, jste se spolu stýkali? A jak moc jste znala

jeho soukromí?“

Iveta Hlásenská pokrčila v krátkém zamyšlení čelo. „Horda k nám chodil dost často. Já jsem rozvedená,tudíž volná. On také nemá, vlastně neměl, žádný stálý vztah, to asi víte?“ Přikývl jsem.

Pokračovala: „Takže vždy, když u nás byl a já měla závěrečnou službu a zamykala podnik, my jsme se sotcem střídali, tak to skončilo mezi námi nějakým tím sexem, když hosté odešli. Horda mi vždy pomohlpoklidit, no a potom jsme si to někde v podniku užili.“

„Nezlobte se, nechci být vlezlý, ale to vám nevadilo, že jste byla takříkajíc členkou fanklubu? Já tedy, neže bych byl panic, zvlášť v mládí jsem si své užil, ale jak se už nějakou dobu šťourám v životě HorymíraVostrého a poznávám jeho sexuální apetyt, nestačím se divit.“

Iveta pokrčila svými pěknými oblými rameny. „Víte, můžete se na náš vztah dívat, jak chcete. My to brali,myslím, že to mohu klidně říct i za Hordu, jako vztah dvou lidí, kteří si prostě chtěli navzájem udělat nachvíli dobře, a potom se rozejít jako dva přátelé, kteří od sebe nic víc nechtějí. Horda na mně asi oceňoval

to, že jsem nebyla z umělecké branže a neotravovala jej tím čí oním, a já zase byla ráda, že mám chlapa,

který mi poskytne nekomplikovaný sex. Já totiž na mužské nějak nemám štěstí. Přes otcovo varováníjsem si vzala takového ožralu… Naštěstí už to je pryč.“

Potom se na mě zkoumavě zadívala svýma modrýma očima a zeptala se: „Vy jste před chvílí řekl, že mátedůvod se ptát na naše důvěrnosti. O co vám šlo?“

„Možná je to blbost a vy mi nepomůžete, ale zkusím to. Asi víte, že pan Vostrý spadl ze skály, na kteréstojí jeho vila na Mečkově. A to, co vám teď řeknu, si prosím nechte pro sebe.“

Když Iveta Hlásenská souhlasně přikývla, pokračoval jsem: „Při pitvě nebyly na těle pana Vostréhonalezeny stopy cizího násilí. Tedy jinými slovy toho, že by mu někdo z té skály pomohl. Vzadu na temenihlavy pana Vostrého však patoložka nalezla zahojenou, asi čtrnáct dní starou povrchovou ránu. Jak vím,bylo to skoro na šití. Buď Vostrého někdo podle té doktorky vzal přes hlavu něčím hranatým, nebo panVostrý spadl třeba na roh stolu. A já bych se chtěl zeptat, protože podle vašich slov jste si asi byli docelablízcí, jestli se vám nesvěřil pan Vostrý s tím, že měl s někým konflikt, který vyústil v napadení? On tenněkdo potom taky mohl být u osudného pádu pana Vostrého. To, že se na jeho těle nenašly stopy cizíhonásilí, nemusí moc znamenat. Vostrý byl v okamžiku své smrti hodně opilý, takže pomoci mu dolů ze skály

nemusel být žádný problém.“

V té chvíli jsem s údivem pozoroval, jak Ivetu ovládly velké rozpaky a tváře jí zrudly studem. Zajíkavě miřekla: „Pane Berko, mohu se skutečně spolehnout na to, že to, co vám teď řeknu, zůstane mezi námi? Jámám sice k sexu velmi svobodomyslný vztah, to jste asi pochopil, ale co vám teď chci říct, je dostžinantní i na mě.“

Značně udivený jsem znovu položil šálek s kávou, který jsem už směřoval k ústům. „Vy mě lekáte. Znovuopakuji, pokud nejde o nic protizákonného, nemám důvod někde vyslepičit, co mi tu vykládáte.“

Iveta Hlásenská byla celá rudá studem a plná rozpaků. Tiše se dala do vysvětlování: „Víte, Horda je,vlastně byl skutečně výborný milenec, který to s ženskou uměl. Dokázal se pěkně rozparádit, při tom však

nezapomínal ani na svoji partnerku. Věděl, jak jí udělat dobře. Asi čtrnáct dní před jeho smrtí jsme si torozdávali za výčepním pultem. Horda měl velkou fantazii. Nejen při sexu, i když při něm především. A takjsme střídali různá místa naší restaurace a různé její vybavení. Tehdy to tedy bylo za výčepním pultem ajá, jak mě šíleně vzrušil, tak jsem pod sebou nechala malou loužičku. A… mně je to tak trapné…“

Snažil jsem se tvářit zcela neutrálně, i když to bylo těžké, když jsem si tuhle scénu představil. Vyzval jsem ji však mírným hlasem: „Jen pokračujte, když už jste tuhle záležitost nakousla.“

„No, Horda, jak byl v ráži, tak po té mojí loužičce uklouzl, spadl na záda a při tom se hlavou praštil o rohpultu. To je celé tajemství toho jeho zranění.“

„Doktora jste nevolali?“ zeptal jsem se.

„No já chtěla, protože on chvíli zůstal ležet, a jak prohlásil, kolem očí mu tancovaly hvězdičky. Potom však

vstal, nechal se ode mě ošetřit a prohlásil, že má hlavu, co něco vydrží. Volat doktora by prý bylozbytečné. Potom odjel domů. Takže za tím Hordovým zraněním skutečně nemusíte hledat žádnétajemství.“ Pokývl jsem hlavou a konečně si dal hlt kávy. Iveta Hlásenská se na mě prosebně zadívala: „Mohu se opravdu spolehnout, že mě z téhle historky

vynecháte?“

„Ale to víte, že ano,“ přisvědčil jsem jí, „konečně se tedy dostáváme k tomu, proč jsem za vámi přišel.“

„Asi vám půjde hlavně o toho pána, co s Hordou seděl ten poslední večer před jeho smrtí, řekla bych.“

„Přesně tak, jste chytrá holka. Viděla jste mu do tváře? Slečna Častochová, vaše výčepní, mi už dnesřekla, že ten člověk měl bundu se stojacím límcem, na hlavě jakousi kšiltovku, a navíc mu ještě očizakrývaly velké tmavé brýle. A říkala ještě, že to byl možná i úmysl, aby tomu člověku nikdo neviděl dotváře.“

Iveta Hlásenská přisvědčila: „Přesně tak, rovněž jsem jej udiveně pozorovala, když šel přes lokál. Z jehoobličeje byla vidět akorát taková hranatá brada s důlkem.“

„A když jste ty dva obsluhovala, tak jste mu viděla do obličeje?“

„On seděl v takovém stínu. Naproti místu, kde Horda sedával, je to takový stinný kout. Ale ano, i tak jsemmu do obličeje viděla.“

„A poznala byste jej?“

„Pokud byste měl jeho fotku, tak zcela určitě,“ zněla kategorická odpověď.

Položil jsem před ni fotografie s portrétem Iva Urbana. Přesto, že dívčina odpověď zněla tak rázně,zamíchal jsem Urbanovy snímky mezi pár jiných doma náhodně vybraných nejrůznějších mužskýchportrétů, abych výběr poněkud ztížil. Vzal jsem si je prozíravě s sebou, abych měl jistotu, že ten, kdoUrbanovo foto vybere, ho skutečně pozná. Dokonce tam byli i dva pánové s důlkem na bradě. K téhlehromádce jsem ještě přidal fotky Maxmiliána Ungra.

Iveta Hlásenská se vůbec nepotřebovala rozmýšlet. Neomylně z hromádky fotografií vybrala oba snímkyIva Urbana, které jsem ráno vyfotil v Řečkovicích před jeho domem.

Celkem zbytečně jsem se zeptal: „Jste si jistá?“

„Naprosto,“ zcela rezolutně přikývla, „toho večera seděl Horda s tímhle pánem.“

„A pokud jste mohla soudit, hádali se? Nebo to byl přátelský hovor dvou známých, případně snad dvoudobrých kamarádů?“

„Známí nebyli, byla jsem svědkem toho, protože jsem hned po příchodu toho pána napochodovala k jejich

stolu, že se navzájem představovali. Myslím, že se ten Hordův partner představoval jako Urban. Jinak ten

jejich hovor ale vypadal docela přátelsky. A taky se pořádně zpumprlíkovali. Po večeři a pivech spořádalidvě láhve whisky. Když platili, vlastně za oba platil ten Urban, tvářili se jako ti nejlepší kamarádi. Jenžepak přišel ještě tady ten člověk.“

Iveta ukázala na fotografie Maxmiliána Ungra a dodala: „Já jsem přes otevřené dveře do salonku slyšela, že se začali o čemsi dohadovat. Myslím o nějakých penězích. Po chvilce vyšel Horda ven, za nímvypochodoval tady ten mužský a nakonec je následoval Hordův partner od stolu. Když jsme z parkoviště s

Janou Častochovou slyšely hádku, šly jsme se podívat do dveří. Horda se tam hádal s tím člověkem anakonec jej strčil a ten mužský skončil vsedě na zemi.“

„Co dělal ten Vostrého spolustolovník?“

„Napřed nic, jen ty dva sledoval. Potom to však vypadalo, že je chce od sebe roztrhnout, jenže to užHorda svého soupeře usadil na zem. No a pak s tím svým partnerem odjeli pryč a po chvilce, když vstal ze

země, je ve svém autě následoval ten chlap, co se s Hordou hádal.“

„A kam všichni odjeli?“

„No, Horda ve svém černém velkém offroadu nejspíš toho svého spolustolovníka odvezl do své vily naMečkov, to tak dělával. Kam odjel ten třetí mužský, to vážně nevím. Jestli zahnul na náměstí kolemkostela na Kuřim nebo na Brno, nevím. My už s Janou šly zpět do podniku. Měly jsme tam ještě práci.“

„To u pana Vostrého bylo normální, že jezdil nalitý jak slíva?“

„Upřímně řečeno, ano. Vymlouvat mu to nemělo cenu, co dělal mimo podnik, po tom nám bylo kulové. Apravda byla, asi dvakrát si mě také odvezl k sobě, že z naší restaurace jezdil pomalu a opatrně. Kde

nebylo žalobce, tam nebylo ani soudce.“

Rozloučil jsem se s Ivetou Hlásenskou, poděkoval jí za otevřenost a řekl si, že nejlepší bude kout železo,dokud je žhavé. Rozhodl jsem se hned Iva Urbana poctít svojí druhou návštěvou, pokud tedy bude doma.

Když jsem však skoro došel ke své fabii zaparkované na parkovišti restaurace Na Bílém potoce, praštily

mě přes nos vůně linoucí se z restaurace a já si uvědomil, jaký mám vlastně hlad.

Znovu jsem tedy nakráčel do restaurace, kde se mě s úsměvem ujal přímo pán podniku. Podle jeho radyjsem si dal kachní prsíčka pečená na medových švestkách s portským vínem. Vše jsem doplnil opečenýmibrambory a bohužel, protože jsem řídil, nealko pivem.

Když jsem si na té bohatýrské porci skutečně výborně pochutnal, dobře naladěn jsem se vydal zpět doŘečkovic a doufal, že Iva Urbana zastihnu doma i v pozdním odpoledni.

Tentokrát jsem odhodil diskrétnost a svoje auto zaparkoval přímo před vilou otce nadějné herečky, kterásvůj mladý život skončila ve vaně tohoto domu. Vystoupil jsem, důkladně stiskl domovní zvonek a doufal,

že domácí pán se nikde netoulá.

Zhnuseně pozoroval dávícího se hostitele. Už už zvedal ruku, aby mu pomohl dolů ze skály. Pak svojilevici zase spustil. Má jej postrčit, nebo nemá…?

V té chvíli jeho hostitel ve své opilosti ztratil rovnováhu a padl tvrdě břichem na zábradlí. Pár sekund sena něm kolébal, nohy ve vzduchu. Prosebně se na něj podíval a natáhl k němu pravici se slovy: „Kurva,

pomoz mi, nebo asi spadnu a zabiju se.“

Najednou nebyl schopný dostat se z plůtku vlastníma nohama zpět na zem. Chvíli tak k němu natahovalruku a zoufale vykřikl: „Ty blbče, co chceš? Ty mě tady necháš chcípnout? Co seš za hajzla?“

Klářin otec se tvrdě podíval do zoufalých očí muže kolébajícího se na zábradlí, alkohol z něho v té chvílivyprchal nebo mu to tak alespoň připadalo, a pomalu řekl: „Co chci, ty kurevníku jeden? Já jsem totižotec té husy, co se kvůli tobě otrávila. Když jsi ji začal šukat, bylo jí čtrnáct. To ty dobře víš. A když seteď otrávila, bylo jí šestnáct. V šestnácti letech si vzala život kvůli hajzlovi, jako jsi ty. Běž do prdele!“

V té chvíli se tělo kolébající se na plůtku vzepjalo v křeči, jak na něj přišel další záchvat dávení. Poslednípohled jeho očí, ve kterých byl vidět šílený strach ze smrti, si Klářin otec bude pamatovat navždy.Najednou opravdu nevěděl, jestli má toho opilce shodit dolů nebo mu pomoci zpět…

Tělo se znovu zachvělo v křeči, pomalu opustilo zábradlí, hlava prudce udeřila o skálu, na které zanechalakrvavou šmouhu, a tělo spadlo do bahnité mělčiny pod skálou a obličejem se zabořilo do bahna.

Chvíli seshora pozoroval hostitelova záda, která omývala voda řeky Svratky. Nehybné tělo vypadalo vměsíčním světle poněkud přízračně a nejevilo žádné známky života. Z hlavy nad hladinu vyčuhovalo jentemeno. Tak se dá dýchat těžko.

Řekl si, že tam už nemá co pohledávat a Kláře opravdu nijak nepomůže. Dopil svoji sklenici a hodil ji conejdál do řeky. Potom zavzpomínal, čeho se dotkl. Kromě té sklenice snad jenom jedné ze tří lahví nastole, ze které si naléval. Z těch druhých dvou pil pouze Klářin milenec, protože tuhle značku whisky onpříliš nemiloval. Hodil láhev, které se dotýkal, také do řeky. Potom se vydal pěšky na víc jakdesetikilometrovou cestu domů.

Musel vypadat hrozně, když se už za světla blížil ke své vile, protože sousedka mířící do práce se po němjen ustrašeně ohlédla a ani neodpověděla na jeho zamručení, které mělo být pozdravem.

Ani nevěděl jak odemkl, štítivě ze sebe shodil šaty, napustil si vanu plnou horké vody, vlezl tam a usnul.

Vzbudil se rozklepaný zimou, když už bylo skoro poledne.

Film mu v hlavě doběhl do konce.

Dveře se otevřely a v nich se objevil Ivo Urban osobně. Svoje odění od rána nezměnil. Se zjevnou nechutísi mě prohlížel, navlečený stále do šortek, pruhovaného trička s krátkými rukávy a nazutý do domácích

pantoflí.

Nepřátelsky zavrčel: „Co zase otravujete? Jestli okamžitě nevypadnete, zavolám na vás policii!“

Nedal jsem se rozházet a tvářil se stejně mile jako poprvé. Dokonce se mi, aspoň jsem si to myslel,podařilo dostat do mého výrazu trochu dětské nevinnosti. No, možná jsem se jen přihlouple usmíval.Zeptal jsem se jej: „Co vám říká restaurace Na Bílém potoce ve Veverské Bítýšce?“

Houkl na mě: „A co by mi tak asi měla říkat?“

„Když budete na mě volat tu policii, tak jí budete moci povyprávět o tom, jak jste se tam v úterý večer

setkal s panem Vostrým. To je totiž ten milenec vaší dcery, na kterého jsem se vás posledně, když jsme si

tu tak mile na zápraží vašeho domu vykládali, ptal. To vy však jistě víte. Určitě to policii bude zajímat. No

nic, já raději půjdu.“

V Ivo Urbanovi se cosi najednou zlomilo. Nepřátelství z výrazu jeho obličeje vymizelo a vystřídala jenajednou velká únava. Jeho až do té chvíle hrdě vzpřímená postava se najednou jako by zlomila a on mirezignovaně řekl: „Máte nějaký průkaz, který by dosvědčil, že jste opravdu ten, za kterého se vydáváte?“

Otevřel jsem si branku do předzahrádky, vystoupal k Ivo Urbanovi na schody ke vchodu do domu aukázal mu průkaz soukromého detektiva.

Krátce si jej prohlédl a pokynul mi: „Tak pojďte dovnitř.“

Zavedl mě do velkého přízemního pokoje, jehož francouzské okno směřovalo do zahrady a do dvora zadomem. V levé části parcely byl pod domem malý dvorek, francouzské okno ústilo na trávník se slunečníkem a křesílky, za nimiž byl bazén s posunovací střechou.

Ivo Urban mi ukázal na jedno ze dvou křesel u okna a zeptal se: „Právě jsem si udělal konvici kávy. Dáte

si také?“

Přikývl jsem a pán domu přede mě postavil podnos s konvicí kávy, dvěma šálky a malou konvičkou smlékem. Potom se s viditelnou nervozitou posadil proti mně do druhého křesla.

Oba jsme se pohodlně uvelebili a chvíli se beze slova pozorovali. Upil jsem trochu kávy a po zásluze jipochválil. Ivo Urban nakonec první z nás mlčení nevydržel a s lehkým zaváháním se zeptal: „Říkal jsteněco o smrti Horymíra Vostrého. Co tedy po mně chcete?“

Pousmál jsem se. „Je to celkem jednoduché. Povyprávět o tom, co se mezi vámi a panem Vostrým stalo v

úterý večer, případně v noci z úterý na středu. Pro vaši informaci, té noci Horymír Vostrý skončil mrtvý vřece pod svým domem. To však nejspíš víte.“

Ivo Urban se na mě zadíval a skoro zašeptal: „Proč bych měl něco vědět o osudu pana Vostrého té noci?To je přece nesmysl. Co mám mít proboha společného s tím, že spadl opilý do vody?“

Bylo mi hned jasné, že to je jen otázka chvíle, než toho otce nadějné herečky Kláry rozpovídám. Byl jen

kousek od toho, aby se sesypal.

Skoro jsem na něj zakřičel: „Milý pane, nedělejte ze mě vola. Já dobře vím, že jste s panem Vostrýmseděl v úterý večer ve Veverské Bítýšce v restauraci Na Bílém potoce. A dobře vím, že vás potom přiopilýVostrý svým offroadem odvezl. Odvezl do své vily na Mečkově, která stojí právě na té skále, ze které

Horymír Vostrý spadl a zabil se.“

Na to, že Vostrý Iva Urbana skutečně odvezl do své chaty, jsem pochopitelně důkazy neměl, to však můjprotějšek nemohl vědět. Jenže kam jinam by jeli? Že by silně opilý Vostrý svého hosta vezl až do Brna, tobylo dost nepravděpodobné.

A abych svému projevu dodal na důrazu, ironickým hlasem jsem dodal: „A navíc, milý pane, je to siceklišé jako z laciné detektivky, jak ale víte, že byl Vostrý opilý, když absolvoval svůj poslední let vzduchem?

O tom se, pokud vím, nikde nepsalo.“

Ivo Urban se pokusil o poslední chabou obranu. „Viděl jsem kdesi nějaké novinářské úvahy…“

Rázně jsem jej přerušil: „Podívejte, já nejsem policie, takže vás k ničemu nemůžu nutit. Ale jakmile se tuobjeví, pro vás legrace skončí. Já, aby bylo jasné, si o Vostrém nic moc pěkného nemyslím. Netoužím anipo tom, abych vás dostal před soud. Pokud se vše odehrálo, jak si myslím, tak je tomu právě naopak –spíš máte moje sympatie. Abych však mohl pomoci já vám, musíte napřed pomoci vy mně. Pokudnechcete, nebude mi to vadit. Já pátrání, na které jsem byl najatý, mohu ukončit teď hned. A může mibýt zcela jedno, co potom bude s vámi. Vůbec netvrdím, že vás obžalují a odsoudí za to, co se Vostrémupřihodilo. Vzhledem k tomu, kdo však Horymír Vostrý byl, nemusí být a nejspíš nebudou vaše další dnyzrovna příjemné. Tak a teď se rozhodněte sám. Řekněte a já se zvednu, odejdu a už vás nebuduotravovat. Já jsem svůj úkol splnil, smrt Vostrého objasnil, honorář dostanu a váš osud mi může býtnaprosto u kradený. Akorát si o něm snad počtu v novinách.“

Bylo vidět, že můj proslov na Iva Urbana udělal nepochybný dojem. Už zcela zvadle se mě zeptal: „Máteasi pravdu. A já už vlastně nemůžu dál. Tak odkud mám začít?“

„Víte co,“ řekl jsem, „uděláme to jinak. Já vám teď povykládám, jak se věci podle mého odehrály a vypotom doplníte, co jsem neřekl, případně mě opravíte, pokud bych se někde zmýlil.“

Když Ivo Urban mlčky přikývl, dal jsem se do líčení událostí, jak se podle mého mínění staly: „Jen pro vaši

informaci. Byl jsem najatý už za života Horymíra Vostrého, abych trošku propátral jeho život. Důvod byljediný, ujistit se, že pan Vostrý jako politik nemá problémy se zákonem. Když došlo k jeho úmrtí, byl můjúkol rozšířen, mám zjistit okolnosti jeho smrti. Jinak řečeno, zdali mu někdo nepomohl na onen svět.“

Ivo Urban se zeptal: „Promiňte, ale odkdy vyšetřují u nás soukromí detektivové vraždy?“

Pousmál jsem se. „Dobrá otázka. A je na ni jednoduchá odpověď. Od té doby, kdy zpolitizovanou vražduvyšetřují zpolitizovaní policejní vyšetřovatelé a, řekněme, jisté kruhy chtějí mít jistotu v tom, jak se danéudálosti opravdu odehrály. Proto jsem vám před chvílí řekl, a myslel jsem to smrtelně vážně, že pokudodejdu, tak vás nic příjemného nemusí čekat.“

„Aha. Promiňte, že jsem vás přerušil.“

„Nic se neděje. Ještě za života Horymíra Vostrého jsem zjistil, že se jedná o veselého pána, který bylnejen výborným hercem a charismatickým politikem, ale uměl si také užívat života. Jestli mám hovořit,jak říkal kdysi jeden můj učitel na vysoké škole, explicitně, čili na plnou hubu, tak pan Vostrý se tím svýmživotem doslova prošoustal a prochlastal. To samo o sobě samozřejmě, zvlášť v této zemi, která má kprudérnosti hodně daleko, nic špatného a protizákonného nebylo. Jenže zároveň jsem zjistil, že panVostrý také svoji přízeň věnoval mladým děvčatům. Zlé jazyky tvrdily, že nejen jim. To nevím, to nemohupotvrdit. To by ještě také nevadilo, pokud by ty dívky byly starší patnácti let. Ovšem nebožtík Vostrý bylfajnšmekr a chutnalo mu čím dál mladší masíčko. V zájmu spravedlnosti je však třeba uznat, že, pokudaspoň vím, žádnou z těch svých mladých milenek neznásilnil, každá s ním šla do
brovolně. A o každou znich se, jak to sliboval, postaral a pomohl jí v její herecké kariéře. Což zvlášť v dnešní době, kdy je častočlověk člověku vlkem, bylo docela velkorysé. Vostrý ta nezletilá děvčata poznával na Letních školáchhereckých nadějí, tedy letních kurzech pro děti, které projevovaly nadání pro herectví. Potom se některým

z nich věnoval individuálně doma. To už nejen po profesionální, herecké stránce, ale i po té sexuální. Jetřeba uznat, že spokojenost byla obvykle na obou stranách. Vostrého milenky mají vesměs našlápnuto kúspěšným kariérám, takže si v podstatě nemohou stěžovat. A do tohohle prostředí se připletla vaše dcera.

Na rozdíl od ostatních byla poněkud naivní a myslela si, že Horymír Vostrý bude milovat jenom ji. To byla

pochopitelně představa dost hloupá. Vostrý se vaší Kláře věnoval stejně jako jejím kolegyním. A já siproto myslím, i když po sobě nezanechala žádnou zprávu, tedy aspoň policie nic nenašla, že jejísebevražda byla sebevraždou z nešťastné lásky. Některé mladé i starší dívky a někdy i mužští holt takpitomí, s prominutím, bývají. Vy jste se potom samozřejmě snažil přijít na to, co bylo příčinou smrti vašíKláry. Možná jste nakonec našel nějaký její dopis, možná jste někde našel její deníček, co já vím. Vkaždém případě jste se nakonec dostal až k Horymíru Vostrému. Nějak jste jej přesvědčil, aby se s vámisetkal. Chtěl jste zjistit, jaký byl jeho vztah k vaší dceři. Možná jste jej chtěl zmlátit, zabít, nevím. Jakootce vás však docela chápu. Takže jste se setkali ve Veverské Bítýšce v restauraci Na Bílém potoce. Tamjste se společně důkladně namazali. K tomu se tam připletl jistý chlapk, který Vostrého uháněl o peníze a

kterého jste zanechali na parkovišti před restaurací. Potom vás Vostrý naložil do svého offroadu a odvezldo vily na Mečkov, kde jste ve své zábavě pokračovali. Co se mezi vámi událo, to samozřejmě přesněnevím. Také nevím, jestli se tam neobjevil ten Vostrého soupeř z parkoviště. V každém případě se všakdomnívám, že vy jste byl svědkem Vostrého smrti.“

„Proč?“ zeptal se potichu Ivo Urban.

„Proč? Je to jednoduché. Pokud byste odešel dřív, tak by na terase nad skálou, ze které Vostrý spadl,policie našla skleničku, ze které partner Vostrého, tedy vy, pil. Našla by také vaše otisky třeba na láhvi,které jste se jistě dotýkal. Já bych tipoval, že jste nejspíš měli každý svoji vlastní flašku, protože na těch,co policie našla, byly jen otisky Vostrého. Když se Vostrý odporoučel přes zábradlí do vody, tak jste zaním nejspíš hodil jak svoji sklenici, tak i láhev, ze které jste pil. Takže policie nic nenašla. A samozřejmě je

otázka, jestli jste Vostrému z té skály nepomohl. Na jeho těle se sice nenašly žádné čerstvé stopy násilí,ale když se ožralý bimbal na zábradlí, jak určila pitva z otlaků na jeho břiše, tak jste klidně mohl za botynadzdvihnout jeho nohy a překlopit jej dolů do vody. Co já vím?“

Když jsem dokončil svůj projev, bylo zřejmé, že jsem se trefil do černého. Ivo Urban seděl beze slova akoukal tupě před sebe. Mlčel jsem tedy také a setrvali jsme tak asi dvě minuty.

Potom ke mně Ivo Urban zvedl pomalu hlavu a ztěžka se dal do řeči: „Já už to v sobě nosit dál nemůžu.Já si budu do smrti pamatovat výraz v očích toho hajzla, když padal dolů.“

„Vy jste Vostrého přece jen zabil?“ zeptal jsem se s údivem.

„Ale ne,“ odpověděl mi Ivo Urban, „on byl ožralý jako prase a naklonil se přes zábradlí, aby se vyblil. Jakbyl ale zlinýrovaný, tak ztratil rovnováhu. A bylo to přesně tak, jak jste říkal. Chvíli se na tom zábradlíkolébal, chtěl, abych mu podal ruku. Já ale do jeho domu přišel s tím, že jsem jej chtěl… Vlastně nevímco, možná jen do krve zmlátit, možná i zabít, možná mu jen od plic říct, co si o něm myslím, fakt nevím.Potom však, když ke mně natahoval tu svoji ruku s prosbou o pomoc, tak jsem jej prostě nechal spadnout

dolů a jen se díval. Mohl jsem jej zachytit a zachránit. Já však jen pozoroval, jak přepadl přes zábradlí arozplácl se dole pod skálou. A asi do smrti si budu pamatovat jeho oči. Najednou se v nich zračilopoznání, že je v prdeli. Že se na zábradlí neudrží, pokud mu nepomůžu. A já mu nepomohl. V té chvílijsem si připomněl pohled na mrtvou Kláru ve vaně. A nemohl jsem prostě jednat jinak. Pak jsem, přesnětak, jak jste říkal, hodil daleko do řeky svoji sklenici a láhev, ze které jsem pil. On měl Vostrý v té své vilespoustu chlastu. Dal mi vybrat a každý jsme popíjeli ze své láhve, jak jste také správně říkal. Jo a tenchlap, kterého Vostrý poslal k zemi na parkovišti u restaurace v Bítýšce, se tu neobjevil. Kdybych tvrdilněco jiného a chtěl jej do Vostrého smrti navézt, jen bych lhal.“

Jak tato slova byla z Iva Urbana venku, viditelně se mu ulevilo. Vyzval jsem jej: „Víte co, povyprávějte mivše ještě jednou od začátku. Co vlastně z vaší strany předcházelo onomu setkání s Horymírem Vostrým?“

Ivo Urban si ztěžka vzdychl a trochu nelogicky z něj vypadlo: „Já byl asi hodně mizerný otec. Nejradějibych teď do té přehrady skočil také.“

„Ale snad nebude tak zle. Já vím, je hrozné přijít o dceru. Jenže jste ještě docela mladý a život přecenekončí,“ snažil jsem se jej nějak uklidnit. „Teď se jen vymluvte a řekněte mi, jak jste se dostal až do

Vostrého vily? Troufám si tvrdit, že když se mi vypovídáte, bude vám líp.“

Ivo Urban si chvíli rovnal v hlavě myšlenky a potom se dal konečně do vyprávění. Slova z něj začala padat

jako vodopád. „Víte, já jsem geolog. Zabývám se hledáním ložisek nafty a plynu. Protože jsem si, snad to

nebude znít neskromně, vybudoval v oboru docela slušné renomé, nakonec jsem se osamostatnil apracoval pro různé společnosti po celém světě. Co se financí týče, nemohl jsem si rozhodně stěžovat. Vesvé práci jsem byl úspěšný a dařilo se mi nadprůměrně dobře.“

„Jenže tahle práce si vybírala svou daň v tom, že jste byl pořád ve světě,“ doplnil jsem jej.

„Přesně tak. Kláru vlastně vychovali moji rodiče. Její matka byla baletka v brněnském divadle. Ještě kdyžbyla holka malá, tak se ta moje exmanželka při jednom divadelním zájezdu do Švýcarska zabouchla dojakéhosi místního movitého felčara s vlastní klinikou, k čemuž se jí dcera vůbec nehodila. Klidně ji opustila

a maximálně poslala přání k narozeninám. A to ještě ani ne každý rok. Já se zase objevil vždycky jednouza čas s dárky a byl jsem pro Kláru spíš hodný strejda než opravdový táta. Dokud žili oba moji rodiče,bylo to celkem dobré, protože můj táta dohlédl na to, aby holka nezvlčela. Moje máma ji totiž dostrozmazlovala. Jenže před časem otec zemřel. Matka na dorůstající holku byla dost měkká a s Klárou tozačalo jít z kopce. Tehdy jsem se já blbec měl vrátit. Jenomže svoji práci jsem měl rád, nic jinéhoneumím, a tak jsem to bohužel neudělal.“

Ivo Urban si dal doušek kávy a pokračoval: „Holka podědila po matce herecké geny. Měla velký talent, jak

říkali ti, co herectví rozumí. Teď studovala na brněnské konzervatoři, ale v podstatě už nějaký ten rokvydělávala hraním dost, aby byla finančně zcela nezávislá. Před necelým rokem zemřela i moje máma. Touž mi bylo jasné, že se vrátit musím. Peněz jsem měl dostatek a profese už holt musela jít stranou. Klárabyla čím dál víc vzpurná a někdo na ni musel dohlédnout.“

Ivo Urban se nešťastně ušklíbl a dodal: „No, spíš jsem se musel pokusit na ni dohlédnout. Po smrti mématky jsem byl vlastně její poslední příbuzný, protože Klářina matka o sobě ze Švýcarska skoro vůbecnedávala vědět. Ostatně ani na Klářin pohřeb nepřijela. Problém byl ovšem v tom, že dcera se mnounaprosto odmítala komunikovat. Tady v tom domě jsme žili jako dva cizí lidé. Nakonec jsem zašel požádat

o radu i psychologa. Bylo to však na…“

„Až došlo k dívčině sebevraždě,“ poznamenal jsem.

„Přesně tak,“ přisvědčil Ivo Urban. „Toho rána pořád Klára nepřicházela k snídani. Šel jsem pro ni nahorua našel ji nahou a mrtvou ve vaně. Bylo mi jasné, že je mrtvá. Přesto jsem ještě zavolal záchranku apokoušel se ji oživovat. Bylo to už všechno na nic. Policie nakonec stejně konstatovala otravu barbituráty a vyšetřování uzavřela s tím, že šlo o sebevraždu. Sice prohledávali Klářiny věci, žádné psaní narozloučenou však nenašli. Tím to pro ně skončilo.“

„Vy jste se však nevzdal,“ dodal jsem.

„Říkal jsem si, že je to divné, že by po sobě skutečně nenechala nic psaného. U děvčat jejího věku jepřece normální, že si píší nějaký deníček. Nakonec jsem našel dvojitou zásuvku v jejím psacím stole. Tambyl skutečně deník, který si dcera psala. Dočetl jsem se tam o Klářině vztahu k Vostrému. O tom, že bylimilenci od Klářiných čtrnácti let. Poznala se s ním na letní herecké škole pro nadané děti. On si ji pakpozval domů a skutečně jí také posléze otevřel dveře do vysokého kumštu, z čehož byla celá nadšená.Stali se z nich milenci. Alespoň podle deníku se jí to moc líbilo. Psala tam, jaký je Vostrý ohleduplnýmilenec a že prý z ní udělal ženu. No nevím, v jejím věku… Jenže moje naivní dcera věřila, že je a užbude jeho jedinou láskou. On ji o tom podle deníku také ubezpečoval. Tvrdil jí, že jiné ženy a dívky jej užnezajímají. Potom však moje naivní Klárka zjistila, že se věci mají
poněkud jinak. Že je jednou z mnoha.Rozcházeli se a scházeli a nakonec Klára Vostrému oznámila, že tak žít nemůže, a vezme si proto život.On ji nebral vážně a dcera skončila nacpaná barbituráty ve vaně.“

„Víte, pane Urbane, nechci vás nazlobit,“ řekl jsem opatrně, „ale nemyslíte si, že na straně jedné Vostrývyužil situace a příležitosti, a to zdaleka nejen s vaší dcerou? Vzhledem k věku děvčat, jako byla Klára,jeho jednání bylo naprosto neomluvitelné, to je jasné. Na straně druhé mu ta děvčata mnohdy lezla dopostele sama. Vaše dcera možná také, ale nevím, co k tomu říká její deník. A velký kus viny jesamozřejmě na vás, teď myslím na vás všech, co jste Kláru vychovávali. Kdyby to děvče mělo pevnějšívedení a dokázali jste jí vštípit jisté morální zásady, teď nechci vypadat jako nějaký kazatel, Klára byVostrému nejspíš tak snadno nepodlehla. I když samozřejmě největší vinu nesl on, Vostrý. Způsob, jakým

si budoval svůj harém, je… Raději se zdržím komentáře.“

Ivo Urban si nešťastně povzdechl. „Já vím. To, co teď říkáte vy mně, jsem si říkal sám také. Měl jsem seKlárce víc věnovat. Já vím. Když jsem ale její výchovu tak zkonil, tak jsem si řekl, že to jediné, co pro nimůžu ještě udělat, je zajít za Vostrým a rozbít mu pořádně hubu… Nebo… Já opravdu nevím, co jsemchtěl přesně udělat.“

Mírně jsem se pousmál. „Tak, teď mi tedy povězte, co jste doopravdy udělal?“

„Mám známého redaktora, který píše o kultuře. Od toho jsem získal číslo telefonu na Horymíra Vostrého.Tomu jsem pak zavolal a navykládal, že jsem naftař na penzi, jehož koníčkem je český film, divadlo a

televize. A že chci napsat a vlastním nákladem vydat monografii na toto téma. Protože to chci vydat

vlastním nákladem, tak kniha určitě vyjde. No a navíc jsem Vostrému navykládal, že tam o něm budenepřehlédnutelná kapitola.“

Znovu jsem se pousmál a poznamenal: „Tomu zřejmě Horymír Vostrý nedokázal odolat.“

Ivo Urban mi tentokrát úsměv vrátil. „To víte, že neodolal. Po téhle nabídce roztál a nabídl mi onu úterníschůzku v restauraci Na Bílém potoce v Bítýšce. Tam jsme se docela odvázali a musím říct, že Vostrý seukazoval jako velmi sympatický společník. Pomalu jsem si říkal, že snad ani nemůže být takový zkaženýsyčák.“

„Potom vás odvezl do své vily na Mečkov,“ vstoupil jsem do vyprávění Iva Urbana.

„Přesně tak,“ přisvědčil, „tam jsme v té chlastací jízdě na terase nad skálou, ze které pak Vostrý spadl,pokračovali. Musím se přiznat, že jsem měl co dělat, abych mu stačil a nebyl víc opilý než on. A tam totaké přišlo.“

„Co přišlo?“ zeptal jsem se.

„No, jak toho chlastu měl Vostrý v sobě víc a víc, tak nad sebou začal ztrácet kontrolu a začal se michlubit svými úspěchy v sexu. Začal vyprávět o tom, jak je takové herecké povolání dobré na to, aby lovilženské. To jsem ještě poslouchat mohl. Když však začal s neskrývaným despektem líčit to, jak by mladéslepičky, to byla jeho slova, udělaly všechno pro kariéru a samy se mu nabízely, pochopil jsem, že tomluví i o mé Klárce. Ten hochštapler se mi začal najednou hnusit víc a víc.“

„Takže jste mu z té skály pomohl,“ spíš jsem konstatoval.

Ivo Urban zavrtěl s nešťastným výrazem nesouhlasně hlavou. „Věřte mi nebo ne, já jsem jej z té skályopravdu neshodil. Bylo to, jak jsem vám už řekl. Najednou se Vostrému udělalo z té spousty chlastušpatně. Seběhl dolů k zábradlí nad tou skálou, naklonil se a začal do řeky zvracet. Jenže, jak byl takhrozně ožralý, ujely mu nohy a začal se na tom nízkém zábradlí s břichem do něj zarytým kolébat. Musímse přiznat, že v té chvíli jsem si řekl, že stačí jen maličko do Vostrého strčit a…“

„Nestrčil jste?“

„Ne. Už jsem měl svoji ruku kousek od jeho zad. Jenže on se sám jaksi zhoupl. V té chvíli cítil, že spadne.Obrátil se, natáhl ke mně ruku, abych jej zachytil.“

„A co jste udělal?“

„Bylo to všechno, jak jsem vám říkal před chvilkou. Řekl jsem mu, že jsem Klářin otec, poslal jej do prdele

a nechal jej spadnout z toho zábradlí dolů. A víte, do smrti asi opravdu nezapomenu poslední pohledjeho očí, plný zoufalství a hrůzy ze smrti. To je všechno. Můžete mi věřit, nemusíte mi věřit. Ty posledníchvíle Vostrého se však odehrály tak, jak jsem vám teď řekl. Potom jsem hodil svoji sklenici a láhev dořeky, jak jsem už také říkal, a šel jsem domů. Pěšky do Bystrce a dál potom tramvají. Už bylo ráno.“

Vážně jsem Ivo Urbanovi odpověděl: „Já vám věřím. Teď je ale otázka, co s vámi a s vaší historiíudělám.“

Ivo Urban jen zašeptal: „Dělejte, co chcete. Mně už je všechno jedno.“

Chvíli jsem se zamyslel. „Snad vás trochu uklidní to, že Vostrému, když spadl do řeky, už stejně nebylopomoci. Mohl žít tak minutu či dvě. Takže i kdybyste za ním skočil, což tam vzhledem k té skále zrovnamoc nešlo, tak byste mu nepomohl. To, že jste nechal Vostrého spadnout do řeky, by se asi dalokvalifikovat jako neposkytnutí pomoci. Příslušný paragraf říká, že kdo osobě, která je v nebezpečí smrtinebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečípro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Podstatné ovšem je, že vám tostejně nikdo nemůže dokázat, pokud ovšem nebudete tak uvědomělý a nepůjdete se sám přiznat. Aupřímně řečeno, já bych vám to neradil.“

„A proč?“ udiveně se mě zeptal Ivo Urban.

„Proč?“ ušklíbl jsem se. „Protože kdybych byl na vašem místě, tak by mě stálo hodně velké přemáhání,abych toho umělce nepropleskl a nehodil přímo dolů do vody bez velkých cavyků. A vzhledem k tomu,jaké zájmy se kolem Vostrého točí, byl byste nejspíš ne za obětního beránka, ale spíš za pěkného

berana.“

„Co mi tedy radíte?“ s rostoucím údivem se zeptal Ivo Urban.

„Podívejte, milý pane. Když o tomto rozhovoru budu informovat ty, kteří mě najali, povím jim, že jsemteď od vás slyšel následující. Z té přemíry pití jste začal klimbat, když vás v tom probudil zoufalý výkřikHorymíra Vostrého. Už jste jen viděl, jak z toho zábradlí padá dolů a nijak jste mu nemohl pomoci. Tahrůza vás probrala, dostal jste strach, hodil do vody svoji sklenici s lahví a dal se na kvapný pochoddomů. Tohle převyprávím svým klientům a pokusím se jim domluvit, aby využili svůj vliv k tomu, abyvyšetřování smrti Vostrého bylo zastaveno.“

„To by bylo možné?“ pochybovačně se mě zeptal Ivo Urban.

Já si v té chvíli vzpomněl na DVD s indiskrétními záběry z Vostrého večírků, kterým mě obdaroval HydajetBardhi, a souhlasně jsem pokýval hlavou. „Myslím, že by se mi to podařit mohlo. A možná že vás už ani nikdo nebude otravovat.“ Toho nešťastného muže mi v té chvíli začalo být opravdu líto. Osud jej užvytrestal dost, alespoň podle mého mínění. Proto jsem se rozhodl, že se mu pokusím pomoci. V duchujsem si říkal, že památka Horymíra Vostrého rozhodně není tak zářící, aby kvůli ní tenhle nešťastný tátaještě absolvoval nějaké policejní a soudní popotahovačky.

„Já ale nevím… Vždyť to přece tak nemůžeme nechat,“ nesměle, avšak s rostoucími rozpaky začal namítat

Ivo Urban.

Ironicky jsem namítl: „To víte, že to tak nechat můžeme. Právo je v téhle zemi docela gumové. Jen jeotázka, komu a jakým směrem se jej podaří ohnout. Už byste mohl být dost velký na to, abyste tuhlejednoduchou pravdu chápal. Pokud však máte výčitky svědomí, tak bych věděl, jak byste se jich mohlalespoň částečně zbavit.“

„Co byste potřeboval?“ zeptal se nejistě Ivo Urban.

„Já osobně nic nepotřebuji. Vy jste však říkal, že o peníze nouzi nemáte. Je to pravda?“

Když Ivo Urban souhlasně přikývl, řekl jsem mu: „Mám dva kamarády. Byli to policisté a sloužili v Praze uprotidrogové brigády. Když je už před pár lety přestala rostoucí buzerace u sboru bavit, nehledě na to, žetaké občas dostali za katr drogového dealera, a ten byl zanedlouho s komickým trestem na svobodě,odešli od policie a založili veřejně prospěšnou organizaci, která se začala věnovat protidrogové prevenci ataké léčení narkomanů. Jako bývalí policisté v oboru mají zkušeností dost a také slušné výsledky. S čímvšak neustále bojují, je nedostatek peněz. Vy cítíte uvnitř sebe vinu, ale já bych to viděl tak, že jste seprovinil spíš na své dceři než na Vostrém. Ten dostal, co mu patřilo, aspoň myslím. Takže pokud tu svoji

vinu cítíte, tak vám na ty dva dám kontakt, spojte se s nimi a pomožte jim. Souhlasíte?“

Ivo Urban mlčky přikývl. Napsal jsem mu číslo mobilu na oba exkolegy a ještě z Urbanova domu jsem jimzavolal a domluvil jim schůzku. Potom jsem ještě jednou s Ivem Urbanem probral, co by měl říkat, pokudby za ním přišla policie, a rozloučili jsme se.

Už byl večer, když jsem zaparkoval svoji fabii doma v garáži. Rozhodl jsem se věci neprotahovat. Cestoudomů jsem se stavil v hospůdce u Pepy Kroupy a zarezervoval si na další den, na neděli na dvě hodinyodpoledne, salonek, ve kterém tenhle příběh začal schůzkou s Klementem Chládkem.

Potom jsem obvolal všechny tři zákazníky při tomto vyšetřování, pány Čecha, Netíka i Chládka. Všichnislíbili, že se dostaví následujícího dne ve 14 hodin do hospůdky U Pepy. Nerad jsem si tam tahal klienty,bez kterých jsem mohl žít. Nyní jsem však usoudil, že pro důvěrnost našeho jednání bude Pepův podnik

optimální.

Lucka se stále ještě věnovala jedné ze svých nejdůležitějších svateb tohoto roku. Byl jsem proto domasám. A byl jsem utahaný jak štěně.

Abych se trochu vzpamatoval, osprchoval jsem se. Potom jsem si uvařil velký kotel kávy, nakrájel uheráka švýcarský ementál, který se na mě usmíval z lednice. Ze sklepa jsem donesl láhev svatovavřineckého avše doplnil dvěma houskami.

Pomalu uždibuje nachystané jídlo a popíjeje k němu lahodné víno, naklepal jsem na svém počítačizávěrečnou zprávu, kterou jsem upravil ve smyslu toho, na čem jsem se domluvil s Ivem Urbanem. Všemjsem také připravil vyúčtování. Když jsem byl hotový, zkopíroval jsem DVD, které mi dal Hydajet Bardhi.Pro jistotu víckrát než jsem potřeboval.

Potom jsem si uvědomil, že další den budu potřebovat u Pepy Kroupy projektor, abych jej připojil kesvému laptopu a mohl svůj výklad doplnit promítnutím Bardhiho DVD. Pánové si sice kopie odnesoudomů, abych je však přesvědčil o svém způsobu řešení případu, musím je poutavým obsahem tohoto DVD utvrdit na místě. Krátce jsem tedy ještě zavolal Pepovi a ujistil se, že žádaný přístroj bude mít k

dispozici.

Když jsem skončil, byla už dávno půlnoc pryč a já měl všeho tak akorát. Lucka stále nikde, čemuž senebylo co divit, protože svatební veselí bylo jistě v nejlepším. A tak jsem už na nic nečekal, odpotácel sedo postele a tam usnul jak špalek. Vůbec jsem nezaznamenal, kdy vedle mě ulehla moje milá.

Když jsem se někdy po deváté probudil, Lucka ještě spokojeně pochrupávala. Tomu se ostatně nebylo pojejí sobotní svatební šichtě co divit. Sešli jsme se až u oběda. Po něm se utahaná Lucka ještě odebrala dopostele, já si vzal tašku s laptopem, do které jsem přidal natištěné zprávy o svém pátrání a vyrobenékopie DVD, a odkráčel jsem do hospůdky u Pepy.

Jako vždy spolehlivý Pepa Kroupa už měl přichystaný salonek i s občerstvením. Nezapomněl samozřejměani na projektor. Připojil jsem jej ke svému laptopu a usadil se, vyčkávaje příchodu klientů.

Z poklimbávání mě vzbudili pánové Čech a Netík, první z nich jako obvykle doprovázený MiroslavemKrálíkem. Než jsme si potřásli pravicemi, objevil se v salonku i Klement Chládek.

Po krátké poradě jsem poprosil Pepu, aby nám přinesl dvě láhve už osvědčeného výborného Neronetu a

zahájil jsem zasedání: „Nevím, kam se dopracovali specialisté policejního prezidia…“

„Mohu to říci stručně,“ přerušil mě Radek Čech, „zatím do… Pátrají a vyhodnocují poznatky.“

Všichni jsme se ironicky pousmáli a já pokračoval: „U mě to je trošku jinak. Tady máte každý mojizávěrečnou zprávu, ke které jsem si dovolil přidat vyúčtování honoráře a celkových nákladů. Jako bonusmáte každý přiloženou kopii DVD, jehož obsah má úzký vztah k našemu případu, jak rovněž brzy uvidíte.“

Nechal jsem pány nahlédnout do přiložených dokumentů a pokračoval ve svém projevu: „Všechnypodrobnosti si můžete přečíst v mé zprávě, takže budu poněkud stručnější. Doufám, že vás potěším tím,že Horymír Vostrý nebyl zavražděn, že jeho smrt byla nešťastnou náhodou. Navíc vůbec nešlo o vysokoupolitiku, příčinou úmrtí pana Vostrého byl v podstatě jeho vysoký sexuální apetyt. Nebožtík Vostrý bylnejen vynikajícím hercem a schopným politickým vůdcem. Vyznačoval se také nezměrnou láskou k

alkoholu a chutí vlézt na každou ženskou, která jej pustila do svých kalhotek. Bohužel však tento pán byl

také fajnšmekrem, který rád ochutnával mladé dívčí masíčko, přičemž pro pana Vostrého nebyla žádným

problémem hranice patnácti let, která je v této zemi, jak známo, hranicí pro legální pohlavní styk.“

Jaroslav Netík se udiveně zeptal: „To nám chcete říct, že pan Vostrý zemřel při souloži?“

Neubránil jsem se úsměvu. „Bohužel, milý pane, tak krásná smrt panu Vostrému dopřána nebyla. Avšak,jak se dočtete v mnou předložených materiálech, i tak byla smrt pana Vostrého docela příjemná, protožeskonal při tom, když holdoval druhému ze svých koníčků. V okamžiku svého skonu byl totiž totálně ožralý.

Je však třeba poznamenat, že smrti pana Vostrého předcházela nedávná sebevražda jedné z jehomilenek, která byla zároveň i jeho chráněnkou a žačkou. Tato dívka, v okamžiku své smrti šestnáctiletá,která byla od čtrnácti let milenkou pana Vostrého, jaksi neunesla ten fakt, že nebyla jediným hostem najeho lůžku. Po její smrti začal otec této dívky pátrat po příčinách dceřiny smrti a na rozdíl od policie zjistil,že příčinou byl pan Vostrý. Inkriminovaného úterního večera si dali Vostrý a otec této dívky, jména proinformaci máte v mé zprávě, schůzku. Otec děvčete Vostrému napovídal, že o něm chce napsat knihu, veskutečnosti se chtěl dozvědět, co je Vostrý zač. Schůzka obou pánů začala ve Veverské Bítýšce v místnírestauraci Na Bílém potoce a posléze pokračovala ve vile Horymíra Vostrého v nedalekém Mečkově,chatové osadě tady u Brněnské přehrady. Pánové si nakonec dobře povykládali, výsledkem čehož bylo, že

byli zlití jako slívy. Otec mrtvého děvčete po přemíře vypitého chlastu usnul a probudilo jej až to, kdyžneméně opilý Vostrý padal ze skály do přehrady.“

Pánové Chládek a Čech mlčky poslouchali můj výklad a evidentně jim šrotovalo v hlavách, jak celou záležitost ukončit. Jaroslav Netík však zřejmě cítil možnost ukázat svoji zásadovost a smysl pro

spravedlnost. Zeptal se: „A to ten otec panu Vostrému nepomohl?“

Pousmál jsem se a mírným hlasem vysvětlil: „Jednak už panu Vostrému v podstatě nebylo pomoci, jednak

dotyčný otec měl dost starostí sám se sebou ve stavu, v jakém se nacházel. Navíc se polekal, že by naněj mohl někdo svalovat odpovědnost za tu smutnou událost, jako teď vy, pane Netíku. Takže hodil dořeky sklenici a láhev, ze které pil, a utekl.“

Moje vysvětlení však Jaroslava Netíka neuspokojilo. Hlasem táborového řečníka prohlásil: „To přece taknemůžeme nechat. Je třeba důkladně prošetřit, jestli dotyčný otec nemohl panu Vostrému přece jenpomoci a případně, jestli mu do té vody nepomohl.“

Jaroslav Netík se spokojeně rozhlédl kolem sebe. Radek Čech souhlasně přikyvoval, protože dobře chápal,

že jejich politické partaje by mohly mít ze zásadového postoje v nastalé situaci jistý užitek. KlementChládek vše pochopitelně viděl naopak a čím dál víc se mračil. Pouze Miroslav Králík se tvářil jako sfinga,jak bylo ostatně jeho zvykem.

Já jsem si chvíli všechny čtyři vychutnával, jedny jsem nechal ve chvilkovém očekávání triumfu a

druhého, tedy Chládka, v uvažování nad tím, jak zamezit vzniklým škodám.

Potom jsem však uťal vzrušený šum v místnosti a s lehkou ironií v hlase řekl: „Vážený pane Netíku,musím říct, že mi velmi imponuje váš smysl pro spravedlnost. Je jistě obdivuhodný, ale domnívám se, žene právě vhodný v tomto případě.“

Všichni se na mě nechápavě zadívali a Jaroslav Netík se zeptal: „Není vhodný? A proč?“

Dobromyslně jsem se pousmál a všem vysvětlil: „Ty důvody jsou dva. Za prvé, při pitvě nebyly na tělepana Vostrého zjištěny žádné stopy násilí. Takže cizí zavinění při jeho smrti se nedá dokázat, pravda anivyloučit. To v mé zprávě najdete. Co tam však nenajdete, je zmínka o obsahu DVD, které jsem každémuz vás ke zprávě přiložil. Člověku, který mi jej poskytl, jsem musel slíbit anonymitu, mohu vás však ujistit,že o pravosti obsahu není třeba pochybovat. Navrhoval bych, abychom toto DVD kolektivně zhlédli. Apotom myslím, pane Netíku, ve vší úctě a zdvořilosti, vaše moralizující aktivita poněkud povadne.“

Zatáhl jsem žaluzie, zapnul projektor a začal naše soukromé promítání DVD, které jsem už měl připravenéve svém laptopu. Po očku jsem pozoroval všechny své klienty.

Bylo zřejmé, že život je neustálá změna. Před chvílí byli pánové Čech a Netík celkem vítězně naladěni ajako husité se chystali bojovat za pravdu. Klement Chládek byl naopak zasmušilý a přemýšlel evidentně

nad tím, jak minimalizovat ztráty.

Po promítnutí DVD se však situace zcela změnila. Ze záběrů, které Bardhiho muž Parid Zade pořídil přidýcháncích ve vile Horymíra Vostrého, bylo zřejmé i mým hostům to, co jsem se už sám dozvěděl připrvním zhlédnutí těchto snímků. Tragicky zesnulý umělec a politický vůdce byl opravdu ryzímdemokratem. V jeho vile se dobře bavilo nejrůznější spektrum pánů i dam nějak spjatých s naší kulturnífrontou. Politici, podnikatelé, umělci, případně jejich příbuzní a známí, pokud jsem alespoň mohl souditpodle těch obličejů, které jsem sám poznal. A když říkám nejrůznější spektrum, myslím tím osoby nějakspjaté snad se všemi našimi parlamentními i většími neparlamentními stranami. Lidi známé svýmisympatiemi k dotyčným partajím.

Členové jedné strany však až na výjimky na záběrech chyběli. Strany SNZ Horymíra Vostrého. Poslední zezáběrů byly podle data viditelného v rohu snímku, pokud jim alespoň bylo možno věřit, natočeny zhrubapřed necelým rokem. A jak jsem si povšiml podle účesu dvou našich hereček, které se vyznačovaly jehopoměrně častou změnou, tak to datum zřejmě opravdu sedělo. Obě dámy jsem na fotografiích ivideoklipech zaznamenal s účesy, které skutečně zdobily jejich hlavy v době udávané na snímcích. SNZ začala směřovat strmě vzhůru v průzkumech veřejného mínění zhruba právě ten poslední rok, takže seabsenci jejich lídrů na večírcích Vostrého nebylo co divit. A navíc, jak jsem už také zjistil, Horymír Vostrýveselé seance ve své vile silně utlumil od té doby, co se stal seriózním politikem.

V každém případě se teď Klement Chládek tvářil docela spokojeně a naopak jeho partnerům se protáhlyobličeje zklamáním.

Když jsem skončil s promítáním DVD a opět vytáhl okenní žaluzie, byla atmosféra v místnosti poněkud

zaražená.

První se zase ozval Jaroslav Netík. Tentokrát se už bez předchozí bojovnosti prodchnuté morálkou opatrnězeptal: „Co s těmi záběry, pane Berko, chcete dělat?“

Pousmál jsem se. „Já s nimi naprosto nic dělat nebudu. Během pátrání jsem toto DVD získal a vám všemjej přenechám jako jakýsi bonus, protože vás jistě zajímá. Mně jsou tyhle pikantnosti, věřte mi to nebo

ne, naprosto lhostejné.“

Tentokrát se ozval Klement Chládek: „Zřejmě se nám, Stanislave, snažíte decentně vysvětlit, že bychomměli vzít vaši zprávu, kterou jste nám předložil, za bernou minci a vyšetřování smrti Horymíra Vostrého by

se mělo podle jejích závěrů, přesněji řečeno s použitím vašich závěrů, zastavit.“

Souhlasně jsem přikývl. „Je vidět, že nejlépe chápete nastalou situaci. Jak už jsem vám tady řekl, soudnípitva těla pana Vostrého neprokázala cizí zavinění na jeho smrti. Dál, když jsem hovořil s otcem té mrtvédívky, vylíčil mi situaci onoho tragického večera tak, jak jsem vám to vyprávěl. Že tedy Vostrému do řekynepomohl. Že Vostrý tam spadl sám. Věřte mi, milí pánové, za ta léta, co se věnuji detektivní práci, sitroufám říct, že téměř s absolutní jistotou poznám, kdy mi někdo říká pravdu a kdy mi lže. Určitě seobejdu bez zařízení, jako je detektor lži. A tento pán podle mého mínění rozhodně nelhal, když se midušoval, že Vostrého ze skály neshodil. Pokud však jeho svědectví budete chtít rozpitvávat a dál vevyšetřování pokračovat, moc bych se divil, pokud by se záběry, které jste právě zhlédli, nedostaly naveřejnost. A to by neprospělo žádné z politických organizací, jež máte tu č est zastupovat.“

Radek Čech se na mě pátravě zadíval: „To doufám neměla být výhrůžka z vaší strany, pane Berko?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ale pane Čechu! Přece se nevidíme poprvé. Dobře víte, že na moji diskrétnost se

můžete spolehnout. Já nepopírám, že otce onoho děvčete, které si kvůli Vostrému vzalo život, je mi lidsky

líto a rád bych jej v jeho trápení ušetřil dalšího popotahování. Na druhé straně s ním však nic společného

nemám a nehodlám se kvůli němu mezi vás plést a stát v cestě vašim zájmům. Konečné rozhodnutí jejen a pouze na vás. Na vás všech. Já se vám jen snažím poradit a připomenout, že v této zemi sevšechno rozkecá. Pokud váš šéf, pane Čechu, použije svého vlivu, a vyšetřování smrti pana Vostréhobude ukončeno s tím, že jde o nikým nezaviněnou nehodu, což v podstatě také odpovídá skutečnosti, všeskončí v klidu. A troufám si tvrdit, že nejméně pochybností budou mít ti, kteří Vostrého dobře znali. Pokud

se v tom někdo bude dál přehrabovat a zvlášť, pokud ten někdo budou vyšetřovatelé formátu těch, kteřítouto záležitostí byli oficiálně pověřeni, tak raději nechci přemýšlet, jakými hádanicemi vše skončí.Nakonec stejně nebude nikdo odsouzený, protože není ani zač, zato na vzniklé spory doplatíte vy všichni.Myslím samozřejmě všechny vaše strany. Nikoho z vás by jistě nepotěšilo, kdyby se záběry z Vostrého vily

objevily v barvě na prvních stranách bulvárních i seriózních listů, případně v hlavních zprávách našichtelevizí. Jak znovu opakuji, tady máte výsledky mého vyšetřování. Víc vám toho už nezjistím, protože není

co. Jak s nimi naložíte, je jen a jen vaše věc.“

Do diskuse se znovu vložil Klement Chládek: „Mohl byste nás, Stanislave, prosím chvíli nechat o samotě,abychom se poradili o tom, co jste nám právě řekl?“

„Samozřejmě,“ řekl jsem a odebral se vedle do výčepu, abych s Pepou probral poslední události ve

sportu.

Asi po půl hodině pro mě Klement Chládek přišel.

Pokývl na Radka Čecha a ten mi řekl: „Právě jsem telefonoval se šéfem a tady kolega Netík zase s tímsvým. Společně jsme nakonec došli k názoru, že vaše rady budou nejlepším řešením tohoto ožehavéhopřípadu, všichni se tedy podle nich zařídíme. Jménem všech bych vám chtěl poděkovat za vykonanouvysoce profesionální práci. V co nejkratší době budete mít na svém kontě vyplacené honoráře.“

S tím jsme si potřásli pravicemi a ve vší shodě se rozloučili.

Ještě jsem u Pepy chvíli zůstal, abychom dokončili to přerušené klábosení o brněnském sportu. Asi po půlhodině se v restauraci opět objevil Klement Chládek. Kývl na mě, abych s ním šel stranou.

Posadili jsme se znovu v salonku a Chládek se mě s potutelným úsměvem zeptal: „Poslyšte, Stanislave, sřešením, které jste nám nabídl, jsem velice spokojený. O tom nemohou být žádné pochyby. Jen mi vrtá

hlavou, protože vás tak trochu znám a znám vaše morální zásady, nakolik jste chránil onoho otce té

zemřelé dívky? Nepomohl nakonec Horymíru Vostrému dolů z té skály pod jeho vilou?“

Mrkl jsem na Chládka a zeptal se: „A kdyby pomohl, změnilo by to něco na vašem názoru k tomutopřípadu?“

Klement Chládek se znovu pousmál, ale tak nějak smutně, a řekl: „Ale vůbec ne. Nezměnilo. Upřímněřečeno, lituji toho, že jsem si vůbec něco s Horymírem Vostrým začal. I když to byl excelentní vůdcestrany a táborový řečník.“

Už vážně jsem Klementu Chládkovi řekl: „Povím vám to tak. Podle pitvy se otci té dívky skutečně nicdokázat nemůže. To by se musel přiznat sám a sám si posypat hlavu popelem. Když jsem s ním hovořil,tak mi tvrdil, že Vostrému do té vody nepomohl. A já jsem mu to opravdu věřil.“

Chládek však nebyl žádný hlupák, jak jsem dobře věděl. Znovu se smutně pousmál a zeptal se: „Řeknu tojinak. Nemohl ten pán smrti Vostrého nějak zabránit?“

Dlouze jsem se na Klementa Chládka zadíval a odpověděl mu: „Bez komentáře. Spokojený?“

Klement Chládek beze slova přikývl.

Už se zvedal k odchodu, já jej však ještě zadržel. „Klemente, ještě bych pro vás měl jednu informaci.Týká se pouze vaší strany, takže jsem ji do zprávy pro všechny podle naší domluvy nezařadil. Předostatními jsem o této skutečnosti také nechtěl mluvit. Původně jsem se chtěl s vámi ještě spojit, když jste

se však vrátil…“

Chládek se na mě zvědavě zadíval a já mu porozprávěl o Maxmiliánu Ungrovi. Informaci jsem zakončilslovy: „Vostrý už je po smrti. Inženýr Haluza se zatím zřejmě těší dobrému zdraví. Už jsem se s tímdobrákem dostal jednou do konfliktu díky mému přepadení na Brněnské přehradě, o kterém víte. Tadybych však řekl, že jde ještě o něco vážnějšího. Vostrý s Haluzou nepochybně za vašimi zády prodávalimísta na kandidátkách SNZ a nepochybně větší či menší část takto získaných peněz jim zůstala za nehty.Já osobně bych tipoval, že si přivlastnili spíš víc z těch peněz. Takže… Ale vy už jistě víte, co dělat.“

„To víte, že ano,“ pronesl ztemnělým hlasem Klement Chládek a definitivně jsme se toho dne rozešli.

Při cestě domů jsem přemýšlel nad osudem Horymíra Vostrého. Když jsem tak uvažoval nad jeho smrtí,napadlo mě, nevím proč, že byla taková mnohomluvná. Napřed spousta slov na jevišti, ve filmu i televizi.

Potom další spousta slov, kterými musel Vostrý oblbnout zástupy svých milenek. Následovalo mnoho slov,pomocí kterých Horymír Vostrý vplul do politiky. A na konci Vostrého života to bylo mnoho slov, která

pronesl před Ivem Urbanem. S mírnou dávkou smutné ironie jsem si řekl, že Horymír Vostrý se prostě

prokecal až ke své smrti.

O několik měsíců později

Velký český válečník Josef Švejk kdysi prohlásil cosi ve smyslu, „že naši vlast vovanuly mračna“.

Ten, kdo sledoval zpravodajství našich sdělovacích prostředků, musel nabýt dojmu, že ta mračna musí být

hustá minimálně jako dobře uvařená krupičná kaše. A nedosti na tom. Alespoň trochu bojácnémuobčanovi naší drahé vlasti muselo připadat, že se blíží buď občanská válka, nebo se případně změní směrrotace Země, minimálně však u nás alespoň přistanou mimozemšťané a dají si tu vepřo-knedlo-zelo.

Ve zpravodajských pořadech všech televizí se střídali političtí komentátoři, kteří sice mívávali občasproblémy se spisovnou češtinou a stylistika jim často také mnoho neříkala, všichni však byli mladí,dynamičtí, měli „drajv“ a byli „in“. Takže spousta diváků ani nezaznamenala, jaké blbosti se jim zobrazovky jejich milované televize občas, skoro pořád, předkládají.

Blížily se nám holt zase jednou parlamentní volby. Na nebohého občana se vyřítily desítky velkých imalých stran, které se mu snažily vsugerovat, že každé z nich jde jen a pouze o voličovo blaho. Pokudchudák zmatený volič odevzdá svůj hlas té jediné straně, která to s ním myslí opravdu upřímně, čeká jejminimálně příští čtyři roky do dalších voleb ráj na zemi, který mu zajistí altruisté ve straně, jíž věnuje svůj

volební lístek.

Jednou ze stran, která v této předvolební masáži zaznamenávala nepochybné úspěchy, byla stranaSloužíme naší zemi. Ve volebních videoklipech a v dekoracích na volebních shromážděních nechybělafotografie jejího prvního předsedy Horymíra Vostrého, vkusně vyzdobená v rohu černou páskou.Vůdcovské žezlo však nyní pevně třímala Vostrého exmanželka Lída Odehnalová. Jak operní divu KlementChládek přesvědčil, aby se vrhla po hlavě do politiky, nevím. V každém případě však znovu ukázal svůj

dar nalézt charismatickou osobnost.

Lída Odehnalová vždy dokázala posluchače dojmout zdůrazněním odkazu, který Horymír Vostrý zanechalsvým stranickým následovníkům. Dámská část publika pokaždé setřela slzu, když Odehnalová pohovořila

o morálních kvalitách svého bývalého manžela a druha. A potom pokaždé následoval výčet toho, co SNZudělá pro zlepšení života nás všech.

Hezky se to poslouchalo. Sám jsem se ze zvědavosti obtěžoval na jeden mítink, který Odehnalová a SNZpořádali v Brně. Bylo to vskutku působivé. To jsem musel uznat.

Až do konce jsem však nevydržel. Raději jsem odjel domů, postavil na koleje svého štokra, zapojil za nějněkolik vagónků a zasnil se, když majestátní lokomotiva začala brázdit mé modelové kolejiště.

KONEC

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog.